MIRONOV, Andrej (1941 – 1987)

V roce 1989 jsme u nás nějaký čas mohli sledovat program ruské televize. Tehdy jsem viděl televizní seriál Dvanáct křesel, v němž jsem konečně mohl plně docenit komediální herectví Andreje Mironova. Toho herce jsem znal už dávno z komedie Briliantová ruka anebo z  Pohádky o putování, rusko-českém filmu ve kterém hrál hlavní roli a který se natáčel také v Čechách, například v Českém Krumlově, Českém ráji anebo na hradě Trosky. Především jsem však Mironova znal z počátku osmdesátých let z jedné gramofonové desky, z níž jsem pochopil, že je to herec velmi muzikální a že je jistě i velkým milovníkem jazzu. Jeho pohybové nadání, cit pro rytmus a hlavně jeho osobitá komika, to vše se mi moc líbilo a vrylo do paměti. – Přeskočím teď nějaký časový úsek a vybavuji si jedno všední letní dopoledne, kdy jsem spěchal přes Staroměstské náměstí na natáčení do rozhlasu. Náměstí bylo plné turistů, mezi kterými spěchal opačným směrem muž, jehož povědomou tvář jsem v první chvíli nevěděl kam zařadit. Usmál jsem se na něj neutrálně a on mi úsměv opětoval. Odkud toho člověka znám? vrtalo mi ještě chvíli hlavou, až mi to došlo! Jsem já to ale pitomec! Vždyť to byl Andrej Mironov! Andrej Mironov? No jistě! Co u nás dělal onoho léta jsem se sice nikdy nedověděl, ale časem jsem se dočetl, že od té doby, co v Čechách natáčel Pohádku o putování, byl u nás vícekrát. V listopadu 1985 vystupoval například v několika městech Československa s moskevským Divadlem satiry. Bohužel mi kdysi tato skutečnost unikla. Moc toho lituji – mohl jsem jej vidět na jevišti Vinohradského divadla, kde jsem jindy viděl třeba skvělého Arkadije Rajkina anebo moskevské Divadlo leninského komsomolu s úchvatným představením opery Juno a Avos! Promeškal jsem příležitost a tak si dnes už mohu Andreje Mironova připomínat pouze ve filmech, které mám na videu, anebo v článcích, které jsem léty nashromáždil z českého tisku. V jednom z nich se rozpovídal o své práci, o své rodině a hlavně – o svém vztahu k hudbě. Z toho, co lichotivého řekl o našem jazzu, vybírám pár jeho postřehů. O našich jazzmanech říkal s obdivem: „Z českých muzikantů jsem si oblíbil Karla Velebného a jeho S+H Quintet. Další můj objev byl už před lety Pražský big band Milana Svobody. Jejich první desku mám už pěkně obehranou! Z vašich zpěvaček si nejvíc vážím Jany Koubkové; patří podle mého názoru k evropské extratřídě. Zaujal mě i její doprovázeč, znamenitý kytarista Jaroslav Šindler, nahrazující svým muzikanstvím celý orchestr…“

V internetové Filmové databázi je ve slovenštině obsáhlý medailonek Andreje Mironova. Dovolím si ocitovat jeho konec, popisující jak a na co tento vynikající herec a zpěvák zemřel: Bohužiaľ jeho zdravie nebolo tak silné ako jeho herecký talent. Od mladosti ho trápila furunkulóza (kožné ochorenie) sprevádzaná s častým krvácaním. Často mu museli dávať transfúzie. Choroba ho mučila, no nikto od neho nepočul stonanie či ponosy. Možno i preto nemal toľko vzťahov, hoci bol mimoriadne sympatickým a obľúbeným. V r. 1971 sa po prvý raz oženil s herečkou Jekaterinou Gradovou, známou zo seriálu 17 zastavení jari. Hoci manželstvo netrvalo dlho, narodila sa mu v ňom dcéra Máša, dnes tiež známa ruská herečka. Nasledujú ďalšie úspešné filmy a ďalšie prevažne komické a muzikálne snímky. A tak hoci za svoju tvorivú činnosť bol v r. 1980 menovaný Národným umelcom RSFSR, nebol celkom spokojný. Túžil zahrať si niečo serióznejšie. (…) Medzitým sa ešte raz oženil s Larisou Golubkinovou a adoptoval si jej dcéru, tiež Máriu. Tak sa stal otcom dvoch Mášok – Mironovej a Golubkinovej. Zdravotné problémy ho žiaľ prenasledovali naďalej. V r. 1978 ho postihlo prvé krvácanie do mozgu, ktoré žiaľ lekári v Taškente, kde bol hospitalizovaný, diagnostikovali ako meningitidu. Napriek tomu ho postavili na nohy. Začiatkom 80-tych rokov sa zhoršila jeho furunkulóza, mal problém vôbec sa pohybovať. Aby sa z toho dostal, podstúpil dokonca operáciu, ktorá mu trochu pomohla. Napriek chorobám neprestával pracovať. Jeho posledný film „Človek z bulvára kapucínov“ sa stal 2. najsledovanejším filmom r. 1987 v Rusku. Videlo ho takmer 40 mil. divákov. Tento rok bol pre neho dramatický. Najskôr sa dostal do konfliktu s režisérom Divadla satiry kvôli naštudovaniu hry Tieň, začiatkom augusta stratil dobrého priateľa Andreja Papanova. 14.8.1987 „vybuchla časovaná bomba“ aneurizma, ktorú mal ako sa neskôr ukázalo tiež vrodenú, prerušila jeho posledné vystúpenie v divadle počas hosťovačky v Rige. V hre „Deň bez rozumu alebo Figarova svadba“ nedohral poslednú scénu. Vystúpenie bežalo normálne až do 3 dejstva, 5-tej scény, keď Mironov stratil rovnováhu. Kolega ho zachytil a vyniesol za scénu, tam stihol ešte povedať, aby zatiahli oponu a že ho bolí hlava. To boli jeho posledné slová na scéne i v živote. Previezli ho do miestnej nemocnici, kde po 2 dňoch zomrel na krvácanie do mozgu.