Mám
rád filmy Woodyho Allena i jeho samotného jako spisovatele a
konečně i jako hudebníka – jeho koncert v Praze v roce 2008 jsem
si nenechal ujít. Potěšilo mě kdysi také, že když měl
přebírat Oscara a vycházelo to na den, kdy je zvyklý si týden co
týden chodit zahrát do malého podniku na Manhattanu, dal přednost
svému klarinetu a na slavnostní předávání Oscarů se
nedostavil. Plzeňský dramatik a herec Antonín Procházka mi
Woodyho Allena v té malé newyorské restauraci vyfotografoval, jiný
kamarád mi poslal jeho poslední CD, nu a na You Tube jsem objevil
následující záznam. Všimněte si, že se Allen během hraní ani
jednou nepodívá na své publikum a když dohraje, tak se zvedne a
jde domů.
No, není on kouzelný?
Svého času jsem poprosil pana Michaela Žantovského, zda by mi nemohl poskytnout svůj článek, který mě nadchl. Vznesl jsem dotaz: „Můžete mi prosím sdělit, kde se dočtu ještě jednou o tom, jak jste šli v New Yorku s Václavem Havlem k Woodymu Allenovi?“
A pan Žantovský mi odpověděl: „To není těžké. Ale jistě chápete, že jsem si to trošku přibarvil, i když základní příběh je zcela autentický. Srdečně MŽ“
A tak tedy mohu jeho článek poskytnout milovníkům krásného humoru.
NOHA MEZI DVEŘMI
Reflex 50/2008 – 10.12.2008 – text: MICHAEL ŽANTOVSKÝ
Vzpomínka na setkání s WOODYM ALLENEM
Někdy
počátkem
devadesátých let jsme
byli s jedním kamarádem pracovně v New Yorku. Kamarád píše
divadelní hry, ale tenkrát zrovna dělal prezidenta. Má také rád
filmy a muziku, a tak mě napadlo, že bychom mohli zajít na
návštěvu k Woodymu Allenovi. Woody točí filmy, ale má také rád
muziku a občas píše i divadelní hry. Zazvonili jsme u Woodyho na
Páté avenue, ale právě nebyl doma, a tak mě napadlo, že bude
možná u Mii Farrowové, jež bydlela na protější straně Central
Parku. Woody tenkrát s Miou chodil, dával jí hlavní role ve svých
filmech a měli spolu i malého Seamuse, ale nemohli se domluvit, kdo
bude jednou týdně vytírat schody, a tak bydleli dál každý
sám.
Procházka
přes Central Park byla moc příjemná. Mého kamaráda, jenž je
bytostně zvědavý, moc zajímalo, kdo jsou ti dva příjemní mladí
muži, kteří jdou celou cestu za námi, ale všechno se vyjasnilo,
když nás zdvořile požádali o peněženky. Snažil jsem se jim
vysvětlit, že můj kamarád dělá prezidenta a nemá moc peněz,
ale podle toho, jak jeden z nich mával baseballovou pálkou, se
zdálo, že nejsou logickým argumentům přístupní. Transakce
nicméně proběhla bez vážnějších incidentů a oba mladíci se
spokojeně vzdálili. Navrhl jsem, abychom kontaktovali policii, ale
kamarád se obával, že by z toho mohl vzniknout mezinárodní
incident, který by ohrozil náš vstup do NATO. Kromě toho měl ve
své vrozené slušnosti strach, že by policie chtěla, aby oba
útočníky popsal, což by ho mohlo vystavit podezření z
rasismu.
Přišli
jsme na Park West a já okamžitě poznal dům, kde Mia bydlí,
protože jsem si ho pamatoval z jejího filmu Rosemary má děťátko.
Když jsem ale dveřníkovi řekl, že jdeme s kamarádem za Miou,
odbyl nás s tím, že tohle je Dakota House, kde zabili Johna
Lennona, a že Mia bydlí o dům dál a na natáčení Rosemary si
Dakotu jenom půjčila. Kamarád, jenž je bytostně zvědavý,
navrhl, že bychom se tedy mohli jít podívat na Yoko, jenže
dveřník mu ten nápad rozmluvil s pomocí automatické
osmatřicítky.
Zazvonili
jsme u Mii, ale otevřel nám Woody Allen. Podíval se na nás a
řekl, že Mia není zrovna doma, ať se stavíme někdy jindy.
Strčil jsem nohu do dveří, než je stačil zabouchnout, a řekl
mu, že vlastně hledáme jeho a že jsme až z Československa a
tady kamarád je dramatik a prezident a rád by ho poznal, protože
je bytostně zvědavý. Woodymu zalichotilo, že za ním vážíme
cestu až z Československa, a pozval nás dál, i když jsem si
všiml, že poplašné zařízení nechal zapnuté.
Woody
se omlouval, že musí hlídat Seamuse a ať si toho nevšímáme, a
posadil nás na malinké židličky hned vedle postýlky, v níž
hlasitě řvalo mimino. Řekl mému kamarádovi, jak strašně ho
těší, že ho poznává, a jestli neumí přebalovat. Když kamarád
odvětil, že ne, ale rád by se to naučil, protože je bytostně
zvědavý, Woody poněkud ochladl a zeptal se nás, jestli si dáme
něco k pití. Oba jsme přikývli, načež Woody odběhl a za chvíli
se vrátil s tácem se třemi elegantními skleničkami, broušenou
karafou s vodou a krabicí sunaru. Každý jsme si dali dvě lžičky,
rozmíchali je ve vodě a pohodlně se opřeli.
Když
jsem se opět zvedl ze země, sedl jsem si na židličku už
opatrněji a vytáhl zápisník, abych pro budoucnost zaznamenal
historický rozhovor obou velikánů:
„Poprvé
v New Yorku?“ zeptal se Woody.
„Potřetí,“
odpověděl kamarád.
„Krásné
město, že? Natočil jsem o něm film Manhattan. Líbí se
vám?“
„Ten
film jsem neviděl, ale město je moc krásné. Hrála se tu moje
Zahradní slavnost. Praha je také moc krásná.“
„Tu
hru jsem neviděl, ale Praha je moc krásná. Natočil jsem o ní
film Stíny a mlha.“ „Ovšem. Ten jsem také neviděl.“
Dodal jsem si odvahy, protože se mi rýsoval nový, převratný
objev ve Woodyho životopise.
„Promiň,
Woody,“ řekl jsem, vděčný za to, že neustálý řev mimina
přehlušuje mocné bušení mého srdce. „Tys byl někdy v
Praze?“
„Samozřejmě,“
řekl. „V sedmdesátém čtvrtém nebo v sedmdesátém pátém,
když jsem točil v Budapešti Lásku a smrt, jsme měli volný
víkend a já se rozhodl, že si zaletím do Prahy. Tolik jsem toho o
ní slyšel a všechno byla pravda.“
Oba
jsme se s kamarádem polichoceně usmáli. „Co všechno jsi
viděl?“
„No,“
zrozpačitěl trochu Woody, „byl jsem v Ruzyni …“
„Opravdu?
Já taky,“ pospíšil si kamarád.
„…
na letišti. A tam mi řekli, že když se chci podívat do Prahy,
tak potřebuji vízum. Zeptal jsem se, kde ho dostanu, a oni mě
informovali, že v Budapešti. A doprovodili mě zpátky do letadla.
Určitě se tam zase brzo podívám!“
„Máte
prý rád hudbu,“ změnil kamarád rychle téma hovoru.
Woody
ožil. „Zdali,“ řekl, i když anglicky to znělo trochu
jinak. „Posloucháte Colea Portera?“
„Málokdy,“
řekl kamarád. „Posloucháte Franka Zappu?“
„Zřídka,“
řekl Woody a viditelně zbledl. „Nemám otevřít
okno?“
„Nedělej
si starosti,“ uklidňoval jsem ho. „Není to tak
hrozné.“
„To
prezidentování,“ odvedl Woody pozornost jinam, „to musí
být hodně namáhavé.“
„Někdy,“
odpověděl skromně kamarád. „A nač se teď chystáte
vy?“
Řev
mimina zesílil o několik decibelů a Woody pohlédl směrem k
postýlce.
„Jsem
moc rád, že jsme si tak pěkně popovídali,“ řekl kamarád a
vstal. „Bylo to hrozně zajímavé.“
„Jo,
bylo to fajn,“ souhlasil Woody.
„Určitě
mi dej vědět, až zase pojedeš do Prahy,“ loučil jsem se.
„Nerad bych to zmeškal.“
„Jo,
to určitě,“ přikývl Woody. „A nechte větrat dveře do
chodby.“