Úvodní slovo.
JIŘÍ SUCHÝ a jeho vzkaz:
„Chci se přiřadit ke všem svým českým spoluobčanům, kteří dnes myslí na vás, Armény, a na nevlídné období, které prožíváte. A kteří vám přejí, aby rok 2024 byl lepší než ten, který skončil.
Neztrácejte naději a věřte, že bude líp!“
Tomáš Koloc
První, kdo projekt „Arménie a my“ přivítal, byl publicista, redaktor a básník, můj kolega z internetového deníku Krajské listy, TOMÁŠ KOLOC. Tehdy pod titulkem PROJEKT POMOCI MEDIÁLNĚ IGNOROVANÉ TRPÍCÍ ARMÉNII, mimo jiné napsal:
V době, kdy jsou média zcela zaplněna Donbasem a Ukrajinou a Gazou a Izraelem, je mi ctí stát spolu s Ondřejem s Jiřím Suchými u zrodu projektu, a být zmíněn i v manifestu, který připomíná mediálně zcela opomenutou v těchto dnech proběhlou genocidu: zánik arménské země Náhorní Karabach, kterou po 2400 letech arménského osídlení a 97 letech existence tamní republiky před pár dny definitivně vyhladila vojska Ázerbájdžánu. Není divu, že se o tom nemluví: klíčovými sponzory ázerské armády a této akce totiž jsou čelný člen NATO Turecko – a bohužel i Izrael…
Koncem listopadu 2023 uvedl rozhlas PROGLAS v rámci Červené středy, což je celosvětový den, připomínající lidi pronásledované pro svou náboženskou víru (převážně pronásledovaných křesťanů), s Tomášem Kolocem rozhovor. Já si ho v hlavě zafixoval jako „historii Arménie v kostce“. S Tomášem, celoživotním přítelem Arménie, který je s Armény v každodenním kontaktu, si povídal autor pořadu z cyklu Radiereport, „Červená středa a Arménie“, Martin Weisbauer a já nemohu, než na vás apelovat, abyste si našli 26 a půl minuty na poslech tohoto pořadu. Je uložen a pro poslech k dispozici v archivu PROGLASU a je opravdu mimořádně poutavý!
Stačí kliknout zde:
https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2023-11-29-20-15-00/?play=1
Šimon Pánek
Začátkem prosince jsem napsal panu Šimonu Pánkovi, spoluzakladateli a výkonnému řediteli organizace Člověk v tísni jednak abych ho seznámil s projektem „Arménie a my“ a zároveň mu připomněl jeho návštěvu u nás v Šemanovicích u Kokořína, ve společenském minicentu Nostalgie (nyní Nostalgická myš). Na fotografii vidíme, že se k nám přijel podívat 1.března roku 1997.
Šimon Pánek přivítal snahu našeho seriálu, v němž se věnujeme propagaci kultury Arménie minulé i současné a snažíme se jí být po všech stránkách nápomocni.
V prosinci nám odpověděl Šimon Pánek:
„Vážený pane Suchý, děkuji, že patříte mezi ty, kterým nejsou věci jedno, mezi naše podporovatele a podporovatelky. Končící rok byl mimořádně náročný, svět není v dobrém stavu a boj o to, aby Láska a Pravda vítězila nad lží a nenávistí, je vyhrocenější, než jsme kdy čekali. Přesto, nebo právě proto, má smysl v něm pokračovat a pro mne osobně i pro nás v Člověku v tísni je to, co děláme doma i ve světě, součást tohoto snažení. Děkuji Vám, že spolu s námi pomáháte, bez Vás bychom to nedali.I když se denně potýkáme s těžkými tématy, naše práce přináší i spoustu radosti nám a především lidem, kterým pomáháme. Mnohokrát děkuji za Vaši podporu Klubu přátel Člověka v tísni.
Přeji Vám dobrý rok 2024. Hodně zdraví a spokojenosti a alespoň trochu štěstí.
S úctou a vděčností za to, že jste s námi.
Šimon Pánek.“
INTERVIEW
Petr Adler
Dnes vám vám poprvé představuji svého kamaráda novináře, esejistu a redaktora žijícího v kanadském Edmontonu , PETRA ADLERA, někdejšího redaktora u nás populárního týdeníku Mladý svět. Petr Adler publikoval v 1.čísle Mladého světa v roce 1979 svou reportáž a rozhovor se slavným francouzským šansoniérem arménského původu, CHEARLESEM AZNAVOUREM, s nímž se setkal v Bratislavě a nyní souhlasil, abychom ho znovu publikovali. A že prý k němu ještě napíše svůj pohled z roku 2023.
Petr Adler, Bratislava, rok 1979
JAMAIS FATIGUÉ
Slova z titulku jsou francouzského původu. Čtou se „žamé fatigé“ a v doslovném překladu znamenají „nikdy unaven“. Pronesl je čtyřiapadesátiletý zpěvák, skladatel, textař a herec Charles Aznavour jako odpověď na otázku, zda není skoro celodenní cestou z Jugoslávie do Bratislavy za účelem jednoho jediného koncertu poněkud uondán. Jeho vpádem do města nad Dunajem dostaly události spád.
Jedna z nejslavnějších postav francouzského šansonu k nám přijela krátce poté, kdy světovým tiskem proběhly nejrůznější, někdy dokonce vzájemně si odporující zprávy o zpěvákových potížích s francouzskými úřady, které neměly v úmyslu prominout mu placení daní. A to přesto, že mu jiné francouzské úřady udělily v roce 1964 čestný titul rytíře umění a písemnictví. Nebo možná právě proto. Po navzájem podaných žalobách a pohrůžce vězením, kterou však Aznavour nemohl Francii opětovat, se zpěvák začal sladké republice vyhýbat obloukem. Nejdříve se usídlil ve Švýcarsku, pak v Anglii, dnes žije opět ve Švýcarsku, neboť odsud má nejlepší přehled, co nového se děje v jeho při. Na přímou otázku, co si o tom všem myslí, odpoví vyhýbavě: „Víte co? Jestli mě máte alespoň trochu rád, napište, že jsem z Francie odjel z čistě osobních a soukromých důvodů.“ Pak se zamyslí a dodá: „Ale přesto je to rozdíl oproti tomu, kdy jsem doma nevystupoval, protože mě vytlačili jé-jé. Tenkrát jsem totiž dobře věděl, že jejich vlna opadne a já se zase vrátím; navíc jsem mohl kdykoliv domů zajet a odpočinout si ve svém.“
V tuto chvíli však Aznavour odpočívá v lenošce hotelu Devín: výrok o tom, že není nikdy unaven, byl přece jen lehce nadsazen. Mluví plynnou angličtinou, místy si vypomůže neméně plynnou němčinou, čas od času něco prohodí italsky a dodává, že kdybych to uměl, mohli bychom si povídat třeba i arménsky. Proč tedy arménsky nezpívá, když je to vlastně jeho mateřština a v ostatních zmiňovaných jazycích mu dokonce vycházejí gramofonové desky?
Ale otázka ho nezaskočí, neslyší ji asi poprvé: „Arménština, to byl jazyk, kterým se u nás doma mluvilo, a mně z toho zůstal pocit řeči, která by se nehodila na jeviště. Musel bych pořád přemýšlet a vzpomínat a nesoustředil bych se na zpívání. Ono to asi vyplývá z toho, že mluvit jsem se sice naučil arménsky, ale zpívat, zpívat francouzsky.“
Přesto však je o něm známo, že své koncerty zpívá snad v desíti řečech. To nevadí? Rozesměje se: „Vy si myslíte, že jste mě nachytal. Tak ne: arménsky jsem uměl dřív, než jsem začal zpívat, ty ostatní jazyky až potom.“
Ano, ale šansony, to je vlastně typicky francouzská záležitost; Aznavour sám se nakonec proslavil jejich přednesem právě v tomto jazyce. A jeho nejnovější dlouhohrající deska obsahuje samé krásné písničky, jenže v angličtině. Zdalipak si neodporuje sám duch angličtiny s francouzským duchem šansonů? Aznavour se prohrábne začínající pleší: „Když jsem přijel před řadou let do Anglie poprvé, zpucovali mě tamější kritici jako nějakého podvodného lumpa. A ani publikum mě nijak dvakrát nebralo. Moc mi to nevadilo, protože jsem na druhé straně měl docela pěkné úspěchy v Americe, prostě jsem nebyl závislý ani na Anglii, ba ani na Angličanech. Nejsem na nich závislý ani dnes. I když mám přesně zjištěno, že už si na mě zvykli, že už mě začali brát. A co se textů týče: pro mne je důležitý hlavně jejich smysl, z něhož ten duch teprve vyplývá. A ještě víc plyne duch písně z hudby. Zpěvák zpívá slova, hudbu dělají hudebníci.“
Ty má však Aznavourova kapela v dnešním složení převážně anglosaské. „To nevadí. Jsou to dobří muzikanti, a to je nejdůležitěji!,“ Mezitím kolem nás vzrůstá napětí. Bedny se zvukovým zařízením zůstaly omylem na bělehradském letišti a mají dorazit na letiště do Vídně až v pět hodin odpoledne v den koncertu. Pracovníci Slovkoncertu tedy nechávají pro jistotu postavit na jeviště velkého sálu Parku kultury aparaturu, zapůjčenou od bratislavských skupin. Charles Aznavour však toto hemženi zdánlivě nezaznamenává a pokračuje v úvahách o temperamentech: „Jsem už dost starý na to, abych si mohl být jist alespoň v něčem. Třeba v tom, že jsem za svůj život potkal řadu líných a ospalých Francouzů, stejně jako spoustu nervních a výbušných Angličanů. No, a naopak.“ Po tomto hlubokomyslném prohlášení se zvedne a dá najevo zdánlivost své nevšímavosti. Otočí se k zástupci Slovkoncertu: „Prosím vás, udělejte s tou aparaturou něco. Strašně nerad hraju na vypůjčeném klavíru.” Poté poděkuje a odebere se na lože.
Druhý den ráno začíná pracovně: Aznavour poskytuje plynnou francouzštinou rozhovor zahraničnímu vysílání Čs. rozhlasu a pak píše. Na otázku, zda písničku či scénář, pokrčí rameny; „To já nikdy předem neprozrazuju. Co když začnu psát písničku a vyklube se mi z toho scénář. Anebo, co když napíšu scénář a zjistím, že se mi z toho všeho podařila jenom jedna písnička. Já si vždycky, když sednu ke psaní, říkám, tak, a teď, hochu, něco napiš, abyses udržel ve formě. Však se ukáže.“
Pracovníci Slovkoncertu mezitím pátrají po osudech nezatoulané a přesto nedostižitelné Aznavourovy aparatury. Na otázku, zda by to zpěvák přece jen nechtěl zkusit se zařízením z místních zdrojů, odpoví host jednoduše: „Ne, že bych chtěl, ale musím.“ Přesune se do velkého sálu Parku kultury a ještě před tím, než zasedne ke klavíru, zamává rozčileně rukama: na jevišti stojí televizní kamera, jedna ze čtyř, které v sále rozmístili režisér Ján Roháč a kameraman Jiří Lebeda za účelem pořízení záznamu první části Aznavourova vystoupení. Na záznam jako takový existuje řádná smlouva, z tohoto hlediska je tedy všechno v pořádku; kamera na jevišti však Aznavoura poněkud znervózňuje. Režisér Ján Roháč si bere zpěváka stranou a vysvětluje mu, že kamera nebude pojíždět ani před ním ani kolem něho, soustředí se na záběry zezadu na hudebníky, sólistu a obecenstvo. Aznavour se uklidní, přikývne také na režisérovu koncepcí celého záznamu. Poté konečně usedne ke klavíru, chvilku hraje a poznamenává, že je rád, že se jeho zvukař dohodl se zvukařem Slovkoncertu a že je všechno v pořádku. To ovšem netuší, že zvuk se nastavoval za preludování zpěvačky Mariky Gombitové od Modusu, neboť v té chvíli nebyl v sále nikdo, kdo by dokázal vyloudit z nástroje pořádný tón. Když odchází ze scény, ptáme se, proč se tak kvůli té kameře rozčiloval. Odpovídá zcela vážně: „Když někde hraju, musí mi patřit nejen celé jeviště, ale dokonce i celá budova. Musím mít prostě pocit, že tohle všechno pro tuto chvíli patří mně. To je taková moje posedlost. Jdu s tím dokonce tak daleko, že když jsem měl kdysi dvanáctitýdenní smlouvu s pařížskou Olympií a jednou tam měl v noci hrát Duke Ellington, trval jsem na tom, že se musí všichni ptát nejdříve mě.“ A ptali se? „Ptali. A já jsem pochopitelně souhlasil.“ Zajímavá paličatost. Co tomu říkal samotný Ellington? „Dal mi za pravdu. Ostatně, vždyť on to dělával také tak.“
Zkouška skončila, Aznavour odchází do hotelu: „Musím se na chvilku natáhnout. Nespalo se mi dobře, jezdily mi pod okny tramvaje.“ Na dobře míněnou radu, že když už nespal, mohl se pustit do skládání dalších písniček, pokýve hlavou: „Prosím vás, za tohoto doprovodu se dá skládat snad jedině elektronická muzika, a tu já nedovedu.“
Venku se šeří, nervozita organizátorů se začíná stále rychleji stupňovat; schyluje se k sedmé a zařízení tu pořád ještě není. Telefon do Vídně; aparatura je na letišti, jenomže manažer špatně vyplnil nějaké papíry a nějaké vůbec neobstaral; rakouští celnici odmítají bedny propustit s poznámkou, že jim do manažera, ale i dokonce do Aznavoura nic není, neboť předpis je předpis.
Charles Aznavour se vrací do velkého sálu a říká, že už se smířil s myšlenkou, že bude hrát na vypůjčeném klavíru, jenomže zjistil, že v jedné z beden je i jeho jevištní oblek. „Kdybych hrál jenom tak, tak klidně vystoupím v teplákách, ale pro televizi se takováhle výstřednost nehodí. To víte, hromadný sdělovací prostředek to roznese a všichni vaši diváci mě budou mít za blázna.“
Předsálí se mezitím zaplnilo diváky, chvíle ohlášeného začátku je za námi, nic se však neděje. Pracovníci Slovkoncertu se odmítají obecenstvu vymlouvat na neurčité a obvyklé „technické potíže“ a naopak zcela konkrétně oznamují, že dosud nedorazila aparatura, ale že od chvíle, kdy dorazí, to bude k začátku koncertu trvat jenom třicet minut.
Je osm večer, o aparatuře žádné nové zprávy a Aznavour učiní rozhodnutí hodné skutečné hvězdy: „Počkejte chvilku, dojedu si do hotelu. Mám tam světlou košili, kalhoty a vestu. Nemůžeme přece ty lidi nechat čekat, vždyť je tam zima.“ Za čtvrt hodiny je zpátky, převlečen a udýchán: „Uf. Připravte se všichni, za pět minut to rozjedeme.“
Krátká orchestrálka na začátek – a pak už na scénu přichází Charles Aznavour. Nezdržuje se žádnými průpovídkami, nepronáší žádná úvodní slova, potlesk po jedné písni nestačí doznít a už začíná další. Slavné šansony prokládá novými, dosud u nás nepříliš slýchanými, kapela zní, jako kdyby na bratislavském zařízení hrála odjakživa, ze zvukařů leje pot a střihačka Pitoňáková v televizním přenosovém voze podléhá pokynům režiséra Roháče do té míry, že začíná ovládat knoflíky všemi deseti.
První polovina koncertu trvá pětapadesát minut. Aznavour odchází nadvakrát: nejprve odejde, aby se do potlesku ještě jednou vrátil a mohl ho pořádně vychutnat, pak zmizí definitivně. V zákulisí ho zastaví režisér Roháč se žádostí, aby se šel podívat na pět minut záznamu, že určitě svolí, aby se natočilo i druhá polovina. Aznavour se usměje: „Ten záznam od vaší televize koupím na videokazetě klidně celý, ale s natáčením druhé poloviny nemohu souhlasit. Až ji uvidíte, snad pochopíte.“
Začíná druhá polovina a Aznavourův nesouhlas k televiznímu záznamu je jasný hned po první písni. Ačkoliv se ve všech rozhovorech a jinak zveřejňovaných výrocích vyjadřuje o metodách show s krajní nedůvěrou, tady se do ní pouští. Bez zábran a naplno. Je mu sice už čtyřiapadesát, přesto však nevypadá nijak komicky. Jelikož si ale dobře uvědomuje, že převážná většina diváků na celém světě ho zná právě z televize jako do sebe zahleděného a trochu plachého „špatně milovaného romantika“, nechce jim tuto představu brát; „To nejde, brát divákovi jeho představu. A když, tak jedině v případě, že bych za ni nabídl jinou, lepší a přitažlivější. A ještě bych asi řadu příznivců ztratil, protože divák je tvor dost konzervativní a když si na něco zvykne, jen těžko odvyká.“ Na námitku, zda jeho jiná tvář neodradí diváky v sále, odpovídá jednoznačně: „Ty mám přece jenom daleko víc v hrsti, televize je v tomto ohledu dost neosobní. Nemluvě už o tom, že diváků v sále se nikdy nesejde tolik, jako kolem televizorů.”
Druhá polovina koncertu začíná být nekonečná: obecenstvo se rozjelo a Aznavour přidává. Typické gesto s hodinkami, že čas vypršel, opakuje celkem třikrát. Nakonec zvolá do potlesku silným hlasem „Ahoj!“ a uteče.
Za pár minut s ním stojíme v zákulisí a znovu se tiše divíme: tak to je ten snad stošedesáticentimetrový mužíček, na kterého bratislavské publikum čekalo celou hodinu odkladů, aby ho pak přes dvě hodiny poslouchalo bez dutání a nechtělo ho pustit.
Druhý den ho čeká cesta zpátky do Jugoslávie, kde musí dokončit koncertní turné. Jeho aparatura odcestuje z Vídně hned ráno a všichni vyjadřují naději, že dorazí na místo pro změnu včas. Pak se pojede do Polska, potom zase někam dál, a takhle to půjde pořád dokola.
Před časem se Charles Aznavour nechal slyšet, že až mu bude šedesát, přestane psát písničky, zkusí si zahrát někde ve filmu starce, když mu to půjde, přesměruje svoje úsilí tímto směrem, a když mu to nepůjde, nastoupí dráhu bohatého rentiéra. Do tohoto okamžiku mu chybí už jenom šest let. Zdalipak si na tento svůj výrok vzpomíná? „To víte, člověk občas sem tam něco plácne. Ale vtipné to bylo, to musíte nechat.“
Tak tedy jezdí Charles Aznavour po světě, vozí s sebou svoje šansony, které jsou francouzské, ať je zpívá v jakémkoliv jazyce. Do Francie se však tak hned nevrátí a jen tak mimochodem poznamenává, že se na ni teď divá z daleko většího nadhledu, než by to byl dokázal kdykoli před tím. „Nevím třeba, zda bych byl někdy dříve schopen prohlásit se vším všudy, že šanson je ve Francii náboženstvím a že dříve to bylo se vším dobrým, co k tomu náleží, zatímco dnes to začíná být se vším špatným, což k tomu patří také.“
Na přímou otázku pak odpoví, že už se za Francouze nepovažuje. „Ne. Já jsem Armén. Proč? No, protože my, Arméni, se dožíváme nejvyššího věku.“
(Jeho rodiče byli Knar Baghdasarian a Michael Aznavourian.)
Charles složil na 1000 písní, hrál či zpíval v 60 filmech a prodáno prý bylo přes milion hudebních nosičů.
Petr Adler, Kanada, rok 2023:
Když jsem si (díky Ondřeji Suchému) přečetl své pradávné povídání o Charlesu Aznavourovi a jeho dobrodružstvích v Bratislavě, uvědomil jsem si, že jsem v tom vyprávění vynechal zajímavou vzpomínku na setkání s ním o snad deset let dříve.
Tady a teď to připomenu, a každému čtenáři bude jasné, proč jsem se s tím tehdy moc nechlubil.
Dozvěděl jsem se někdy na podzim roku 1968 nebo začátkem roku 1969, že Aznavour přijel do Prahy. Ne zpívat. Chtěl se sejít s Emilem Zátopkem, nositelem čtyř zlatých olympijských medailí, z nichž jedna byla za vítězství v maratónu na hrách roku 1952 v Helsinkách, hlavním městě Finska. Jenže: Zátopek tou dobou přišel o své důstojnické místo v československé lidové armádě, ztratil také poměrně vysokou hodnost, sebrali mu titul zasloužilého mistra sportu, a většina jeho bývalých známých se mu začala vyhýbat obloukem.
Vyjádřil se hodně nelichotivě o tzv. bratrské mezinárodní pomoci ze srpna 1968.
Sebral jsem se, šel jsem do hotelu Alcron, a vytáhl jsem Aznavoura ven: tenhle hotel byl znám prošpikovaností svých zdí estébáckými mikrofony.
Maestro, řekl jsem, vy byste se chtěl seznámit se Zátopkem. Když mi slíbíte rozhovor, budete s ním mluvit ještě dnes.
No, zasmál se Aznavour, jako pokus o vydírání to bylo hodně jemné. Dobrá, budu s vámi mluvit i pro noviny.
Vzápětí jsme seděli v tramvaji, a za chvíli stal Aznavour tváří v tvář Emilu Zátopkovi a jeho paní Daně u nich doma. Po nezbytných zdvořilostních frázích přešel Aznavour rovnou k věci: dostal nabídku jedné ze čtyř hlavních úloh ve filmu britského režiséra Michaela Winnera Hry (The Games). Jde o čtyři běžce, kteří se chystají na maratón na smyšlené olympiádě. Aznavour má hrát československého representanta Pavla Vendeka, a tak se s režisérem dohodli, že poradit se s nejzasvěcenějším českým maratóncem nebude od věci.
To bude hodně těžký, řekl Zátopek.
Nebojte, skočil mu do řeči Aznavour, dostanete to zaplacené.
Ale ne, o to nejde, řekl Zátopek. Já jsem totiž maratón vůbec nikdy před svým prvním startem na té zatracené olympiádě netrénoval. Vyhrál jsem tam pět kilometrů, vyhrál jsem tam deset kilometrů, tak jsem si čistě furiantsky řekl, že bych mohl zkusit i ten maratón. Řekl jsem si, tenkrát, že si budu hlídat ty, kteří už měli v maratónu úspěch, a když se mi jejich taktika znelíbila, vykašlal jsem se na ně a běžel jsem dál tak, co mi tělo dovolilo. To bylo všechno.
Aznavour toho ale chtěl vědět mnohem víc, takže jsem strávil čtyři nebo pět dnů tlumočením (on se sice pan Zátopek anglicky domluvil, a francouzsky také, ale oba řekli, že by tlumočení uvítali).
No, a cestou tramvají k Zátopkovým a od nich jsme si povídali. Bodů, které jsme probrali, byla spousta. Pár z nich se týkalo i pocitu mnoha Arménů, že mají dějinnou a zeměpisnou smůlu, podobně jako Češi a Slováci, protože se mnozí zvenčí perou o jejich vlastnictví, aniž by jich zeptali na jejich názor. Tyhle části rozhovoru nevyšly ani tenkrát. Ne, že bych se bál, ale k jisté dávce strachu bych se přiznal i tehdy bez mučení.
A tak se tedy dobrovolně přiznávám až teď. Ano, bál jsem se, a stejně by mi to vyškrtli.
Během jednoho z těch posezení se Aznavour Zátopka zeptal na jeho typickou grimasu nejhoršího utrpení, kterou nasadil vždycky hned po startu.
Inu, protože to bolelo, odpověděl Zátopek a uzavřel věc řečnickou otázkou: no tak, člověče, copak to je normální, takhle pořád běhat, aby to nebolelo?
Tak proč to teda děláte?
Protože mě to baví, odpověděl Zátopek, a Aznavour pokýval hlavou v hlubokém porozumění.
Miroslav Stulík
MIROSLAV STULÍK, žijící v USA, je naším stálým přispěvatelem a objevitelem, který zde bude mít už stálý titulek „Co (možná) nevíte“. Mirek pátrá po slavných osobnostech, majících arménské kořeny. Je neuvěřitelné, jaké množství světových velikánů lze vypátrat a zmapovat jejich podrobně rodokmen.
Tentokrát se něco dovíte o legendárním profesionálním tenistovi asyrského původu, který je tenistovými fanoušky a hráči považovaný za jednoho z nejlepších tenistů historie.
Jeho jméno je ANDRE AGASSI. Mirkovy údaje jsem si dovolil doplnit ještě několika detaily z internetových databází.
Andre Agassi se narodil v roce 1970 v Las Vegas bývalému olympijskému boxerovi z Íránu a Američance Elizabeth „Betty“ Agassi (rozené Dudley).
Původ Andrého otce:
Emanuel „Mike“ Agassi se narodil asyrským a arménským rodičům (podle syna Andrého byl jeho otec synem Davida Agassiho (Agassiana), ukrajinského Arména z Kyjeva, a matky Arménky z Osmanské říše. Emanuel „Mike“ Agassian vyrůstal v křesťanské domácnosti v Teheránu. Jeden z jeho předků si změnil příjmení z Aghassiana na krátké Agassi, aby se vyhnul osmanské perzekuci.
Zajímavost:
Andre Agessi dostal prostřední jméno „Kirk“ po Kirku Kerkorianovi, arménském americkém miliardáři s nímž se otec Emmanuel „Mike“ seznámil v roce 1963…
NA ZÁVĚR TROCHA OSOBNÍ NOSTALGIE
Omlouvám se, ale našel jsem pohlednici Jerevanu z doby, kdy jsem toto město navštěvoval koncem let sedmdesátých a začátkem let osmdesátých. Pohlednice z těch dob mi udělala radost a o ni se s vámi chci podělit, navzdory skutečnosti, že to žádná velká podívaná pro vás nebude. Ale určitě tenhle obrázek patří do série pohlednic a fotografií, kterými si zde budeme v budoucnu připomínat různé hezké, smutné a žel i tragické chvíle této země.
Zdraví, štěstí, naději přeje všem
Ondřej Suchý