Semafor za dobu jeho existence navštívilo mnoho významných ruských divadelníků – Mark Zacharov, Miron Lukaveckij, Arkadij Rajkin a také například Georgij Pavlovič Ansimov, sovětský operní a operetní režisér, který byl od roku 1964 umělecký vedoucí a režisér Moskevské divadelní operety. (Režíroval například Bernsteinovu West Side Story, Offenbachova Orfea v podsvětí, v pražském Národním divadle pak režíroval díla Sergeje Prokofjeva). A na pana režiséra má můj bratr jednu zvláštní vzpomínku: Jednou ho Georgij Pavlovič Ansimov navštívil bezprostředně po té, co se vrátil z Ameriky, a z aktovky vyňal malou gramofonovou desku. Prý si ji odtamtud přivezl na památku a že je to neobyčejně zajímavá deska. Jiří čekal nějaký nejnovější hit sezóny, ale nedočkal se ho. Naopak, na desce bylo něco, co se vlastně ani očekávat nedalo. Bylo na ní ticho. „První, co mě napadlo, bylo, že je to vtip,“ vzpomíná bratr. „Někdo přinese někomu gramofonovou desku, ten dotyčný si ji položí na gramofon, zapne přístroj… a ono se nic neozve. Dotyčný začne prohlížet přenosku, prohlížet kabely, pak chvíli tluče do zesilovače, protože to někdy pomáhá — a ono nic. A zatím dárce tohoto danajského dárečku se dusí v koutě smíchy. Z téhle představy mě ovšem režisér Ansimov vyvedl. Je prý to velice smutná deska, která je určena do hracích boxů. Sedíte někde v podniku a jukebox se překonává v decibelech. Sotva dozní jeden hit, už někdo vstane a hází do otvoru obnos, a další hit burácí. Přejete si chvilku klidu, ale nemáte právo zakazovat ostatním, aby krmili přístroj příslušnými centíky. Tahleta deska vás zachrání. Samozřejmě, že ne zadarmo. Musíte přistoupit k boxu, jako kdybyste i vy si chtěl zjednat na tři minuty nějakou populární skupinu, jenomže místo titulu skladby, zvolíte spásné slovo SILENCE – Ticho. Vhodíte peníz, stisknete knoflík a máte tři minuty ticha. To lze libovolně opakovat, když na to máte, a můžete strávit v kavárničce třeba celé odpoledne v klidu a tichu. Akorát se trochu naběháte.“ Jiří s režisérem Ansimovem ještě pak dlouho seděli nad oním černým kotoučem a svorně prý meditovali o době současné, o době, ve které už ani ticho nebude zadarmo. Prý si tehdy povídali také ještě o mnoha jiných věcech, ale tato epizodka utkvěla v bratrově paměti po celá léta, až do dnešních dnů. Já jsem ji zaznamenal v roce 2007.
