LAUREL, Stan (1890–1965) HARDY, Oliver (1892–1957)

Řekne-li se „nejslavnější buřinka v dějinách filmu“, každý vysloví jedním dechem jedno jediné jméno – Charlie Chaplin. Nebyl však jediný, pro něhož byl neodmyslitelnou součástí jeho kostýmu tento tvrdý, černý klobouk. Černé buřinky nosívala i „nejslavnější dvojice komiků v dějinách filmu“ Stan Laurel a Oliver Hardy. Žádné jiné komické dvojici se dodnes nepodařilo sesadit je z trůnu. Jsou známí po celém světě. Stan Laurel prý napočítal šestnáct jmen, které jim byly přisouzeny v různých zemích (v Polsku je například znali pod jmény Flip a Flap, v Německu Dick und Doof atd.)

Pokud je mi známo, drží tato dvojice ještě další prvenství: Do filmu The Battle of the Century (překládaném jako Smetanová revoluce) natočili v roce 1927 dortovou válku, které se říkalo „bitva století“. Bylo prý při ní spotřebováno na 4000 dortů, 50 litrů šlehačky a téměř tuna pečiva!

Přestože se dá doba jejich největší slávy ve 20. století vymezit mezi druhou polovinu dvacátých let a první polovinu let čtyřicátých, k jejich filmům se v různých časových vlnách vracíme dodnes. V průběhu let šedesátých se v našich kinech objevovaly střihové filmy v nichž L + H měli vždy čestné místo: Zlatý věk grotesky, Když komedie byla králem, Dny vzrušení a smíchu, Třicet let smíchu až po To nejlepší z Laurela a Hardyho. V polovině devadesátých let se v televizi objevil dokumentární seriál Život a dílo nejzábavnější dvojice světa, a konečně i dnes se ve vysílání České televize objevují nad ránem Stan a Olie, střídavě s dalšími hvězdami krátkých amerických filmových grotesek…

Trvalo to hodně dlouho, než se Laurel s Hardym „našli“.

STAN LAUREL

Stan Laurel, vl. jménem Arthur Stanley Jefferson, se narodil v roce 1890 v lancashirském hrabství v Anglii. Jeho rodiče byli úspěšnými divadelními herci a tak se malý Stanley už od útlého dětství pohyboval v zákulisí anglických music-hallů. Na divadelních prknech se však poprvé objevil až když mu bylo šestnáct. V roce 1907 byl přijat do slavné kabaretní skupiny Freda Karna, jejímž členem se téhož roku stal i mladý Charles Chaplin. Mezi Stanem a Charliem vzniklo velké přátelství, nejednou tehdy působil Stanley i jako Chaplinův záskok. Na prvním zájezdu Karnovy skupiny do USA a Kanady v roce 1910 spolu dokonce bydleli. Stan Charlieho hned od začátku velmi uznával. Když v roce 1912 jeli na druhé turné do USA, už se ani jeden z nich zpátky do Anglie nevrátil. Zatímco Chaplin se uchytil ve filmu velmi brzy, Stanleyovi Jeffersonovi trvalo ještě řadu let, než se z něho stal Stan Laurel. V prvních filmech byl nejprve partnerem věčně se vztekajícího starého cholerika Jamese Finlaysona (ten se později stal častým záporným protihráčem dvojice L + H). Když režisér a producent Hal Roach viděl, jak Laurelova popularita vzrostla, začal s ním natáčet grotesky jako se sólistou. Až na výjimku, kdy se v roce 1918 objevil v jednom Laurelově filmu také Oliver Hardy (nikoliv však jako jeho partner), zrodila se nerozlučná dvojice L+H až v roce 1925. Jak? Náhodou. Bylo to v období, kdy se Laurel rozhodl, že přestane hrát a stane se gagmanem a režisérem. Jednou, když se měl točit film v němž měl účinkovat Oliver Hardy, pekl si Oli tři dny před natáčením jehněčí kýtu. Když nešikovně vytahoval pekáč z trouby, všechen omastek se mu rozlil po celé paži. Hardy musel do nemocnice a nebylo v tu chvíli nikoho, kdo by jej mohl na natáčení nahradit. Producent proto požádal Stana Laurela, aby se výjimečně vrátil před kameru. Laurel tedy „zastoupil“ Hardyho, film se vydařil, a když se Hardy vrátil, Laurel už hercem zůstal i nadále. A tak se oba komici začali objevovat na plátně společně. Nakonec Hal Roach navrhl, aby spolu vytvořili dvojici. „Takže začátek naší spolupráce zavinila vlastně jedna pečená jehněčí kýta“, říkal s úsměvem později Stan Laurel.

OLIVER HARDY

Už jeho vizáž i sama historka o jehněčí kýtě napovídá, že Oliver Norvell Hardy, který se narodil na americkém Jihu v roce 1892, byl velký labužník. Oproti Laurelově rodině nebyl žádný z jeho rodičů divadelníkem. V době svých univerzitních studií začínal jako – sborový zpěvák. K filmu se dostal jako jednadvacetiletý mladík. Zpočátku dostával role intrikánů a na rozdíl od Stana Laurela, který se na sólového komika vypracoval poměrně brzy, byl Oliver většinou „až ten druhý“. Pokaždé přihrával některé známé hvězdě: Larrymu Semonovi, Charliemu Chaseovi, úspěšnému Chaplinovu imitátorovi Billymu Westovi, jednou i Busteru Keatonovi. Když začal točit se Stanem Laurelem, ani jeden z nich netušil, jak závratná je čeká kariéra. O tom, že šlo skutečně o kariéru závratnou, svědčí i fakt, že vedle Charlieho Chaplina a Harolda Lloyda jen oni dva prošli úskalím příchodu zvukového filmu – většinu tehdejší hvězd připravil nástup zvuku ve filmu nečekaný a často drastický pád.

Laurel a Hardy „řádili“ v celuloidovém světě společně ve dvojici čtvrt století. O tom, jak vypadala jejich spolupráce, vyprávěl Stan Laurel na sklonku svého života: „Žili jsme každý po svém. Hardy se nerad účastnil příprav natáčení dalšího filmu; měl rád společnost a nejčastěji chodil do lakesideského golfového klubu. Měl také rád koně, rád hrál karty a navštěvoval často zábavní podniky. Já zase chodil nejraději na ryby. Jakmile jsme skončili natáčení, věnoval jsem se konečným pracím na filmu, dohlížel jsem ve střižně na střihovou úpravu a připravoval jsem film k prvnímu předvedení.“

Hardy byl družnější, sdílnější a v soukromí veselejší než jeho kolega. Ten však měl na bedrech celý budoucí osud jejich společné slávy; bezstarostnost jakou oplýval jeho kolega mu byla cizí.

Oliver Hardy, Ollie, (v soukromí též zvaný Bebé): Milý, žoviální tlouštík, směšný svou marnou snahou působit důstojně a důležitě, vždy v „pravou“ chvíli přísný a „rozumný“, ač se dopouští stejné spousty pošetilostí a nesmyslů, jako jeho neustále napomínaný a ušlápnutý kolega.

Stan Laurel: Provinile pomrkávající hubeňour, potměšilý nešika, co chvíli se nakonec bezradně drbající v čupřině a s pláčem na krajíčku.

V soukromém životě byl prý Laurel velice náladový člověk. Se svou ženou se jednou rozvedl a po krátkém čase opět oženil. Ruth Laurelová o tom po jeho smrti vyprávěla: „Musela jsem se mu přizpůsobovat, nesnášel odpor. Řídila jsem se vždycky maminčinou radou: Když učiníš svého muže šťastným, budeš sama šťastná. Náš rozvod prosadil proti mé vůli zrovna o vánocích. A víte z jakého důvodu? Zlobil se, že pro mne nenašel vhodný dárek…“

Stan Laurel a Oliver Hardy dosáhli v životě všeho – světové slávy i mnoha ocenění (např. za grotesku Stěhujeme piáno získali zlatého Oscara). Ačkoliv byl Laurel o dva roky starší, první kdo nerozlučnou dvojici navždy opustil byl Hardy. 7. srpna 1957, již delší dobu nemocný, zemřel na srdeční záchvat. Také Stana čekal zanedlouho první infarkt, byl však „tím hubeňourem“ a tak záchvat přežil a pobyl na světě o osm let déle. Nebyla to však léta záviděníhodná. Cítil se velmi opuštěný, žil v ústraní se vzpomínkami na dobu, kdy s Olliem kralovali na stříbrném plátně ve svých komediích. Když za ním jednou přišel Jerry Lewis, mladý představitel drastické komiky, který ve svých ztřeštěných filmech rozesmával tehdejší Ameriku, zda by si s ním nechtěl zahrát, Laurel jeho nabídku odmítl: „Není mi vůbec do smíchu, vlastního ani hraného.“

Stan Laurel zemřel ve svém bytě u moře, které na konci života tolik miloval, 23. února roku 1965. Známý filmový historik Karel Čáslavský kdysi řekl: „Kdybychom chtěli promítnout všechny filmy, které Laurel a Hardy během své společné práce natočili, potřebovali bychom k tomu plných 45 hodin“. Troufám si tvrdit, že by se i dnes našlo bezpočet milovníků kvalitního humoru a komiky, kteří by těch pětačtyřicet hodin rádi filmům pánů Laurela a Hardyho obětovali.