spisovatel
Nádhernou, ztřeštěnou komiku bratři Marxů známe u nás z amerických filmových komedií třicátých let – „Kobylkáři“, „Kachní polévka“, „V cirkuse“ a „Noc v opeře“. (Kdysi jsme v televizi viděli ještě také krátkometrážní televizní komedii z roku 1960, „Neuvěřitelná loupež klenotů“, kdy se trojice nejslavnějších bratrů objevila před kamerou naposled.)
Řekne-li se „nejslavnější buřinka v dějinách filmu“, každý vysloví jedním dechem jedno jediné jméno – Charlie Chaplin. Nebyl však jediný, pro něhož byl neodmyslitelnou součástí jeho kostýmu tento tvrdý, černý klobouk.
Přiznávám, že jsem ještě před několika lety nevěnoval tomuto umělci pozornost. Vůbec jsem totiž nepředpokládal, že by on, jeden z nejpopulárnějších herců německy mluvící hudební a divadelní scény, známý kdysi i u nás z divadla i z filmového plátna, byl ještě živ a navíc stále ještě aktivní!
Začátkem 50. let byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“ jak se též říkalo. Populární orchestr Karla Vlacha našel dočasné útočiště u státních cirkusů a varieté.
Když jsem se poprvé setkal s drastickou komikou Jima Carreyho, přiznám se, že jsem jí byl trochu zaskočen a trvalo mi chvíli, než jsem si na ni zvykl. Pak jsem uviděl film Miloše Formana Muž na Měsíci ve kterém hrál Carrey hlavní roli.
Mám rád filmy Woodyho Allena i jeho samotného jako spisovatele a konečně i jako hudebníka – jeho koncert v Praze v roce 2008 jsem si nenechal ujít.
Zůstal jsem v údivu stát na chodníku před prodejnou Supraphonu, odkud se z amplionu ozvalo dvakrát za sebou: Day O! Ženský hlas, k němuž se po chvíli přidal orchestr. Psal se rok 1957
Semafor za dobu jeho existence navštívilo mnoho významných ruských divadelníků – Mark Zacharov, Miron Lukaveckij, Arkadij Rajkin a také například Georgij Pavlovič Ansimov, sovětský operní a operetní režisér, který byl od roku 1964 umělecký vedoucí a režisér Moskevské divadelní operety.
V roce 1989 jsme u nás nějaký čas mohli sledovat program ruské televize. Tehdy jsem viděl televizní seriál Dvanáct křesel, v němž jsem konečně mohl plně docenit komediální herectví Andreje Mironova.
Tak jsem se dočetl na internetu, že k největším hvězdám 32. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj 2007 bude patřit houslista Gidon Kremer, který s orchestrem Kremerata Baltika uvede díla P. I. Čajkovského a D. Šostakoviče.