Začátkem 50. let byla u nás jazzová hudba v nemilosti. Velké orchestry zanikaly, repertoár měnily na tzv. hudbu estrádní a „náladovou“ jak se též říkalo. Populární orchestr Karla Vlacha našel dočasné útočiště u státních cirkusů a varieté. Mnozí muzikanti však i v nepřejícné době našli způsob, jak se nezpronevěřit zcela svému stylu a tak se v jazzových úpravách začaly objevovat skladby – sovětských autorů. Proti tomu si nikdo nedovolil nic namítat. Hrál se Dunajevskij, Kabalevskij, Solověv-Sědoj a samozřejmě Chačaturjan, konkrétně jeho úžasný Šavlový tanec. Přestože jsem byl malý kluk, byl jsou touto skladbou, kterou přinesl bratr domů na gramofonové desce, nadšený. – Přeskočím nyní čtvrt století a ocitám se ve svých vzpomínkách na konci sedmdesátých let. Na pozvání arménského bohemisty Hovika Harutjunjana jsem se ocitl v Jerevanu. Před sebou dva týdny na to, abych poznal nejen krásy téhle země, ale i její přední umělce. Všude mi otevíraly dveře dvě skutečnosti – přiletěl jsem z Československa a byl jsem kamarádem „jejich“ národního umělce Leonida Jengibarova – u nich Jengibarjana. Setkal jsem se s hercem Frunze Mrktčjanem, spisovatelem Vargesem Petrosjanem, filmovým historikem Gareginem Zakojanem, s početnou společností výtvarníků a básníků. V neposlední řadě ovšem také s krásnou Elou, do které jsem se rok před cestou do Jerevanu po krátkém setkání v Praze zamiloval a chtěl se s ní dokonce oženit. Ale abych neodbíhal. „Chceš navštívit Arama Chačaturjana?“ zeptal se mě jednoho dopoledne při procházce Jerevanem Hovik. „Bydlí nedaleko odtud a já se s ním znám.“ Byl jsem jako u vytržení! Setkat se osobně s autorem Šavlového tance? Nadšeně jsem souhlasil! Povím mu, jak mě jeho skladba v podání Vlachova orchestru už jako dítě fascinovala! A co teprve když jsem si ji později koupil v Polském kulturním středisku na desce s verzí v rytmu boogi-woogie!
Ocitli jsme se v jakési vilové čtvrti a najednou jsme stáli u vrat před Chačaturjanovým domem. Hovik zazvonil a obrátil se na mně: „Jo, prosím tě, ne aby ses před ním zmiňoval o Šavlovém tanci! Na to on je už alergický a hned by nás vyhodil!“ V tu chvíli mě polil studený pot a v duchu jsem upřímně zatoužil, aby pan Chačaturjan nebyl doma. Hovik chtěl ještě jednou stisknout zvonek, ale v tom už jsem mu zabránil. Nechápal, ale bylo po mém. Chvíli jsme stáli u zavřených vrat. Nikdo nepřišel otevřít. „Škoda,“ povzdychl si kamarád zklamaně, „zdá se, že není doma.“ Ujistil jsem ho, že to vůbec nevadí a že už jen ta skutečnost, že jsem mohl postát u Chačaturjanova domu, byla pro mě velkým zážitkem. A věřte mi, mluvil jsem pravdu. Šavlový tanec v jazzové úpravě se nahrává po celém světě dál a dál. U nás ho po Vlachovi nahrál například orchestr Josefa Vobruby…
Z oficiálního hesla:
Aram Iljič Chačaturjan byl sovětsko-arménský hudební skladatel, klavírista a dirigent. Světový věhlas mu získala zejména věta z posledního jednání jeho baletu Gajané s názvem Šavlový tanec, dokončená v roce 1942. Skladba evokuje arménský válečný tanec, kde tanečníci předvádí své dovednosti se šavlemi. Části vychází z arménské lidové písně původem z Gjumri.
