Kdykoliv jsem se dostal v sedmdesátých a osmdesátých letech do Moskvy, ve většině případů směřovala má cesta nakonec do Jerevanu. Tam jsem měl životního kamaráda bohemistu a spisovatele Hovika Harutjunjana, tam bylo nejvíc přátel mého dalšího drahého kamaráda, tehdy již nežijícího klauna a mima Leonida Jangibarova. Chtěl jsem poznat nejvíc těch, kteří Leonida osobně znali a kteří s ním spolupracovali. Velmi jsem stál o setkání s legendárním filmovým režisérem Sergejem Paradžanovem, který Leonida obsadil do jedné episodní role ve svém mimořádném filmu Stíny zapomenutých předků (Teni zabytych predkov). Setkání s tímto slavným režisérem by prý za normálních okolností nebyl problém, protože právě Hovik se s ním přátelil. Jenomže okolnosti normální nebyly. Navštívil jsem Jerevan v letech 1977, 1979 a 1982, tedy vždy v době, kdy seděl Paradžanov ve vězení. Teprve až na sílící nátlak světové kulturní veřejnosti v čele s básníkem Louisem Aragonem či kolegy-režiséry Antonionim, Fellinim a dalšími, včetně našeho Miloše Formana, byl Paradžanov v roce 1983 propuštěn na svobodu. Jenomže to já už se do Jerevanu ani do Tbilisi, kde nejčastěji až do své smrti v roce 1990 pobýval, nikdy nedostal…
Sergej Paradžanov byl geniální filmař. Ovšem v osobním životě také velmi rozporuplná postava, velký výstředník i provokatér. U soudu hovořil tak, že se prý jeho obhájci chytali za hlavu a hodně jeho sebevědomé vystupování před porotou mu prý ublížilo. Nechci popisovat, co jsem pouze zprostředkovaně slyšel; chtěl bych jen vzpomenout, že když už jsem se s režisérem Paradžanovem nemohl setkat osobně, umožnili mi přátelé v jerevanské televizi shlédnout ve zvláštní projekci alespoň všechny jeho filmy a Hovik mi nakonec dal na památku fotografii, na které je zachycen s Paradžanovem při jedné jejich schůzce…
Přestože měl Leonid Jengibarov ve Stínech zapomenutých předků jen malou roličku, přál jsem si ten film mít jednou ve své filmotéce na videokazetě nebo DVD. A tak se konečně dostávám k důvodu, proč jsem se tu dnes rozpovídal o velkém filmaři a jeho jednom velkém díle. Když jsem letos v září slavil narozeniny, dostal jsem nečekaně Stíny zapomenutých předků – dokonce hned od dvou různých lidí! Jednoho z nich jsem znal, s tím druhým jsem se však setkal poprvé v životě. Jmenuje se Petr, bylo mu 22 let, žije, a tehdy pracoval a studoval v Praze a když se mi představil, nakonec dodal: „Moje matka je dcera Leonida Jengibarova.“ Ano, znal jsem dobře Leonidovu českou lásku, výtvarnici Jarmilu, poznal jsem jako malou holčičku i Leonidovu dcerku. V sedmdesátých letech však jak Leonid, tak i Jarmila, předčasně zemřeli. Jejich malá dcera kamsi zmizela a tak toto náhlé setkání s jejím synem, Leonidovým vnukem, byl pro mě skutečný šok. Šok, ale i nejhezčí dárek, jaký jsem mohl k narozeninám – kromě těch dvou kopií Paradžanova filmu – dostat.
