Vážení a milí přátelé!

ZMĚNA:

Předem přichystanou 5.kapitolu dnes musím nahradit něčím, co mě trápí už mnoho let a od loňského podzimu skoro denně. Dostihlo mne to právě dnes večer, kdy při tichém poslechu CD arménských písní v podání Eleny Yerevan (kterou Vám detailně představím v budoucnu, včetně jejího mezinárodního repertoáru), jsem se konečně rozhodl, že oslovím Vás všechny, kdo by mi mohli pomoci hledat osoby a jejich osudy, kteří byli mými milovanými přáteli. Než vypíšu jejich jména a to, co mi o nich zůstalo v paměti z let 70.a 80.minulého století, obracím se na Vás.

Pánové a dámy: Hakobe Asatryane, Tomáši Koloci a Tví arménští přátele, Rubene Hachverdjane, Alexandře Sargsyane, Marie Romanuško, Věro Křepinská, Rudolfe Chačatrjane a další a další, kdo by mi mohli doplnit třeba jen malým střípkem mozaiku, kterou chci zde v budoucnu co nejlépe vylepšit a přitáhnout tak co nejvíc čtenářů.

KDO Z VÁS MI MŮŽE POMOCI SDĚLIT NĚCO O MÝCH PŘÁTELÍCH A NEJMILEJŠÍCH KAMARÁDECH?

Tím nejmilejším mi byl po dlouhá léta (nedlouho po smrti mima Leonida Jengibarova) HOVHANES HARUTJUNJAN (z ul.Vagaršjana) – bohemista, překladatel českých básníků a tenkrát též dramaturg arménské televize.

---

Rád bych napsal mail své velké arménské platonické lásce, kterou byla
krásná ELLA STEPHANJAN
(z ul.Puškina). Pracovala tehdy ve Státní knihovně a její otec byl, jak mi potvrdil Hovik, ředitelem ARMENFILMU. Moc rád bych jí ještě napsal, poptal se, jak žije, jakou má rodinu.

---

Pro mě největší záhadaou je osud TAMARY HARUTJUNJAN, kterou jsem poznal v Praze začátkem 90.let, kdy k nám přijela se svým manželem HOVANESEM (Hovikem). S manželem se patrně rozvedla, anebo Hovik zemřel a ona ovdověla.

Podle toho co jsem vyhledal na Internetu by to mohla být ona:

Tamar Hovhannisyan(Q20511433) Armenian actress, director, screenwriter (*1954) (Tamara Oganesyan) – , Yerevan State Institute of Fine Arts and Theater.

Tamara Harutjunjan, ať už od mého kamaráda rozvedená anebo vdova, se pojednou objevila (alespoň podle shody jmen) jako třetí (a poslední) manželka mého jiného, dnes už též zesnulého přítele, ve filmovém světě slavného arménského, ruského a indického herce jménem FRUNZE MHER MKRTČJAN (kterého jsme oslovovali Frunzik).

Předkládám Vám dvě fotografie, podle nichž si myslím, že jde o jednu a tutéž Tamaru:

Moje prosba: Pomozte mi ten jejich zapeklitý příběh dokončit. A budete-li mít možnost, získejte mi na jmenované, či na jejich příbuzné anebo známé mailové adresy.

---

A TO JEŠTĚ NENÍ KONEC!

Prosím Vás – kolik je v Jerevanu divadel?

Já znal jen to Divadlo Sundukjana.

Stalo se u nás v roce 1979, že divadlo Semafor mělo 20.výročí a můj bratr Jiří se tou dobou těšil velkou nelibostí režimu. Zatím co já letěl tehdy přes Moskvu do Jerevanu, vzal jsem si za úkol, že by několik tehdejších sovětských divadel mohlo Semaforu k výročí existence divadla gratulovat, jmenovitě pak jeho principálovi, a to přímo na adresu našeho Ministerstva kultury. Bratr měl tehdy své fanoušky např. z členů divadla Sovremennik, především však jeho obdivovatelem byl ředitel a režisér Mark Zacharov z moskevského divadla Lenkom. I napsal jsem (až v Rusku a prostřednictvím Hovikovy ruštiny) s.Zacharovovi a byl jsem přesvědčen, že pochopí bratrovy nesnáze a že jej prostřednictvím Ministerstva kultury třeba pozve do svého divadla např. na stáž. Nestalo se. Na můj zdvořilý dopis odpověď nedorazila a gratulace z Moskvy do Prahy k výročí Semaforu také ne.

Tehdy se ovšem stalo něco nečekaného: Do Prahy nakonec přece jen nějaké gratulace dorazily a z Ministerstva kultury to oznamovali do Semaforu.. Zajímavé bylo, že pozdravy a gratulace byly odeslány – z Jerevanu.

Z jednoho divadla (jehož název jsem zapomněl) psal vřelý dopis umělecký ředitel, který v té době byl – jak mě Hovik později tvrdil – bratranec LEONIDA JENGIBAROVA!

Prosím Vás, páni arménští teatrologové, pomozte mi – jak se onen muž jmenoval? (Dokonce si nepamatuji, jestli byl Leonidovým bratrancem, anebo dokonce bratrem, ale měl snad i stejné příjmení.)

To vše se mi ovšem vybavuje z mlhavé paměti a tak chápete, že mám v této vzpomínce velké mezery.

K tomu malá perlička: Gratulaci poslal do Prahy za sebe, aniž bych s ním o té situaci mluvil – Frunze Mkrtčjan! (Samozřejmě, že strůjcem toho byl za mými zády opět kamarád Hovik.) A Frunzik to napsal rád – však ani jeho podpis na proslulých stěnách hlediště Semaforu, popsaných významnými umělci, nechyběl.)

Já vím, měl bych už končit, ale mám ještě poslední krátký dotaz:

Nevíte někdo cokoliv o muži jménem GAREGIN ZAKOJAN? Je to filmový historik, autor skvělé knihy „Armjanskoje nemoje kino“. Knížka byla v roce vydání beznadějně vyprodaná, ale já jí mám s věnováním – nikoliv od autora, ale od „své“ Elly, která mi ji darovala tři roky poté, co vyšla.

Vážení a milí přátelé!

Omlouvám se, že jsem tentokrát narušil podivnou kapitolou styl, s jakým připravujeme s pomocí Tomáš Koloce a s občasným přispěvatelem mým bratrem Jiřím rubriku „Armenie a my“. Budiž to důkazem, že náš zájem o Armenii a její obyvatele neupadá. Naopak! Budeme stále připomínat, že se neodehrávají kolem nás jen války na Ukrajině a Rusku, v Izraeli a Palestině, ale že stálému nebezpečí čelí i krásná země Armenie, kterou je potřeba trvale podporovat a nezapomínat na ni!

V Armenii trpí stejní lidé, jako kdekoliv jinde v dnešním nebezpečném světě.

A tak Vám všem děkuji nejen za to, že jste můj „monolog“ dočetli až sem, ale znovu děkuji také každému, kdo mi poskytne nějakou mně neznámou informaci. A závěren děkuji Osudu, že mě kdysi seznámil s Armenií a jejími báječnými lidmi!

S úctou Váš Ondřej Suchý