Ella, moje láska v Arménii.
Úvodem
Přál bych si, abyste neztráceli zájem o tuto rubriku jenom proto, že v ní budete očekávat pouze negativní informace z událostí, odehrávajících se v této malé, utrpením postižené země. Budu se snažit, abyste zde nacházeli i články, úvahy, verše a vzpomínky, které jsem shromažďoval od doby, kdy mi Arménie přirostla k srdci.
Napadlo mě, že bych to všechno označil názvem leporelo. V té skládance se – možná, že k překvapení mnohých z vás – objeví taková jména jako Jan Werich, Karel Gott, Jarek Nohavica, Miroslav Florian, Miroslav Horníček, Ladislav Fialka a další. Do toho všeho si dovolím vplétat sebe se svým „černým notýskem“, který se mnou byl na cestách do Jerevanu, a také svého bratra Jiřího, který se představil příspěvkem už v úvodní kapitole.
Největší pozornost zde bude věnována osobnostem, jakými byli Charles Aznavour, Leonid Jengibarov, William Saroyan, Bulat Okudžava, Sergej Paradžanov, Aram Chačaturjan a řada dalších, v jejichž rodokmenech nacházíme arménské kořeny. Na mnohé z nich vzpomínáme dodnes v souvislosti s jejich u nás známým dílem, případně s jejich působením na českých a slovenských pódiích a jevištích.
Ohlédnutí
Co (možná) nevíte
Do svého „černého notýsku“ jsem si v Jerevanu zapsal dvě jména, která mi Hovik sdělil s tím, že patří dalším z osobností, mající arménské kořeny. Už tehdy jsem trochu zapochyboval, ale zjišťoval si teprve doma, co je na tom pravdy. Ne, tak slavný dirigent Herbert von Karajan, vzdor koncovky ve svém příjmení, se narodil jako Heribert Ritter von Karajan v rakouském Salcburgu do šlechtické rodiny s řecko-makedonskými kořeny. Do Saska přicestoval už jeho praděd jménem Georgios Karajannis.
Ani slavný, předčasně zesnulý polský herec Zbigniew Cybulski, neměl s Arménií nic společného; narodil se v polské vesnici Kniaže v době, kdy spadala pod Ukrajinu.
Na druhé straně mne napadlo, že u nás známá bulharsko-francouzská zpěvačka a herečka, manželka zpěváka Johnnyho Hallydaye (v našich kinech se poprvé objevila v roce 1963 v hudebním filmu Honba za kytarami) by arménské předky mohla mít. Narodila se sice v bulharské Sofii, ale příjmení rodného jména bývá uváděno často jako Silvi Vartan, Žorž Vartanjan, Sylvie Georges Vartanian.
Její matka byla Bulharka židovského původu, otec byl původem Armén, jinak Francouz a francouzský velvyslanec v Sofii. Sylvie vyrůstala v Bulharsku a od jejích osmi let, rodina žila v Paříži. Její otec, Georges Vartanian. se narodil ve Francii bulharské matce a arménskému otci. Tak přece částečně arménský původ. Příjmení Vartanjan si rodina zkrátila na Vartan, když se usídlila v Paříži. Malá zajímavost: V roce 1964 se s písní La plus belle pour aller danser (s textem Charlese Aznavoura) Sylvie Vartanová dostala na vrchol francouzské singlové hitparády a píseň slavila velké úspěchy i v mnoha zemích.
Interview
Dnes vám následujícím rozhovorem se spisovatelem Saroyanem poprvé představuji svého největšího arménského kamaráda, bohemistu Hovika (Hovhannese) Harutjunjana, s nímž jsem zažil nezapomenutelné, úsměvné chvíle v Praze i v Jerevanu. Když jsem se během několikaminutového setkání zamiloval v Praze do Arménky Elly, byl on, stejně jako další má kamarádka Anahit Ovanesjanová, manželka překladatele Ladislava Křehly a redaktorka Čs.televize ve Vysílání pro děti a mládež, nadšeným podporovatelem mé zamilovanosti a oba se stali ochotnými tlumočníky. Ella a Hovik se budou pravidelně objevovat v tomto seriálu. Bohužel, všechno už bylo dávno, Hovik i kamarád Láďa Křehla zemřeli nespravedlivě předčasně a Anahit před mnoha léty zmizela ve světě. Všichni mi dodnes chybí, stejně jako Ella, která se na přání rodiny nakonec nejspíš provdala a žije někde v Jerevanu.
WILLIAM SAROYAN: „NEVĚŘTE NA NÁHODU“
Jerevanský rozhovor pro Svobodné slovo vyšel 30. prosince v roce 1978
Hovhannes Harutjunjan je jediným Arménem, který překládá do své mateřštiny českou literaturu přímo z originálu. Letos v létě opět pobýval v Československu, hovořili jsme o arménské i československé literatuře a samozřejmě také o jednom a největšlch žijících spisovatelů světa, Williamu Saroyanovi, který slíbil přijet oslavit své letošní sedmdesáté narozeniny do své skutečné vlasti – Arménie. Do Arménie na podzim také opravdu přijel, projel celou republiku, navštívil desítky rodin, setkal se s pracujícími, se studenty, s představiteli vědy a kultury. Hovhannes Harutjunjan jej při té příležitosti požádal o rozhovor pro náš deník. Celý rozhovor byl veden v arménštině, přestože Saroyan své knihy píše výhradně anglicky, zaznamenán na magnetofonový pásek a nyní jeho překlad můžeme předložit našim čtenářům.
Hovhannes Harutjunjan: Nejprve bych vám chtěl jménem českých čtenářů blahopřát k vašim sedmdesátinám a popřát vám mnoho dalších tvůrčích úspěchů.
William Saroyan: Musím tě tedy poprosit, abys Čechům vyřídil mé poděkování a přání všeho nejlepšího, teprve pak můžeme začít s rozhovorem.
H. H.: Pro mě osobně, jako pro překladatele české literatury, i pro české čtenáře vůbec, je zajímavé znát váš názor na českou literaturu.
W. S.: Je to můj velký nedostatek, ale musím se přiznat, že českou literaturu znám málo, protože je málo překladů, a dobrých překladů ještě míň. Ale v každém případě jsem se s českou literaturou setkal. Zaprvé to je Karel Čapek, jenž patří mezi světové velikány. Znáte tady v Arménii Čapkova díla? Ano? Jsou tedy přeložena do arménštiny. To je moc dobře. Čapka čtěte hodně a inscenujte jeho dramata. Čapek má velice pronikavou mysl. Druhým jménem, které musím vyslovit, je Jaroslav Hašek a jeho „Osudy dobrého vojáka Švejka“. Je to nesmírně humorné a humanistické dílo. Přečetl isem je několikrát. Můžu uvést i další jména, ale od nich jsem četl málo, jenom to, co bylo v antologiích.
Věř mi, je to pro mě opravdová ztráta, že pořádně neznám Českou literaturu. A to, co říkám, nejsou diplomatické fráze. Upřímně toho lituju, zvlášť kdvž jsi mi vyprávěl o Ludmile Motalové, která přeložila práce víc než dvaceti arménských spisovatelů do češtiny. Češi tedv arménskou literaturu musí znát docela dobře. Moc mě to těší.
H. H.: Češi mnohokrát přeložili i vaše knihy, v Československu jste oblíbeným spisovatelem; Vaše kniha „O neumírání“ je pro mnohé knihou denní potřeby. Zajímalo by mě, co si dnešní Saroyan myslí o smrti, Jak proti smrti bojuje.
W. S.: Tak Češi přeložili „O neumírání“? To je dobře. Mně se „O neumírání“ líbí. Já to tedy řeknu: Začal jsem psát, aby mě smrt nemohla zničit. Mého otce smrt zničila. Když umřel, bylo mu šestatřicet, a pro jeho tři potomky to byla veliká ztráta. Hodně jsem přemýšlel jak udělat, abych na světě něco zanechal, když brzy umřu, aby se moje jméno neztratilo. Nejdřív jsem se rozhodl stát se sochařem, pak jsem chtěl skládat hudbu, ale nic z toho se mi nepovedlo. Nakonec jsem objevil papír, který byl skoro zadarmo, a tužku, která byla skoro zadarmo zrovna tak. A protože mám moc rád jazyk, řeč, dal jsem se do psaní. Aby smrt nemohla úplně zničit ani mého otce, ani mou rodinu, ani mě. Jakmile se ale dožiješ sedmdesátky, jakmile se dožiješ padesátky, čtyřicítky, pak jsi v otázce smrti dosáhl významného úspěchu. Tedy, jakmile ses dožil čtyřicítky, čtyřicet let jsi pracoval, pak tě smrt už nemůže zničit, protože za dobu tvého bytí je něco vidět, pak už nemůžeš zmizet beze stopy. Pak tedy ty a smrt už nejste nepřátelé, ale přátelé, protože strach vyprchá a myšlenkový obzor člověka se rozšiřuje. Proč se bát smrti, když nevíme, co je to smrt? Možná, že to je něco jako narození. Smrt je mi tedy stejně blízká jako život. Není v nich žádný rozdíl. Jedno nevylučuje druhé. Když můj otec v šestatřiceti létech zemřel, byly mi teprve tři roky. To je taková smrt, která člověka připraví o jeho možnosti se projevit. Jsem nepřítelem tohoto druhu smrtí, jsem i nepřítelem smrtí, které s sebou nesou války, způsobující národům velké ztráty a ničící to, co vytvořily.
Jsem nepřítelem smrtí při náhodných událostech. Z těch mám dokonce strach, a ne kvůli sobě, ale kvůli druhým. Nevěřím v náhodné události. Když můj syn Aram převrhl své auto a zlomil si nohu, rozzlobil jsem se na něj. Ptal se, proč se zlobím. Sekl jsem: protože taková věc se neměla stát. Říká, tatí, byla to náhoda, copak za to můžu? Řekl jsem, nikoliv, náhoda neexistuje. Ty jsi můj syn a nemáš právo se převracet ve svém autě, protože náhoda, to je tvé přání. Ty si to neuvědomuješ, ale v hloubi duše hledáš svůj konec. Nesmíš věřit na náhodu, musíš žít, musíš své síly spojit se silami ostatních lidí, abyste na tomhle světě něco vytvořili.
Takže já a smrt jsme jeden čas byli nepřáteli a teď jsme docela blízcí přátelé.
H. H.: Jaký význam má podle vašeho názoru kultura málo početných národů v kontextu světové kultury?
W. S.: Správně jsi řekl „málo početných“, protože neexistují malé a velké národy. Jsou národy, rodiny, které musí na své půdě, ve svém prostředí, svým způsobem žít a navazovat na své dějiny. Když hovoříme o malých národech a máme tím na mysli Holandsko, Řecko. Finsko, Gruzii, Československo nebo Arménii, pak vidíme, že jsou součástí celku, součástí lidstva, a účastní se lidského díla stejně jako ostatní. Takže pravda je v tom, že každý národ musí vytvořit svou kulturu a tím obohatit ostatní.
Řekl bych ještě něco: Nemůže se stát, abys jako správný člověk v druhém viděl nepřítele, protože není nepřátel. Jsme jedna rodina, jedno lidstvo. Jestliže historické okolnosti z někoho učiní tvého nepřítele, jsi povinen snažit se ze všech sil, aby se z nepřítele stal přítel, protože nepřátelství nevede k ničemu kloudnému, kdo nenávidí jiné, nenávidí i sám sebe, a to zdraví neprospívá. Největším naším nepřítelem je naše vzájemné neporozumění.
Národy s malým územím a malým počteni obyvatel mi vždycky byly blízké. Patří k nim i Československo. Přál bych si, aby všechny i nadále rozvíjely svou vlastní kulturu stejně, jako to i nadále činí můj arménský národ. Odlišnosti kultur a charakterů jsou prospěšné všem.
H. H.: Při jedné příležitosti jste prohlásil: „Třebaže jsem se narodil v Americe a píšu anglicky, považuji se za arménského spisovatele, protože má duše, která mě nutí psát, je arménská. Jsem tedy arménský spisovatel a patřím k rodině arménských spisovatelů.“
W. S.: Vždycky říkám, že jsem arménský spisovatel. I když nežiju v Arménii. Ale Arménie je moje radost, radost všech Armémů, kteří žijí v cizině. Arménská diaspora stojí a padá se sovětskou Arméni. Michael Arien, americký spisovatel arménského původu (vlastním jménem Tigran Gujumčjan), ke mně jednou přišel a povídá: „Jak mám pochopit, kdo jsem, kdo byli mí předci?“ Poradil jsem mu, aby navštívil Arménii. Jel a po návratu napsal knihu „Výprava k Araratu“, která velice zapůsobila nejen na americké Armény, co zapomněli arménsky, ale i na ostatní národnostní menšiny v Americe. Já jsem Arménii navštívil už počtvrté. Poprvé jsem přijel v roce 1935, kdy mi bylo sedmadvacet, a teď je mi sedmdesát. Ted jsem mnohem lépe viděl, jak můj národ spolu s ostatními národy rozvíjí svou svébytnou národní kulturu. Vždycky a všude vykřičím, že jsem Armén a arménský spisovatel. Je to pro mě veliká čest. Jak už jsem řekl, sovětská Arménie je má největší radost, a brzy napíšu knihu o své vlasti i o lidech, kteří v ní žijí.
H. H.: Mistře, co soudíte o tom, jak spisovatel může přispět k upevňování míru?
W. S.: Spisovatel musí za mír bojovat především tím, co napíše. Svým dobrým, hodně dobrým psaním. Jestli dokáže vytvořit taková díla, která v lidských duších vzbudí odpor k násilí, k brutalitě, a naplní je pocitem všelidského bratrství, pak je úloha spisovatele splněna.
Člověk musí svůj darovaný díl života prožít tak, aby k pohromám a smutku světa nepřidával další bolest.
Z arménštiny přeložil L. KŘEHLA
Prostřednictvím Svobodného slova pozdravuje William Saroyan své československé přátele: „Lid Československa se těší obdivu, úctě a lásce tohoto spisovatele i všech národů světa, které věří v přátelství a mír. S upřímným pozdravem William Saroyan, Jerevan.“
W.Saroyan v Jerevanu v roce 1978. (Zcela vpravo slavný divadelní a filmový herec Frunze Mrktčjan.)
Jerevan v 21. století
Arménský skladatel a dirigent Ara Georgijan je autorem strhující skladby s názvem Jerevan, kterou nacvičil s obdivuhodným, početným dámským souborem! Určitě si ji pusťte!
Zde: https://www.youtube.com/watch?v=nCDGi21OVh4
Závěr
Začátkem listopadu jsem se stal členem Klubu přátel Člověka v tísni se zaměřením na pomoc Arménii. A obracím se na vás s prosbou, kterou připomínám: Seznámte se s tímto Klubem a prohlédněte si aktivity Člověka v tísni. Stačí kliknout zde: https://www.clovekvtisni.cz/
Písemný příspěvek mého bratra Jiřího, kterého avizuji jako své druhé já, najdete v příštím dílu seriálu, kdy se spolu a také s písničkářem Jiřím Vondrákem budeme věnovat osobnosti básníka, prozaika a šansoniéra arménsko-abchazsko-gruzínského původu, Bulata Okudžavy.
Dnes tu Jiřího zastupuje alespoň grafika na téma nadčasové protiválečné písně, kterou kdysi napsali s Jiřím Šlitrem – Jó, to jsem ještě žil.
Loučím se s přáním šťastnějších zítřků!
ONDŘEJ SUCHÝ, 26.11.2023
Bez komentáře.