V roce 1989 jsme u nás nějaký čas mohli sledovat program ruské televize. Tehdy jsem viděl televizní seriál Dvanáct křesel, v němž jsem konečně mohl plně docenit komediální herectví Andreje Mironova. Toho herce jsem znal už dávno z komedie Briliantová ruka anebo z Pohádky o putování, rusko-českém filmu ve kterém hrál hlavní roli a který se natáčel také v Čechách, například v Českém Krumlově, Českém ráji anebo na hradě Trosky. Především jsem však Mironova znal z počátku osmdesátých let z jedné gramofonové desky, z níž jsem pochopil, že je to herec velmi muzikální a že je jistě i velkým milovníkem jazzu. Jeho pohybové nadání, cit pro rytmus a hlavně jeho osobitá komika, to vše se mi moc líbilo a vrylo do paměti. – Přeskočím teď nějaký časový úsek a vybavuji si jedno všední letní dopoledne, kdy jsem spěchal přes Staroměstské náměstí na natáčení do rozhlasu. Náměstí bylo plné turistů, mezi kterými spěchal opačným směrem muž, jehož povědomou tvář jsem v první chvíli nevěděl kam zařadit. Usmál jsem se na něj neutrálně a on mi úsměv opětoval. Odkud toho člověka znám? vrtalo mi ještě chvíli hlavou, až mi to došlo! Jsem já to ale pitomec! Vždyť to byl Andrej Mironov! Andrej Mironov? No jistě! Co u nás dělal onoho léta jsem se sice nikdy nedověděl, ale časem jsem se dočetl, že od té doby, co v Čechách natáčel Pohádku o putování, byl u nás vícekrát. V listopadu 1985 vystupoval například v několika městech Československa s moskevským Divadlem satiry. Bohužel mi kdysi tato skutečnost unikla. Moc toho lituji – mohl jsem jej vidět na jevišti Vinohradského divadla, kde jsem jindy viděl třeba skvělého Arkadije Rajkina anebo moskevské Divadlo leninského komsomolu s úchvatným představením opery Juno a Avos! Promeškal jsem příležitost a tak si dnes už mohu Andreje Mironova připomínat pouze ve filmech, které mám na videu, anebo v článcích, které jsem léty nashromáždil z českého tisku. V jednom z nich se rozpovídal o své práci, o své rodině a hlavně – o svém vztahu k hudbě. Z toho, co lichotivého řekl o našem jazzu, vybírám pár jeho postřehů. O našich jazzmanech říkal s obdivem: „Z českých muzikantů jsem si oblíbil Karla Velebného a jeho S+H Quintet. Další můj objev byl už před lety Pražský big band Milana Svobody. Jejich první desku mám už pěkně obehranou! Z vašich zpěvaček si nejvíc vážím Jany Koubkové; patří podle mého názoru k evropské extratřídě. Zaujal mě i její doprovázeč, znamenitý kytarista Jaroslav Šindler, nahrazující svým muzikanstvím celý orchestr…“
V internetové
Filmové databázi je ve slovenštině obsáhlý medailonek Andreje
Mironova. Dovolím si ocitovat jeho konec, popisující jak a na co
tento vynikající herec a zpěvák zemřel: „Bohužiaľ
jeho zdravie nebolo tak silné ako jeho herecký talent. Od mladosti
ho trápila furunkulóza (kožné ochorenie) sprevádzaná s častým
krvácaním. Často mu museli dávať transfúzie. Choroba ho mučila,
no nikto od neho nepočul stonanie či ponosy. Možno i preto
nemal toľko vzťahov, hoci bol mimoriadne sympatickým a obľúbeným.
V r. 1971 sa po prvý raz oženil s herečkou Jekaterinou
Gradovou, známou zo seriálu 17 zastavení jari. Hoci manželstvo
netrvalo dlho, narodila sa mu v ňom dcéra Máša, dnes tiež
známa ruská herečka. Nasledujú ďalšie úspešné filmy a ďalšie
prevažne komické a muzikálne snímky. A tak hoci za svoju
tvorivú činnosť bol v r. 1980 menovaný Národným umelcom
RSFSR, nebol celkom spokojný. Túžil zahrať si niečo
serióznejšie. (…) Medzitým sa ešte raz oženil s Larisou
Golubkinovou a adoptoval si jej dcéru, tiež Máriu. Tak sa
stal otcom dvoch Mášok – Mironovej a Golubkinovej. Zdravotné
problémy ho žiaľ prenasledovali naďalej. V r. 1978 ho
postihlo prvé krvácanie do mozgu, ktoré žiaľ lekári v Taškente,
kde bol hospitalizovaný, diagnostikovali ako meningitidu. Napriek
tomu ho postavili na nohy. Začiatkom 80-tych rokov sa zhoršila jeho
furunkulóza, mal problém vôbec sa pohybovať. Aby sa z toho
dostal, podstúpil dokonca operáciu, ktorá mu trochu pomohla.
Napriek chorobám neprestával pracovať. Jeho posledný film „Človek
z bulvára kapucínov“ sa stal 2. najsledovanejším filmom r.
1987 v Rusku. Videlo ho takmer 40 mil. divákov. Tento rok bol
pre neho dramatický. Najskôr sa dostal do konfliktu s režisérom
Divadla satiry kvôli naštudovaniu hry Tieň, začiatkom augusta
stratil dobrého priateľa Andreja Papanova. 14.8.1987 „vybuchla
časovaná bomba“ aneurizma, ktorú mal ako sa neskôr ukázalo
tiež vrodenú, prerušila jeho posledné vystúpenie v divadle
počas hosťovačky v Rige. V hre „Deň bez rozumu alebo
Figarova svadba“ nedohral poslednú scénu. Vystúpenie bežalo
normálne až do 3 dejstva, 5-tej scény, keď Mironov stratil
rovnováhu. Kolega ho zachytil a vyniesol za scénu, tam stihol
ešte povedať, aby zatiahli oponu a že ho bolí hlava. To boli jeho
posledné slová na scéne i v živote. Previezli ho do
miestnej nemocnici, kde po 2 dňoch zomrel na krvácanie do mozgu.
