Přihodilo se mi to někdy v polovině devadesátých let, tehdy jsem se občas zastavil u improvizované police před některým z pražských antikvariátů, kde antikváři vystavovali knížky z nějakých důvodů neprodejné, třeba i proto, že i když šlo o literaturu kvalitní, knížka byla poničená, potrhaná, politá. U takto vystavených knížek byla také kasička, kam kolemjdoucí, který se u knížek zastavil a přece jen si nějakou vybral, vhodil žádanou minci. Zda to byla pěti- nebo desetikoruna, to už si nepamatuji.
Tak takhle jsem kdysi i já přišel ke knížce Jaroslava Žáka, „SVĚT SE MĚNÍ NENÁPADNĚ“, jejíž poničené, rozpadající se a kávou polité první vydání jsem vzal na milost a koupil si ho, přestože vydání nové už jsem dávno v knihovně měl. V knížce jsem zalistoval za účelem vyhledat v ní pasáž, která vás pobaví; vždyť její autor – spisovatel, scenárista a novinář Jaroslav Žák (1906 – 1960) – se nejvíc proslavil svými humoristickými knížkami a scénářemi komediálních filmů. Z knížek připomenu např. Bohatýrskou trilogii Budulínek a Matlafousek aneb Vzpoura na parníku Primátor Ditrich, Z tajností žižkovského podsvětí a Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české (spoluautorem u všech byl malíř Vlastimil Rada), Študáci a kantoři, Vydržte až do finiše, Pan Posleda, přítel študáků aj. Z filmů jsou nezapomenutelné: Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše a Čapkovy povídky…
V knížce Svět se mění nenápadně je toho hodně vtipného o filmování – já pro tento týden vybral následující ukázku.
Jaroslav Žák
OBRAZ PROMLUVIL A CO Z TOHO POŠLO
O zajímavé době, v níž se lidé kopali do zadků.
Dokud panáci na plátně nemluvili, hýbali se daleko rychleji než teď. Vůbec, všechno se pohybovalo čile a bujaře, jen to lítalo. Vždyť to byl hlavně pohyb, jenž dělal z filmu film. A maximum dosažitelného pohybu jste našli v groteskách, které nezbytně doplňovaly program.
Uprchlí trestanci pádili ulicemi, skákali přes ploty a zdi, lezli po domech jako pruhovaný hmyz, za nimi cválali svalnatí strážníci, pálíce ustavičně z pistolí, auta létala neuvěřitelnou rychlostí, mosty se bořily, mrakodrapy byly vyhazovány do vzduchu, v stopadesátém patře se prali na římse soupeři, provádějíce při tom akrobatické cviky, lidé padali do řeky, do kanálu, do kádí s vápnem, do hnojůvky, do propasti nebo do moře, ale nevadilo jim to; člověk spadl s padesátého poschodí, odrazil se od země, chvíli poskakoval jako míč, načež prchal vesele dále: tempo furioso!
Při tom herec musel všechna hnutí hezky jasně znázornit pohyby rukou a výrazem obličeje, protože byl němý.
Tlupa dozorců pronásleduje trestance. Uprchlík běží po kolejích, až přiběhne na křižovatku. Hbitě ji přeskočí, přehodí výhybku a cválá dále. Bezmocně hrozíce pěstmi museli pronásledovatelé běžet po jiné koleji a trestanec, jenž se křepčevzdaloval po hlavní trati, posílal jim procítěné polibky.
Jindy prohání dozorce sběha okolo zahradního altánku. Marně mu nadbíhá s druhé strany; mrštný zločinec obratně kormidluje nohou a stále uniká. I dopálí se úřední orgán, ohne hlaveň pušky do oblouku a vystřelí. Kulka letí okolo altánku, ale trestanec rychle padne na zem a střela zasáhne žalářníka přímo do pozadí. Lidé v groteskách byli však nezranitelní a nesmrtelní. Takový zásah účinkoval na ně jen potud, že vyskočili do neuvěřitelné výše. Nějaká ta rána klackem do hlavy byla vděčným motivem a zejména pak kopanec do zadní části, který pro zpestření událostí se opakoval každou minutu.
Neselhávající efekt byl docilován smetanovými dorty, které si protivníci mistrně metali do obličejů. Dortů byly na scéně obyčejně celé stohy a publikum se začalo chechtat předem, čekajíc, kdy to začne. To zas Američané (neboť grotesky vznikly v této skotačivé zemi) si po trpěli na nákladnou výpravu, takže nakonec i divák založení chmurného, řekněme biskup sekty žebravých kajícníků, jehož právě bolela vyžraná stolička, to nevydržel; začalo mu divně cukat kolem úst a musel vyprsknout. Když někdo někomu rozbije o hlavu porculánovou mísu, nepřipadá to staršímu Evropanu se zajištěným postavením nijak zvlášť směšným. V americké grotesce však, když si lidé začali rozbíjet mísy o hlavu, nebralo to konce, celé stohy šálků, talířů a mis padly za oběť tomuto řádění a bylo to tak hrozně pitomé, že se nakonec musel dát do smíchu i zavilý pesimista.
Je to velmi působivý a jednoduchý princip, jak rozesmát lidi. Když je něčeho tolik, že to přesahuje každou dovolenou mez, je to nakonec k smíchu. To máte jako v detektivkách. Jste-li citliví a trochu vylekaní, nažene vám zajisté strach nějaký ten zoufalý výkřik v temné noci, tajemná raka, maskovaná tvář, vrznutí dveří, za nimiž nikdo není, nebo jiná, občansky solidní hrůza. Ale když zelené a fialové příšery se vynořují za každým rohem, tajemné ruce, mrtvolné tváře a jiné strašidelné zjevy bujně poskakují na každé stránce, vyvolá to ve vás bouřlivé veselí. Čekáte jen, kdy příšery nastoupí ve čtyřstupech a zacvičí záhrobní prostná, užívajíce lidských hnátů jako kuželů. Této psychologické zásady pilně využívali režiséři grotesek. Byly tu ovšem někdy nápady, které i pro žertumilovného evropského jinocha byly trochu silné. Tak třeba dva páni měli spolu souboj na facky. I rozmáchl se první vylosovaný a vlepil soupeři tak srdečný políček, že spadly v místnosti všechny obrazy. Neotřesen uchopil druhý pán svého soka za ruku a vyvedl ho pod širé nebe, načež mu dal takovou facku, že začalo pršet.
Tyto žerty vonící silným tabákem byly střídány docela dobrými vtipy. Dva zločinci, pronásledovaní policejním psem, ukryli se do holičského krámku. Psík číhal trpělivě přede dveřmi. Za chvilku vyšli zlosynové na ulici, ale měli falešné plnovousy a paruky. Pes si je chvíli pozorně prohlížel, zavrtěl hlavou a poněvadž je nepoznal, znechuceně odešel. Jindy vstoupil obávaný střelec a postrach Divokého západu do krčmy plné zálesáků, třímaje dvě nabité pistole. „Ruce vzhůru!“ velel zpustlík a všichni hned poslechli. Dokonce i koupající se dívka, vymalovaná na nástěnném kalendáři, zvedla polekaně ruce nad hlavu.
Rvačky v groteskách byly úžasné. Bůh ví, jak to ti režiséři dělali, ale skutečná rvačka nemá ani zdaleka takovou dynamiku, jakou měla filmová pranice. Když boj vyvrcholil, zasáhl obyčejně nepatrný, scvrklý dědeček, jenž vyhazoval obrovité cowboye nebo zpustlé námořníky oknem jako koťata.
Znamenitou postavou býval strašlivý hromotluk, muž silný jako býk, jemuž nějaký zákeřník zezadu rozbil o hlavu židlí. Obr se jen podrbal v týle a klidně kouřil dál tlustý doutník. Protože pak v groteskách byli lidé nezranitelní a nesmrtelní, každé surové násilí dopadlo nakonec jako výtečný žert. Při tom však vždycky zvítězila spravedlnost a násilní zločinci byli po zásluze potrestáni. Tak na příklad nelidský kapitán honil malého plavčíka po kotelně. Námořníček se schoval za pec a když krutý mořský vlk běžel kolem, otevřel čilý hošík dvířka a pustil na kapitána obrovský plamen, který ho zasáhl na příslušném místě, takže se mu vzňaly kalhoty, vydávajíce hustý dým. Potrestaný kapitán pádil na palubu, sedl si do nádrže s vodou, která se rázem vypařila. Tato groteskní scéna se odehrála v několika vteřinách a děj pokračoval v stejném tempu.
Nebo jiný nápad: Ďábelský hypnotisér chtěl uspat jakéhosi nešťastníka, aby ho oloupil. I kráčel proti němu, upíraje naň svůj magický pohled; oběť před ním ustrašeně couvala, až zakopla o otáčivé zrcadlo. Hypnotisovaný padl zády na plochu zrcadla, převrátil se dozadu a zrcadlo se vrátilo do původní polohy. Hypnotisér se podíval sám sobě do očí, rázem usnul a skácel se na znak.
Klasický groteskní efekt spočíval v tom, že někdo prováděl něco nekalého, netuše, že je pozorován. Za ním stál třeba strážník a ironickým pohledem sledoval jeho počínání. Pojednou provinilec zahlédl stín pendreku a snažil se svou činnost nějak zamaskovat. Tak na příklad se zločinec plížil s nečistými úmysly po trávníku v parku a náhle zjistil, že dva kroky za ním stojí svalnatý boby, pošvihávaje obuškem. I začal trhat květinky a pletl si z nich věneček. Strážník se zájmem přihlížel. Potom zlosyn klidně vstal a pomalu kráčel po pěšince, čuchaje nadšeně k něžným kvítkům. Policeman byl mu ovšem stále v patách. Zločinec začal zrychlovat chůzi, strážník také a pojednou vypukla bláznivá honička, jež musela být v každé grotesce.
Jiná obměna tohoto vždy působivého vtipu: dva trestanci si vlezli do bedny na papír a přikryli se víkem. Za chvíli přišli nosiči, kteří měli bednu odnést, s nimi dozorce s pistolí. Muži zvedli rázně bednu a odcházeli: jenže dno se utrhlo a před zraky překvapeného dozorce seděli schouleni oba uprchlíci. Nejdříve se chvíli dívali dozorci na boty, pak jejich pohled stoupal podél strážcovy nohavice na pistoli, až se střetl s očima ozbrojeného muže. Trestanci se vlídně usmáli a držíce se okolo krku, zvedli se povlovně do stoje, načež začali předvádět balet. Ujišťuji vás, že něco tak klasicky blbého se hned neuvidí. Dozorce poněkud udiven sledoval pohyby dvou mužů v pruhovaném obleku, kteří tančili soustředěně a vážně, vymýšlejíce smělé figury, blížili se k strážníkovi a opět se vzdalovali (při jednom přiblížení mu ukradli hodinky),a když byli při takové smělé evoluci až na konci dvora, mrštně se vyhoupli na zeď a zmizeli. Tu teprve dozorce vyskočil do dvoumetrové výše a nastala honba.
A ještě jeden takový vražedný vtip: na pirátské šalupě se rozhodl mladý korsár, že se vzbouří a zabije kapitána, který vynikal medvědí silou. I ukradl z arsenálu pušku a blížil se opatrně k starému pirátovi. Ale ten se pojednou bleskurychle otočil a polekaný plavčík ztratil odvahu. Snažil se rychle zmizet, ale kapitán, jat podezřením, ho sledoval, pohrávaje si s bambitkou. S paluby vedly schůdky přímo do moře. Plavčík sestoupil po nich až k hladině a zmizel pod vodou. Kapitán stál u zábradlí a čekal, co bude dál. Tu se z moře zakouřilo a za chvíli se námořník opět vynořil a stoupal zpět na palubu, nesa přes rameno zastřelenou rybu. Vyprávíte-li to někomu, bude asi pochybovat o vašem zdravém rozumu, ale vidět to všechno na plátně. sehrané se smrtelnou vážností, to byla zatěžkací zkouška pro bránici.
Takhle tedy vypadal němý film. Pohyb, situace, nápady, tempo. Vybrali jsme úmyslně grotesky jako nejtypičtější příklad. Bylo v nich maximum pohybu ve filmu dosažitelného. Dnešní bláznivé veselohry se napájejí vydatně ze starých groteskních gagů, ale v tempu zůstávají daleko za nimi, protože mluvené slovo brzdí akci. Dědicem tradice jsou ovšem grotesky kreslené, které ztřeštěností předčí své hrané předchůdce, poněvadž nakreslit se dá prostě všecko, a tvůrcové kreslených grotesek se mohou vydovádět podle libosti. Jenže to není už totéž. Divák ví, že všecko je namalované a už ho neohromí největší krkolomnost a nejdivočejší fantasie.
Možná, že jednou bude kulturní historie uvádět hrané grotesky jako charakteristický znak jedné epochy vývoje lidstva, epochy bujné a skotačivé. Kdo ví.
Dnešní film je už docela jiná podívaná. Smějeme se zejména vtipům, slovním obratům, které vystřídaly situační nápady. S těmito se teď pečlivě šetří. Kdyby měl dnes nebožtík Fairbanks naběhat tolik kilometrů a provést všechny krkolomné skoky, kterými hýřil jeho slavný Zoro mstitel, vystačilo by to na tři stejně dlouhé filmy. Tenkráte byl hrdina němý; proto nenadělal moc řečí a raději běhal, skákal, šermoval, plaval, pral se s bandity, jezdil na koni a vykonal spoustu práce, — dnes pro samé řečnění se k ničemu pořádnému nedostane. Posloucháte, mile osvěžen, duchaplnou debatu dvou pánů, kteří sedí v klubovkách a pokuřují. Kdyby se teď náhodou přetrhl zvukový pásek a filmzněměl, viděli byste, že nic nevidíte. Dva občané zpomalenými pohyby se rozvalují nekonečně dlouho v křeslech; nic, prostě nic se neděje. Děj mluveného filmu spočívá v tom, že se nic neděje a moc se mluví. A lid chodí houfně do kina a neuvědomuje si, že ho ošidili, že vidí sotva třetinu toho, co vídal za tytéž peníze před lety.
Dobrá, vidí nebo nevidí, ale za to slyší, namítáte. Dovolíte laskavě, co vlastně slyší? Ve filmu domácí výroby pár vtipů a spoustu zbytečného mluvení a ve filmu cizím slyší zvuky. Divné zvuky, harašivé, namáhá se přečíst půl nápisu, který jde přes bílý ubrus, šilhá zvědavě na pana herce, co při tom dělá rukama a jak kroutí pusou; tedy jakási gymnastika očních svalů. Jenže prý zapomínám na hudbu.
O tom lépe pomlčet. Bývaly kdysi slušné kapely v kinech, ve velkých biografech orchestry hodnotné. Páni kapelníci měli fušku s hudebním doprovodem. V malých biografech se často improvisovalo a klavírista to musel vytrhnout. Vzpomínám na jedno takové kino, kde se tím lid výtečně bavil. Když padouch rdousil hrdinu nad propastí, hledal pan kapelník zoufale příslušné noty (pro tento případ se hodila zejména Griegova skladba „V jeskyni krále hor“) a volal na pianistu úpěnlivě: „Dramatiku, rychle dramatiku!“ Pohotový muž u klavíru pak vyluzoval tak dlouho bouřlivé akordy, až se noty našly. Jinde zase si pan dirigent vůbec nelámal hlavu s programem, na film se ostentativně nekoukal a hudl si o všecko pryč, jak to šlo za sebou ve svazku starých not, které majitel biografu investoval do podniku. A mělo to svůj půvab. Cowboyové se honili na koních v Ďáblově strži za zvuků Straussova valčíku, lupič raboval tresor v bance při Hvížďálkově šlágru „Odchází princ tvůj bílý s rudýma růžema“, loď se zmítala na vlnách vzedmutých uraganem, ale uragan neburácel, nýbrž zněla dobová píseň „Šup sem, šup tam, nám už je to všecko volný“, k čemuž si lid pohvizdoval nebo pobroukával. Tak mi utkvěla pěvně nezapomenutelná scéna z filmu Intolerance, v níž Peršané ženou útokem na Babylon a na hradbách čelí náporu velitel tělesné stráže krále Belšazara, obrovitý Babyloňan s mocným plnovousem: v tomto dramatickém okamžiku hrál orchestr procítěně populární intermezzo Aishu a celý parter C zpíval spontáně českou lidovou versi této půvabné skladby, jež zněla: „Poslechnou, starej, ‚dou sem, voni s tím dlouhým fousem…“ Inu, byly to časy výtečné. Ve velkoměstských biografech mohl si člověk začasté poslechnout i symfonickou hudbu, hranou zdatným tělesem.
Teď se to ovšem stát nemůže, aby vous babylonského válečníka byl zesměšněn sborovým zpěvem. Reprodukovaná hudba, k ději zvlášť vybraně sestavená a komponovaná, blaží uši filmového obecenstva. Nepochybuji, že za nějaké to desítiletí se budou lidé divit, jak jsme byli skromní a co všechno jsme uznávali za hudbu. Plechová musika, plochá, bez barvy a svrchních tónů, často ještě špatnou aparaturou doražená – toť ona zvuková hostina, jíž se dává častovat lid i vzdělanci tohoto století co by zákuskem k panáčkovému divadélku na plátně.
Neberte však naše slova tragicky, jako nářek nad smutným osudem velikého vynálezu. Jsou dnes tisíce čilých lidí, kteří mají malou, pohyblivou kamerku na úzký film, lidé, jimž nepředpisuje žádný výrobce ani publikum se zkaženým vkusem a ti dělají půvabné filmečky pro svou potěchu. Něco dobrého by z toho mohlo jednou vzejít, soudíme. To se ještě ukáže.
VYSVĚTLENÍ NÁZVU DNEŠNÍ KAPITOLY:
Jak už jsem napsal v úvodu, první vydání téhle Žákovy knížky z roku 1940 jsem koupil v dezolátním stavu. Tak se stalo, že nejen antikvář, ale i já přehlédl, že její první listy jsou ulepené a tím pádem dedikace autora někomu blízkému zůstala léta utajená. Majitelem knížky se stal – jak si zde můžete přečíst – Z.K.Klíma. Přiznám se, že mně to jméno mnoho neříkalo a že jsem se chtěl o jeho nositeli dovědět víc. A tak jsem se také dověděl:
K.Z.Klíma (Karel Zdeněk, 1883 – 1942)) novinář, šéfredaktor Českého Slova a Lidových novin, byl umučen v 23.8.1942 v koncentračním táboře Terezín. Devatenáct měsíců po té, co dostal od Jaroslava Žáka tuto knížku s věnováním, skončil jeho život v terezínské pevnosti…
Zbývá také dodat, že po válce čekal neveselý osud samotného Jaroslava Žáka (1906 – 1960). Z Wikipedie cituji: „V letech 1945–1948 byl lektorem, scenáristou Československého státního filmu v Praze a také novinářem. Ve Svobodném slově na pokračování román Ve stánu kaktusu reflektující soudobou situaci v Československu. Prorežimní označili Žáka za „tvůrce bez odpovědnosti, který kazí mladou inteligenci recesí“. Záhy byl vyloučen ze Syndikátu spisovatelů, propuštěn z Barrandova a další publikační činnost mu byla dobu znemožněna. (…) V roce 1952 byl zaměstnán na vedení zdravotnické dokumentace. Pracoval jako překladatel a korektor pod cizími jmény. Jeho díla začala znovu nepravidelně vycházet po roce 1958.“
Jaroslav Žák zemřel ve věku pouhých 53 let.