Od mládí jsem měl radši memoáry a literaturu faktu. Ledva jsem odrostl verneovkám a mayovkám, začaly mě fascinovat knížky autorů, kteří něčemu někde přišli na kloub a zaznamenali to pro nás, pro čtenáře, kteří by něco podobného sotva objevili. A tak jsem natěšený začal číst knížky autora literatury faktu Miroslava Ivanova, cestovatele F. A. Elstnera, českého „Dänikena“ dr.Ludvíka Součka a dalších. Nejvíc polic v knihovně mně zabírají knížky pamětí zpěváků a herců, ale i malířů, muzikantů či muzikologů jako byl například velký znalec jazzu dr. Lubomír Dorůžka. A co se týče kinematografie? Dějiny světového filmu od Francouze Georgese Sadoula jsem si koupil už v šestnácti letech a pak už bylo jasné, čím budu plnit své přibývající knihovničky.
Knížka Jiřího Voldána, ŠLI TŘI MUZIKANTI a jiné vzpomínky na ty, o nichž se málo psalo, vyšla v Praze v Pantonu roku 1970. Po smrti Jiřího Voldána svěřili mi jeho pozůstalí rukopis druhého dílu písničkářových vzpomínek, o jejichž zveřejnění už zájem nebyl. Rukopis druhé knížky, která se měla jmenovat HONBA ZA PRIMADONOU – Vzpomínání na známé i méně známé lidi, obsahuje i předmluvu od dr. Jana Weniga. I v těchto Voldánových vzpomínkách, které původně měly vyjít v roce 1972, v budoucnu zalistuji…
Jiří Voldán: PRVNÍ BIOGRAF V PRAZE
Jsem z generace, která si pamatuje začátky kinematografie, aviatiky, automobilismu, gramofonu a rozhlasu. Čili — rozhodně vím, kdo to byl pan Ponrepo.
Zeptejte se dnešní mladé generace jestli ví, proč se na Letné jmenuje jeden biograf „Ponrepo“. Taková sedmnáctiletá dívka či chlapec řeknou, že to nevědí. „To jsme ve škole neměli…“ řeknou upřímně.
Pan Ponrepo měl totiž v Praze první stálý biograf a na jeho památku bylo toto letenské kino pojmenováno jeho jménem.
O tom, kdy se v Praze promítaly první filmy, či jak se říkalo „živé obrazy“ — to si necháme do jiné kapitoly. V té si také povíme, kdy se v Praze prvně filmovalo, kdo a co filmoval. Teď se podíváme za panem Ponrepem. Tedy; on se vlastně jmenoval Dismas Šlambor, byl kouzelníkem a jezdil po poutích, kde pořádal kouzelnická představení. A protože se kouzelník nemůže jmenovat Šlambor, tak si dal jméno Ponrepo.
A pan Ponrepo si v roce 1899 v malé místnosti Ve smečkách otevřel biograf. Biograf si zařídil v krámě novostavby po zbouraném zájezdním hostinci „Na kosíku“. A protože se domníval, že ho promítání několika filmů neuživí, provozoval při tom ještě kouzelnická čísla. Byl tedy nejen prvním českým kouzelníkem, ale i biografistou. Jenže biograf se tak vžil, že záhy nechal kouzelnictví a živil se jen biografem.
Ale ono to nebylo tehdy jen tak. Před 40 lety, kdy byla živa ještě paní Karla Šlamborová a truchlila po zesnulém manželi (zemřel v roce 1927), jsme si s ní pověděli o začátcích biografu v Praze. Pověděla nám mnoho zajímavého. Táhla totiž tu první biografickou káru statečně se svým manželem.
Musíme si představit jedno: když pan Ponrepo s biografem začínal, nebyl tehdy v Praze ještě elektrický proud. Tenkrát se svítilo elektrikou pouze na Žižkově. Také ve venkovských městech, kam pan Ponrepo s biografem zajížděl, nebylo elektřiny a proto musel používat zvlášť sestrojené lampy. Bylo to tak zvané světlo Drummondovo — směs svítícího plynu, v němž byl obsažen vodík a kyslík, pouštěného na vídeňské vápno, které bylo v koláčkách velikosti pětikoruny.
Tohle světlo — vyprávěla paní Šlamborová — když se pěkně rozhořelo, vydalo krásný intenzivní jas. Ovšem bylo to světlo dražší než elektrické. Paní nám také vypověděla, jak se s tímhle světlem pracovalo. Vždy dopoledne se musely kyslíkem naplnit kaučukové pytle, které pak byly zatíženy kamením, jehož muselo být asi metrák.
Ovšem stala se panu Ponrepovi také tahle věc. To hostoval se svým biografem v Chocni v hostinci U koruny. V prvním patře bylo jeviště, tady pan Ponrepo napjal plátno, vzadu v sále byla kabina s promítacím strojem a vedle stál lis s vakem kyslíku. Ale promítat se nemohlo. Pan Ponrepo přiběhl do kabiny proč se nepromítá a operatér mu říkal, že světlo se nemůže rozhořet, protože kyslík má příliš mnoho tlaku. Tak tedy honem běžet ubrat kamení. Jenže kamení se ubírat nemuselo, ale musel z lisu pryč jeden tlustý občan, který měl sice lístek k stání, ale sedl si na lis (aniž měl tušení, že tady sedět nemůže, protože by se nemohlo promítat). A jen byl pryč, světlo se pěkně rozhořelo a filmy se v promítačce rozhrčely.
Paní Šlamborová nám tehdy také vysvětlila, jak si její manžel opatřoval filmy. Promítací aparát měl francouzský, z Lyonu. Ovšem to byl přístroj zařízený na filmy, které měly jednodirkovou perforaci. A těchto filmů bylo málo. Proto si pan Ponrepo opatřil jiný promítací aparát, Pathé, který už byl zařízen na filmy s perforací čtyřdírkovou. Takové filmy se vyráběly v Americe, odkud si je pan Ponrepo objednával. Samozřejmě, že dodání zásilky nebylo obratem — zásilka filmů došla vždy tak za dva až tři měsíce.
Ale pan Ponrepo měl vbrzku asi 24 filmů, což bylo na tehdejší dobu hotové jmění. Pochopitelně, že to nebyly filmy v dnešní podobě, celovečerní; byly to krátké aktuality, nehorázné frašky — honičky nebo dojemné příhody únosu dětí, nešťastné lásky apod.
Tenkrát se začal biograf rozšiřovat a pan Ponrepo už nebyl sám, kdo měl cestovní biograf. A když tedy jednoho dne na počátku léta ohlásil, že bude hrát v zahradě nuselského pivovaru, asi tři pánové, kteří už také jezdili po vlastech českých s biografem, se přijeli do Nuslí podívat, jak to bude vlastně Ponrepo dělat. Domnívali se totiž, že to bude v nějakém stanu nebo že natáhne nad publikum plachty. A žasli, když viděli v nuselské pivovarské zahradě na dvou trámech natažené plátno, před plátnem sbité z fošen primitivní lavice, které byly od míst k stání odděleny zábradlím z latěk. Na konci zahrady byla operatérská kabina, rovněž dřevěná, a po levé straně plátna měl pan Ponrepo zvláštní stůl.
Pan Ponrepo jim to všechno pěkně ukázal a když se ho s podivem ptali jak bude vlastně promítat tady pod širým nebem, tak se jen usmíval a řekl: „Jó, promítat? No, to budu večer, až bude tma!…“ A ti první biografisté jen kroutili hlavami, jaký je ten pan Ponrepo chytrý člověk.
Na vstupné si už nepamatuji, kolik jsme jako kluci platili, když jsme šli na toto představení pod širým nebem. Vím, že jsme byli na místech k stání, ale nestáli jsme. Sedli jsme si na zem, na trávu.
Pan Ponrepo pak na stole vedle plátna spustil velký gramofon a hrál na něm váleček za válečkem, aby mezi diváky byla patřičná nálada. Myslím, že se tehdy neříkalo gramofon, ale fonograf. Nu, a jinak po celé představení pan Ponrepo četl titulky, čili — nahlas vykřikoval to, co se dělo na plátně…
S jedním ale pan Ponrepo přece jen nepočítal. Za nuselskou pivovarskou zahradou totiž vedla trať pro nákladní vlaky, přejíždějící ze smíchovského nádraží přímo na nádraží vršovické. Trať je tam dosud, i viadukt. A tak se stalo, že právě v nejlepším, když se na plátně odehrávala třeba nějaká tragédie, kdy lupiči prohledávali chatrč, v níž pod stolem byl schován prchající hrdina či hrdinka, projížděl za plátnem nákladní vlak. Lokomotiva supěla tak mocně a jedoucí vagony řinčely, že nebylo pana Ponrepa slyšet, co vlastně k tomu napínavému ději vykládá.
Takhle v přírodě hrál pan Ponrepo ještě v Bezovce na Žižkově a na Klamovce v Košířích. Ale jeho nápadu využila po převratu r. 1918 skupina legionářů v Nuslích, která obdržela biografickou koncesí a otevřela v Nuslích nové kino nazvané „Baroko“. V zimě hráli v sálku v Palackého ulici, ale v létě otevřeli zase v této nuselské pivovarské zahradě přírodní letní kino. Diváci sem chodili rádi už proto, že seděli za teplého letního večera pěkně venku, dívali se na film a ještě k tomu popíjeli pivo, které číšník nosil jako vějíř v obou rukách…
První filmy, které promítal pan Ponrepo a které byly jeho majetkem, neměly ustálených názvů. Byly to pohyblivé obrázky ukazující rodinu v domácnosti, lov v lese, jedoucí vlak, koňské dostihy, stavbu domu a podobně.
Když pak později získával už filmy hrané, ty zas byly s německými nápisy a proto pan Ponrepo je musel překládat a divákům číst. Ale biograf se rychle vžíval a modernizoval a tak čtení titulků ustalo a byla na plátno promítána sklíčka, na nichž byly titulky buď napsány ručně a později psacím strojem.
Se svým stálým biografem zakotvil pan Ponrepo v Malé Karlově ulici v domě U modré štiky. Plných šest roků hrál zde biograf sám, ale pak už měl také operatéra, zcela nové povolání, které se teprve zavádělo. Ono promítat v biografu film nebylo tehdy lehké. Jednou rukou musel operatér točit kličkou, druhou rukou musel „házet“ sklíčka s českými titulky, kterých byly okolo dvou set. Kromě toho levou rukou musel řídit a odsunovat lampu, inu, operatér se ve své projekční kabině během promítání řádně zapotil. V přestávce zas musel po celém biografu ruční stříkačkou rozprašovat vůni, aby tak „občerstvil” v tmavém sále vydýchaný vzduch. Protože nějaké moderní větrání v takových malých biografických sálech nebylo. Vždyť to byly zvláště na předměstí Prahy sálky malých hospůdek.
Při shánění materiálu o prvním stálém biografu páně Ponrepova objevili jsme jednoho diváka, který se na Ponrepův biograf také dobře pamatoval, když s ním pan Ponrepo přijel do Pelhřimova. Náš informátor si dobře vzpomněl, jak jako student šel na tohle představení. Pan Ponrepo si přivezl velmi pestrý program — několik přírodních snímků, kde se čeřila voda, pak snímek nějaké tanečnice v závoji, potom jedoucí vlak proti obecenstvu, což vyvolalo v řadách pelhřimovských diváků úlek. Pak promítal nějakou honičku, při níž utíkající povalí babku s ovocem, cukráře s tácem cukroví apod. Takových filmů promítl pan Ponrepo — jak doložil nás pelhřimovský pamětník — asi čtrnáct s přestávkou. Teprve později získal a promítal pan Ponrepo ona primitivní dramata chudé dívky, jež hodně zkusí než se provdá za bohatého pána a kdy pan Ponrepo mohl vykřiknout do sálu titulek: „Tak vidíš, Heleno, jak se z tebe stala velká paní…“
Náš pelhřimovský divák nám také zdůraznil, že pan Ponrepo nepropagoval jen biograf, ale i fonograf. Oba vynálezy si nezískaly naráz důvěry.
Byli mnozí lidé v Pelhřimově, kteří byli na páně Ponrepově představení a viděli promítané filmy, ale říkali pochybovačně, že ty obrázky jsou „jen tak dělaný“, aniž mohli říci jak. Jedna zase moc velká paní nevěřila fonografu a tvrdila, že to nějaký panáček do té roury křičí…
Tak takhle tedy přijali někteří lidé v Pelhřimově první biograf a fonograf, což zde bylo k vidění a slyšení kolem roku 1899. Že jsou to nějaká ponrepovská kouzla mohli lidé soudit i podle toho, že pan Ponrepo se tady při tomto představení produkoval i svými kouzelnickými kousky, které dělal po čertech obratně… Nutno však říci, že to byl právě Pelhřimov, odkud film nastoupil svou vítěznou cestu po českomoravské vysočině.
Pozn. autora: Informátory o prvním biografu mi byli: v r. 1927 pan Josef Šváb Malostranský a pant Karla Šlamborová. Občanem pelhřimovským byl konsul R.ČS dr. Jaroslav Machač, jenž bydlil tehdy v Praze VII, Jirečkova ul. 17.
O Jiřím Voldánovi:
Jiří Voldán (vl. jménem Jaroslav Hudec, 1901 – 1985) byl mužem mnoha profesí: Filmový publicista, hudební skladatel, textař, překladatel z ruského jazyka, novinář, zpěvák, kabaretiér. V roce 1926 se stal redaktorem večerního vydání Národních Listů, v třicátých letech vydal knihy O písničkách a těch, kdo je tvoří (1936), Epigramy v dur a mol. (1937) aj. Ve třicátých letech spolupracoval s deníkem České slovo a Právem Lidu, po válce se stal filmovým kritikem v deníku Právo Lidu, kde působil do února 1948, později byl členem redakce časopisu Svět Sovětů.
Když zemřel, vzpomínal na něho jeho téměř soused z Prahy-Spořilova, Adolf Branald. Voldánovu karikaturu nakreslil Ondřej Sekora.