Dnešní kapitolou nahlédneme do ukázky z úsměvných srdceryvných limonád éry němého filmu. Hvězdou 37 němých filmů, ve kterých láska hrála prim (Evin hřích, Krasavice Kaťa, Irčin románek, Děvče z Podskalí, Životem je vedla láska atp.) byla SUZANNE MARWILLE, vlastním jménem Marta Schölerová (1895 – 1965). Její život byl asi docela dobrodružný – byla třikrát vdaná, měla dvě dcery (prvorozená Marta Fričová se stala též herečkou), její druhý manžel byl filmový režisér Václav Binovec, třetí pak režisér Martin Frič, který si obě její dcery osvojil.
Film Lásky slečny Věry, se Suzanne Marwille v hlavní roli, natočil režisér Binovec v roce 1922 podle románu Otakara Hanuše, spisovatele, scenáristy, textaře písní, kabaretiéra filmového publicisty, který zemřel v roce 1940 v necelých padesáti letech. Kromě Lásky slečny Věry (1922) vyšly knižně ještě jeho románové předlohy filmů Andělíčkářka(1929) a Její hřích(1939).
Hanuš byl také autorem scénářů k filmům Starý hřích – kalich hořkosti, V tom domečku pod Emauzy, Srdce za písničku, Madla z cihelny, Její lékař a Naše XI., kde zazněla nejslavnější písnička s jeho textem: „Ta naše jedenáctka válí…“
Otakar Hanuš: LÁSKA SLEČNY VĚRY
Jenda Válek byl zkormoucen do dna své septimánské duše, poněvadž na něho číhal z hlubin konference karcer nejméně tříhodinový. Už po třetí jej přistihl přírodopisec Ryš po deváté hodině na ulici a jednou večer v kavárně – summa těchto hříchů nebyla sice ani dle katechismu odpykatelná v pekle, ale karcer se zákonnými mravy za ni jistě dostane, to odhadne každý od oka. A muselo se to stát zrovna v té době, kdy byl Jenda odhodlán zamilovat se zcela vážně a prožít všechny fáse šťastné i nešťastné lásky s horoucností mladým mužům vlastní. Svěřil se Šebelíkovi, premiantovi a šplhounovi, který se důležitě zatvářil a bez rozpaků zlomil nad svým kamarádem hůl. Proč si nehledí povinností, jak na počátku tohoto semestru při Te Deum slavně sliboval? Nebo se už pan Válek nepamatuje? „Plňme věrně povinnosti…“ se přece zpívá v hymně, ne? Na Válka by patřila vojna, zákopy a nějaký ten zatoulaný granát, aby mu vyhnal zbytečnou bujnost z hlavy!
Nepotěšen odcházel Jenda od Šebelíka a moudře se rozhodl vyčkat, až jak se situace vyvine. Snad se Ryš v posledním okamžiku upamatuje na vlastní mládí a nebude persekvovat českého studenta. Persekvovat, to je to pravé slovo! A když už se přivalí pohroma na jeho hlavu, přijme ji důstojně, s čelem vztýčeným a po maturitě půjde schválně se zapálenou cigaretou před reálku a ani ho, Ryše, nepozdraví, toho broučkáře. Řekněte, není to směšné, co jejich přírodopisec přednáší?
„Příroda je krásná, hoši, jen roztřídit ji musí člověk umět,“ vykládá zaníceně. „Oč lépe vám chutná zemák, víte-li, jaké má okvětí a zda pestík spodní nebo svrchní! Nebo pivo, Válku Jene, lahodilo by vám přes výslovný zákaz disciplinárního řádu daleko více, kdybyste znal botanické vlastnosti chmele a ječmene! Štípne-li vás blecha – víte, co je to vlastně za hmyz? Jaký druh? Nevíte, poněvadž jste ignorant a nevšímáte si ani zoologie, ani krystalografie, aniž čehokoliv jiného a důležitého. Však ono se to na vás vymstí!“
Takhle ho častuje zrovna v té době, kdy Jenda poznal svoji první bohyni!? Uzřel ji v hotelové kavárně u Gráfa, rozkošnou a milou, jak seděla s paní matkou způsobně a vychovaně za stolkem a švitořila jako když stříbrné zvonečky zvoní. Díval se na ni upřeně a žalostně naladil tvář i hled do sentimentálního souzvuku, aby se na něho s lítostí zadívala a pomyslila si, jak asi trpí tento mladý, zajímavý muž. Pohlédla na něho sice plaše a lhostejně, ale to přece absolutně nestačí!? Usmát se měla, žába!
Ale dnes se přece půjde zase podívat do jejích okýnek. Sice jej už dvakráte Ryš přistihl na nábřeží – ať! Dnes jej chytí po třetí. Zastaví-li jej, řekne mu hrdinně: „Mám také právo na lásku a život, pane profesore, jako kdokoliv jiný, poněvadž není daleka doba, kdy budu uznán zralým k studiu na technice, a mimo toho – kdož ví? Snad mne v únoru či březnu odvedou, a mám zemřít, aniž bych děvčete políbil? Jako inteligent půjdu do důstojnické školy a budu do roka velet celé setnině a dnes, zde v Praze, nesmím postát ani pod oknem?“ Tak mu to řekne, vysvětlí, vybarví a vytmaví, protivovi, kantorovi! A basta!
Posílen energickým rozhodnutím loudá se k domovu a uvažuje, má-li či nemá dnes studovat. Svěží dívčí profil vyvstane před jeho přivřenými víčky, a rozhodnutí je prosté: Jenda studovat bude, úporně studovat, aby se stal hodným čarovného děvčete, ale před devátou se vytratí z domu, odběhne se podívat na nábřeží, na zlatovlasou hlavičku v okně a pak, nu, pak bude šťasten. Ale je to podivné seznámení, ne? Řekněte! A jak si ji pěkně vystopoval! Až k domu za ní a za její paní máti šel a postál stranou ve stínu, když se loučily. Proč se rozcházely? A je to přece její matka, slyšel dobře, jak se děvčátko k ní lísalo a žadonilo: „Mamičko, maminečko zlatá, neodjížděj, zůstaň ještě přes zítřek,“ tak prosila, že by to kamenu srdce utrhlo, předpokládaje, že by kámen srdce měl. Maminka však pouze něco chlácholivě, ale také jadrně propověděla – bude asi ona na dcerušku ostrá, necita! Děvče je z venkova, o tom není sporu, a bytuje patrně u příbuzných. Tím lépe! Matčin přísný dozor
odpadá, a ..
Dnes večer ji uvidí!
Profesor Ryš znal Věru Gubišovu už od prázdnin. Potkal ji v lese jako divou ženku, s rozvátými vlasy a blatouchy v ruce. Blatouchy Ryše s Věrou smířily dokonale, byla to jeho zamilovaná květina. Začal proto hned rozhovor, střižený dle zásad společenského katechismu.
„Rukulíbám, slečno! Nebojíte se tak sama bez deštníku v lese?“
,,A proč?“
Její oči se na něho udiveně zadívaly.
„Tak… zlí lidé… tuláci, nebo vůbec…“
Vysmála se mu. A když se představoval a srážel paty k pokloně, připadal si úžasně směšný před maličkou neznámou, cudně vyspělou, zázračně rozkvétající. Řekla mu své jméno a hned si zakázala, aby ji tituloval slečnou. Věra, jenom Věra, slečnou ještě není – nebo chodí slečny lesem prostovlasé a v opáncích? Uznal a spřátelil se, odkládal zvolna svou nemotornost, ale toho nedocílil, aby jí zaimponoval profesorskou důstojností. Dědeček, jenom dědeček byl autoritou. Dědeček výborně střílel, dědeček znal každou laň ze svého revíru, uměl křičet jako sojka a vyháněl s ní králíky z pelíšku. A Ryš si její pomocí zamiloval přírodu jinak, než jak se mu jevila v atlantech a pod mikroskopem, přírodu věčně živou a nekonečně vynalézavou v tvarech a barvách, svět květů a zvířat, svět tisícerých možností, svět bez hrází. Zdržel se v Kocourově asi tři dny a neodejel zklamán, třeba že nevyslídil mechu dlouho hledaného. Věra jej poslala do Rozkošce, kde měl tatíček továrnu mezi lesy a podrobně mu popsala v nich romantické naleziště nových a zvláštních bahenních rostlin. Rozejel se tam a poznal pana Gubiše s chotí a poradil i sám byl nápomocen Věřinu přijetí na průmyslovou školu, aniž by o tom tato věděla – rozhněval by si ji, nepochyboval o tom. Slíbil, že se na ni ve škole časem přeptá a zapsal si adresu inženýra Hotovce, u něhož bude Věra bytem. Teď, kdy je počátek školního roku, měl by si jít pro odměnu za své námahy a starosti. Pro jakou odměnu? Inu, pohovořit s tím děvčetem a ohřát se u kamínek mládí. Učarovalo mu! Učarovalo mu!
Tak se stalo, že doprovázel Věru na „Rusalku“ do Národního divadla, upřímně pozván paní inženýrovou, která mu postoupila své sedadlo.
Jímavá a česká hudba Dvořákova upoutala veškeru Věřinu pozornost. Poznávala v ní šum a šepot stromů, zurčení pramenů a tajemný, lyrický vzdech chvějících se větví při slunečním západu; zasmála se humornému kuchtíkovu partu a zdálo se jí, že jaksi vyrostla, že třetí den v městě prožitý odkryl posud utajená zřídla v jejím nitru. Po divadle kamarádsky a bez rozpaků přijmula nabízené Rysovo rámě – vždyť, Bože můj, je to zcela samozřejmé a lépe se tak ve dvou jde. Nechtěla a neuměla být koketní, ale bezděky jí byla, dotýkajíc se letmo pružným tělem profesorova lokte… a Ryš? Hořel, studentsky se zamiloval, přiznejme se bez vytáček. Cesta byla krátká, pro Ryše však plná blaha, a jaký tedy div, že rostlinkářský divous pokusil se u vrat políbit galantně Věře ruku. Neodtrhla jí, nechala si políbit jemnou karlovarskou rukavičku, dívajíc se zkoumavě na svého rytíře, jak se při obřadu zachová. Vždyť se jí po prvé přihodilo, že jí muž ruku líbal, a novost tohoto okamžiku nedovolila, aby se Věra zadívala do Ryšovy profesorsky kožené tváře, aby vystihla a nalezla v ní rysy a výraz holedbající si vševědoucnosti a povýšenosti. Dokonce se zachvěla a ručku prožíhl milostný mráz – ale to už cupala po schodech ve vestibulu k výtahu a – zaujata změtí nových pocitů – nepoděkovala ani na pozdrav domovnice.
Lift, světnička maličká, šinul se s ní do výše a v záři jeho žárovky pohlédla Věra zamyšleně na aristokraticky úzký hřbet své pravé ruky. Políbení na ní však ničeho nezměnilo, rukavička byla svěže bílá, ale zdálo se, že divně hřeje – svlékla ji a vložila do druhé, uschovávajíc tak maně první polibek, první dotek mužských rtů v hebkou, hedvábnou přízi.
Stalo se, že pan profesor zapomněl na svoji podivnou situaci: stál před vraty s kloboukem v ruce, opuštěn svěžím zjevem, jehož přítomnost mu po tolik hodin lahodila. Slastně, vzrušující neznámo rozlilo se mu nitrem, vůně akátů a šeříkových květů zavála odkudsi z minulosti, z říše jeho mrtvých jar.
„Co jsi užil? A žil jsi vůbec? Ani jsi nemiloval!“ trpce zažaloval a vyčetl si. Všechno plahočení chudého studenta mihlo se mu bleskem před zraky; kondice, obědy u zpanštělých strýců, práce na universitě – a nikde žádné radosti, nikde mladistvého vzeplání…
Svěsil hlavu; přešel jízdní dráhu a mechanicky, jako by tak musilo být, opře se o zábradlí a na Vltavu se zadívá. Teče kalně a odevzdaně podzimní nocí k zdymadlům a jezům, proteče jimi, převalí se přes ně, pohltí rmut a kal města, ale za ním, tam dál, čekají háje a lučiny. Změna za změnou – jenom Ryš jde ráno do kantořiny a večer do restaurace na večeři, den za dnem stejně, den za dnem a rok za rokem. Na ženu zapomněl, zapomněl na bílé dlaně a vroucí pohled, zapomněl se oženit, jako zapomněl na vše lidsky prosté, v čem obyčejně koření silné, uspokojující štěstí.
Obrátil se zvolna a zahleděl se do oken protějšího domu.
Věra!
Teď už asi spí!
Ani nerozsvítila? Po tmě se přece odstrojovat nebude a což vlasy rozčesávat před spaním? Počká ještě chvíli…
Marně čekal. Dům mlčel temnými okny.
Černá, pokřivená silhouetta, o zábradlí opřená, se pohnula.
„Nečekej!“ zahovořila smutně sama k sobě. „Okno se nerozsvítilo. Je tma. A je už pozdě!“
Kus symboliky leželo v těchto větách. Ano, profesore Ryši, okno se nerozsvítilo, je tma a je už pozdě…
Napřímí se a vykročí, učiní několik kroků, a vida, Válek! Válek Jan, ovce prašivá, septimánské stádo kazící, nalézá se ještě na ulici? Sedí na lavičce jako náměsíčný a u vytržení se dívá do oken protějšího domu?
„Co zde děláte?“
Dotaz měl vyznít přísně, ale Ryšovi se nepovedlo být úsečným. Změkl předchozími meditacemi.
„Co zde dělám?“ odpověděl trpce mladý hlas ze tmy, „čekám jako vy. Jenže já ji nesměl doprovázet a ručku před vraty políbit, poněvadž jsem pouhý septimán a vy pan profesor!“
„Vy drzý, nenapravitelný hochu! Ještě slovo, a uvidíte, jak…“
„A to mně bude jedno!“ žalostnil Válek dále, „mně je beztoho souzeno, abych se ubil. Kdyby nebylo pivo tak drahé, do pití bych se dal, abych všechno utopil, ale takhle mně ani ta útěcha nezbývá. Na vojnu se dám, na mou duši, ať mne tam pochovají!“
„Vy jste sešílel! Vykládáte mi zde historie, z nichž vyvozuji, že jste do slečny Věry zamilován!“
„Věra se jmenuje? Alespoň když smím znát její jméno! Věra! Věra!“
„Je to proti kázeňskému řádu, každý váš počin páchne karcerem a vyloučením na deset honů. Nevíte, že s děvčaty obcovati a s nimi schůzky vyhledávati je žákům středních škol zakázáno?“
„Zakázáno?“ posmíval se Válek a vztýčil se náhle energicky. „Zakázáno? A co je dovoleno? Je dovoleno mít oči a smysl pro vše, co je krásné? Je dovoleno mít srdce, takové srdce, které se osmělí zatepat víckrát, než je disciplinárním řádem předepsáno? A je dovoleno… je dovoleno jít do pole, stát ve dne v noci na stráži, bít se a trpět, střílet a padnout? To je dovoleno, proti tomu ničeho nenamítáte, že? A kdybyste namítal, nesmíte…“
Ryš hryzl konce plavého kníru. Kde nabral ten hoch odvahu, že s ním takhle mluví, s ním, se svým profesorem?
Zdá se však, že má pravdu…
„A já, já mám to děvče rád, pane profesore. Blouznivě rád. Jen jednou jsem je viděl a hned jsem poznal, že bez něho nemohu žít. Taková ohromná láska mne zaplavila. Nezlobte se na mne. Tak… A dělejte si teď, co chcete…“
Šplhoun Šebelík nezvěděl, jak skončil noční rozhovor na nábřeží. Válek mu neřekl, že šel ruku v ruce s profesorem Ryšem domů, odnášeje si jeho slib, že jím bude Věře představen. Ne! Tím se Válek Jan nepochlubil!
Ale zavýskl hlasitě, když nahrbená, jaksi do sebe zhroucená postava profesora Ryše zmizela za rohem ulice, v temnu, kde okna nesvítila a bylo pozdě, nenávratně pozdě.
Knížku Láska slečny Věry ilustrovaly fotografie vybraných záběrů z filmu. Jsou neskutečně dojemné a určitě vás pobaví jejich doprovodné texty.