Českým filmovým divákům se představila ve filmu Varšavská siréna na MFF v Karlových Varech v roce 1956. Tehdy také poprvé navštívila Československo. Bylo mně jedenáct, sbíral jsem na festivalu autogramy a ona se mi moc líbila. Jednou jsem si řekl o autogram, podruhé také, potřetí už i o adresu. Smála se a napsala mi ji. A tak se rozvinula nezvyklá česko-polská korespondence mezi klukem a filmovou hvězdou. Barbara Polomská zakrátko hrála hlavní roli v česko-polském filmu Co řekne žena, kde byl jejím partnerem Josef Bek. O rok později se objevila v dalším našem koprodukčním filmu, česko-jugoslávském Hvězda jede na Jih, kde byla partnerkou zpěváka Rudolfa Cortése. Mohli jsme ji vidět i v polských filmech Poklad kapitána Martense, Eroika,Dvě žebra Adamova a dalších.
Psal se rok 1964 a já, coby devatenáctiletý začínající novinář, jsem cestoval do Polska. V Lodži jsem se v tamním divadle ohlásil paní Barbaře Polomské. Že s ní chci udělat interview. Žasla, věnovala mi své dvě nové fotografie, poseděli jsme v útulné lodžské kavárničce. Vznikl jeden rozhovor a zase jsem jí na řadu let zmizel z očí.
V roce 1992, to už jsem sedmým rokem uváděl v ostravské televizi svůj pořad Kavárnička dříve narozených, mě napadlo, že Barbaru Polomskou do tohoto pořadu pozvu. A aby bylo překvapení co největší, nejenže jsem do onoho programu napsal přímo o ní (a posléze jí i zazpíval) písničku, ale zařídil jsem, aby se v Ostravě po 35 letech setkala také s Josefem Bekem a Robertem Vrchotou se kterými v komedii Co řekne žena hrála. Zase žasla a věnovala mi své nové fotografie. Na film si nostalgicky zavzpomínala: „Byl to můj první zahraniční film a v Polsku se o mně tehdy psalo: ‚Basia Polomska, nasza exportowa gwiazda‘. Právě film Co řekne žena mi přinesl v Polsku velkou popularitu a spolu s ní nejen spoustu nových filmových rolí, ale také cesty na filmové festivaly v mnoha koutech světa.“
V Ostravě tedy čekalo Barbaru Polomskou překvapení. Josef Bek jak jinak – překypoval humorem. Jiný vlastně nikdy ani být neuměl. Své vyprávění končil takto: „Když jsem se v sedmapadesátém vrátil z Polska, kde jsem byl třičtvrtě roku, tak hlavně pány zajímalo, jak se mi spolupracovalo s Barbarou Polomskou a vůbec nebrali ohled na to ‚co tomu řekne žena‘. Tedy – moje žena! Nu, samozřejmě, když jsem se každý den pohyboval před kamerou s tak půvabnou dívkou a mohl se jí dívat zblízka do očí, tak se mi spolupracovalo ohromně! Ovšem měl jsem to zpestřené tím, že kameramanem filmu byl její první manžel Lampa, takže ten po mně pořád koukal skrz kameru a hlídal, aby mi náhodou neujely nohy. Pak jsem tam také byl jediný herec z Československa, tím pádem jsem se musel držet zpátky, že? Navíc i ve scénáři byla hranice, kam až jsem směl: Třeba když už jsem se konečně měl v tom filmu vymáčknout, jestli mám Bášenku rád, tak jsem řekl, že miluju – Polsko! To byl hezký vztah, viď, Bášenko?“
A zase uplynulo pár let během nichž jsme si s paní Barbarou několikrát napsali a na čas odmlčeli. V loňském roce mě však napadlo, že natočím pro Český rozhlas její medajlonek. I napsal jsem co chystám a poprosil ji o nějaké nové zprávy z jejího uměleckého i soukromého života. Opět žasla, poslala fotografie a výstřižky a krásný dopis, z něhož jsem se dozvěděl, že v roce 2004 oslavila už sedmdesáté narozeniny! Z tohoto jejího dopisu (z května 2005) vyjímám:
„Čas letí jako šílený a život je příliš krátký. Ale mladý duch se nevzdává! Chceš vědět, co je u mne nového? Přestože v letech devadesátých jsem už nehrála tolikrát jako kdysi, byla jsem stále pracovně vytížená. Mimo jiné jsem si zahrála v divadle ve hře Václava Havla Pokušení a také několik filmových epizod. S agenturou jsem s různými programy projezdila celé Polsko. V roce 1994 mi připravilo Muzeum kinematografie v Lodži (nazývané žertem Holly-Lodž) za čtyřicet let práce u filmu mimořádně krásnou oslavu. V roce 1997 mi byla Hudební divadlo v Lodži nabídlo nezvyklou roli v muzikálu Sestřičky. Úkol jsem neměla lehký, musela jsem zpívat a tančit, ale vše dopadlo dobře a já hrála v tomto představení mnoho let. Teď už se však zdržuji víc doma. ‚Vystupuji‘ především v roli manželky, matky a babičky. Mám dvě vnučky. Mladší má 10 let a velmi mne potřebuje, poněvadž její rodiče hodně pracují. Nu a konečně mám také čas těšit se z přírody. Miluji louky, lesy, pole. Pěšky anebo na kolech podnikáme s manželem časté výlety.“
Medajlonek Barbary Polomské jsem nakonec musel zpracovat jen z toho, co jsem měl k dispozici. Na podzim roku 2005 prodělala infarkt a měsíc strávila v nemocnici. Její život se zpomalil. Pokud vím, stará se nyní hlavně o své zdraví. Jak může, odjíždí z Lodže ven, na chatu, kde odpočívá. Poslední dopis mě rozesmutnil – připomněla mi, že naše přátelství trvá už půl století a že na mě nikdy nezapomene. Abych žil „zdrowo i kolorowo“. Ani já nezapomenu, paní Barbaro! Důkazem toho je konečně i tento článek v Senior revui. A věřím, že se za nějaký čas opět setkáme! Buď u rozhlasového mikrofonu, anebo možná i před televizní kamerou!
Ondřej Suchý
