Omluva
Milí přátelé!
V úvodním dílu tohoto seriálu jsem za sebe i za Jiřího napsal, že si bereme za úkol „týden co týden vás seznamovat s velkou kulturou malé země Arménie“. Dnes je už jasné, že týdenní intervaly byly nad naše společné síly. Přijměte proto, prosím, omluvu za „časové proluky“, které se začaly objevovat. Zároveň však buďte ujištěni, že další díly „Arménie a my“ budou pokračovat i v roce 2024!
Pozvánka
V České republice vychází od roku 1999 magazín ORER (Armenian European Magazine), jehož vydavatelem je nevládní organizace Informační centrum Kavkaz – Východní Evropa. Z tohoto magazínu budeme čas od času přebírat informace, které by se tak měly dostat k více čtenářům. Tentokrát s radostí zveřejňujeme pozvánku na jeden vánoční koncert! Uskuteční se v sálu Novoměstské radnice (Karlovo náměstí, Praha 2) 19.prosince v 19 hodin, pod záštitou velvyslance Arménské republiky pana Dr. Ashota Hovakimiana,pořadatelem je Spolek přátel hudebních talentů.
Arménská sopranistka Maria Sardaryan (absolvoventka konzervatoře v Jerevanu, pěvecké akademie v italském Osimu a Akademie při Teatro di San Carlo v Neapoli).
Islandská mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir (vystudovala zpěv na konzervatoři v Reykjavíku, pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst a v letech 2018–2020 byla členkou studia při Opeře v Kolíně nad Rýnem. V Praze se poprvé představila na koncertě Spolku přátel hudebních talentů a Nachtigall Artists v roce 2018, v září 2023 obdržela prestižní Cenu Thálie za roli Oktaviána v opeře Růžový kavalír Richarda Strausse. Roli ztvárnila v nové inscenaci Opery Národního divadla, jejíž sólistkou je od září 2020). Pěvkyně doprovodí klavírista Ahmad Hedar.
Na programu jsou zastoupeni skladatelé: Gaetano Donizetti, Gioachino Rossini, W.A.Mozart,
Jacques Offenbach, Johann Strauss II, Richard Strauss, Léo Delibes.
Ze vzpomínek známých českých umělců
ALFRED STREJČEK
Herec, dabér, recitátor
„Několik postřehů ze setkání s Arménci:
Zdržuj se úsudku před úplným poznáním věcí a ještě více slov a činů – říká Komenský k pokušení posuzovat a hodnotit ne zcela poznané a zažité. Přesto je naznačené téma vzrušující a tajemné, ostatně jako celý Kavkaz.
Arménie jsem se poprvé dotknul (nebo ona mne) pohárkem arménského koňaku, který jsem si dal v červenci 1980 v Moskvě, když jsem se dozvěděl, že tři týdny před olympiádou zemřel Vladimír Vysocký. Bulat Okudžava, po mamince Armén, mu zpíval na pohřbu. Obě jména mi byla a jsou drahá. Nedlouho potom, už v Čechách, jsem arménský dotek nevědomky rozšiřoval shlédnutím vystoupení vynikajícího mima Jevgenije Jengibarova a četbou knížky, jejíž přečtení by mělo bijí povinné pro všechny nastávající otce. Napsal ji opět Armén s americkým pasem William Saroyan a jeho rozkošná učebnice výchovy malého človíčka má název Tati, tobě přeskočilo…
Vše, co jsem dosud popsal by nebylo nic, kdyby mi osud nedopřál setkání osobní a autentické ve své přirozené kráse i hrůze. Psal se rok 1987 a já si koupil v Čedoku poznávací zájezd do Gruzie. Vedl ho kamarád, vyhozený diplomat, který znal mou touhu podívat se na Kavkaz. Opravdu jsem si to užil a nikdy nezapomenu na plástve toho nejlahodnějšího medu, který nabízeli za pakatel vysokohorští vesničané…
Poslední večer ve Tbilisi mě kamarád vzal na návštěvu k jeho známým. Byla to arménská rodina žijící v Gruzii. Připadalo mi to zcela přirozené a ten národnostní rozdíl bezproblémový. Ale nebyl.
Stoly se doslova prohýbaly pod mísami plnými nejrozmanitějších laskomin včetně kaviáru. Přítomno bylo i s námi dvěma asi 16 zástupců hostitelské arménské rodiny. Přípitek na uvítanou byl arménský koňak. Jak už jsem psal, vynikající! Pustili jsme se do jídla, opět skvělé… Takovou přátelskou pohostinnost jsem opravdu ještě nezažil. Koňak byl vypit, na stole se objevily láhve vodky. Ta už se ovšem nepila z k tomu určených pohárků, ale ze sklenic od hořčice. Málem jsem se zalknul už při pokusu vypít první. Začaly přípitky. Na nejstarší přítomnou stařenku, na naše děti, na matku, která opulentní hostinu vystrojila, na nedávno zesnulého příbuzného… a na další rodinné příslušníky a pak i na nás, jejich hosty. Po každém vyřčeném přípitku následoval ten opravdový. Začalo mi být zle. Kamarád mi pomohl s praktickou informací, že před námi na stole jsou vázy s květinami, do kterých při troše šikovnosti lze vodku odlévat. Ulevilo se mi a obstojně jsem tu svoji začal tajně zalévat. Přípitky došly až k nám a slušnost mi nedala, abych také jeden neprones a nepoděkoval. Kupodivu ruština, se kterou jsem míval ve škole potíže, mi po všech těch koňacích a vodkách šla skvěle a řekl jsem:
Chci vám poděkovat za nádherné přijetí a za upřímné a krásné přátelství! V očích všech se objevilo dojetí a já pokračoval – Připíjím na krásnou Gruzii a na město Tbilisi, ve kterém jsme se mohli setkat!
Nastalo mrtvolné ticho. Přátelské oči se proměnily, z naplněné sklenice jsem se napil sám, ostatní sklenice odložili…
Dále si pro svou tehdejší opilost pamatuji jen to, že mne kamarád vza pod paží a vedl mne ven. Pamatuji si, že mi bylo divné, proč se s námi nikdo nerozloučil, pak přijelo nějaké auto a odvezlo nás do hotelu. Dál už nevím nic…
Ráno mi bylo zle, a když jsem se zeptal, co se stalo, kamarád mě ošklivě pojmenoval, což nikdy před tím ani potom už neudělal a řekl mi – Byli jsme hosty arménské rodiny a ty je vyzveš k přípitku na Gruzii…
To je vše. Armény obdivuji i nadále a slibuji, dostanu-li se ještě jednou do úžasné a pohostinné arménské rodiny, dám si už velký pozor na to, čemu a komu budu adresovat přípitek.
Ještě musím dodat, že pražské herectvo má mezi sebou skvělého reprezentanta Arménie, výborného herce a dobrého člověka – Boba Klepla.“
TO BYL BULAT OKUDŽAVA
Bulat Okudžava (1924-1997), básník, prozaik a šansoniér arménsko-abcházsko-gruzínského původu, který v 60. a 70. letech patřil k nevýznamnějším písničkářům střední a východní Evropy. U nás jeho písně zpívali Jarek Nohavica a brněnský písničkář, spisovatel a televizní dokumentarista Jiří Vondrák. Ten také v roce 1990 navštívil Okudžavu v Moskvě a během let se s ním spřátelil natolik, že se mu podařilo v polovině devadesátých let uspořádat v České republice – v Praze a Brně – jediné dva koncerty.
Jiří Vondrák
„…K šíření neoficiální hudby sloužily magnetofony nejen v Sovětském svazu, ale – díky pokrytecké a ideově uškrcené sovětské politice – i v celém tzv. Východním bloku. Ostatně i první nahrávky ruských bardů, nejprve Okudžavy a pak i Vysockého, se k nám do Československa dostaly právě na magnetofonových páskách, které jsme si pouštěli na mejdanech a večírcích. Nutno poznamenat, že osudy ruských bardů a první vlny českých písničkářů z poloviny šedesátých let jsou ne-li úplně stejné, pak velmi podobné. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák nebo kytarista a skladatel Štěpán Rak, ti všichni se dostávali ke svým vrstevníkům díky magnetofonovým přístrojům (hlavně značky Sonet duo) a páskám, častým kopírováním a přehráváním odřeným mnohdy do průhledna.
Okudžavova první dlouhohrající deska spatřila světlo světa až v roce 1976. Tedy zhruba dvacet let poté, co začal písně psát a hrát i na veřejnosti. Mezitím ale vyšly jeho LP desky v zahraničí, ty první ve Francii, v Polsku a Jugoslávii. Prvního zahraničního ocenění se Okudžavovi dostalo v roce 1963 v Jugoslávii, na festivalu poezie Stružské večery za píseň Cínovej vojáček mýho syna. Těch cen nasbíral pak ve světě povícero – o čtyři roky později, v roce 1967 byl na festivalu poezie v Makedonii oceněn „Zlatým věncem“ (Golden Wreath Award). Jak prestižní to bylo ocenění, svědčí i to, kteří umělci byli touto cenou poctěni – Robert Rožděstvenskij, Allan Ginsberg, Pablo Neruda, či Andrej Vozněsenskij…
Bulat Okudžava začal vystupovat na koncertech, až když mu bylo víc než třicet let.
Což nebylo zrovna obvyklé. Těm, kteří rádi poslouchali jeho písně, to ale bylo jedno. Nezáleželo na tom.
Kritikové, kteří vesměs nechápali, nebo nechtěli pochopit smysl a originalitu zpívajících básníků a bardů vyčítali Okudžavovi špatnou hru na kytaru, nedokonalý zpěv i to, že údajně napodobuje západní folkové zpěváky a protestsongy. Předpovídali bardům a jejich tvorbě jepičí život. Oficiální skladatelé, muzikanti a dokonce i spisovatelé, či básníci vůbec nechápali, co na nich mládež viděla. A vůbec už to zpravidla nechápali ti, kteří rozhodovali o tom, kdo bude, či nebude vystupovat v televizi a v rádiu, kdo bude, či nebude nahrávat gramofonové desky nebo veřejně vystupovat – tedy činovníci a političtí funkcionáři. Ti se probírali texty písní a bylo jejich povinností odhalit v nich něco protisocialistického, anebo aspoň nekalého. V době povinných jásání z každého „vítězství“ socializmu byla projevem odporu každá lítost, jakýkoliv smutek. Vyžadovat lidskou slušnost, ohleduplnost, vstřícnost a pochopení osudu druhých, byly požadavky režimu výsostně podezřelé.
Okudžava byl proti srsti nejen mnohým politikům, ale třeba zdánlivě nepochopitelně i některým profesionálním hudebním skladatelům. Těm vadil už jen proto, že neznal noty a hudební teorie ho nezajímala. Tím vadil i muzikantům. Z dnešního obecně liberálního pohledu je to až nepochopitelné, ale bylo to tak. Všichni umělci museli být někde organizovaní – spisovatelé ve svazu spisovatelů a skladatelé ve svazu skladatelů. Mimo tyto svazy nebylo existence. A pro bardy žádný svaz nebyl. Obrovská popularita písničkářů a zpívajících básníků budila závist a závist spolu s nepochopením potřebu zakazovat. Ostatně tohle jsme nemuseli odkoukávat od Sovětského vzoru. U nás, v někdejším socialistickém Československu to bylo úplně stejné.“
Ondřej Suchý
Přihodilo se to v zimě, někdy v druhé polovině šedesátých let.
Pobýval jsem tehdy týden ve Varšavě a jednoho odpoledne jsem zabloudil do takové postranní ulice, kde bylo malé kino s celodenním provozem, podobné našemu tehdejšímu kinu Čas. Nikoliv skutečnost, že tam bylo příjemné teplo, nýbrž jeden z krátkých filmů způsobil, že jsem si tam celý program zopakoval ještě dvakrát po sobě. Ten jilm trval asi dvacet minut a šlo o jakýsi minirecitál pro mě tehdy zcela neznámého zpěváka, písničkáře Bulata Okudžavy. Seděl na židli uprostřed prázdného malého studia a zpíval své balady a já na něj koukal jako na zjevení. Bylo mně kolem dvaceti let a v té době mě zajímala docela jiná muzika, jenomže tenhle „starý pán“ svým neokázalým civilním projevem a přitom se zvláštní podivuhodnou vroucností v hlase mě přikoval k sedadlu a já ho poslouchal, poslouchal a ještě si ho pak dvakrát zopakoval. Neumím ten svůj tehdejší pocit jinak popsat.
Po nějakém čase jsem už v Praze v Polském kulturním středisku objevil elpíčko Okudžavových balad, které ovšem nezpíval on, ale polští zpěváci. Tehdy jsem znal šansoniéra Wojciecha Mlynářského, a tak mě v první řadě zajímaly ty písně, které přeložil a interpretoval právě on. Líbily se mi, a tak jsem s tou deskou šel za paní Hanou Hegerovou (která mi tehdy zrovna nazpívala jednu písničku), jestli by si nechtěla vybrat něco od Bulata Okudžavy, že bych to rád v takovém případě opatřil českým textem.
Paní Hegerová si vybrala písničku o Váňovi a tu pak s mým textem zařadila nejprve do svého recitálu, který měl premiéru v roce 1972 v Divadle Na zábradlí, a posléze nazpívala i na svou profilovou desku, která vyšla v Supraphonu.
Teprve po mnoha a mnoha letech jsem se dozvěděl, že díky tomu, že jsem tenkrát paní Hanu Hegerovou na Bulata Okudžavu upozornil a ona si vzala Váňu do svého repertoáru, způsobil jsem – jak mi řekl Jarek Nohavica – že jsem se tak stal pro něj (nevědomky) prvním Okudžavovým popularizátorem. Jo, tak na to jsem pyšný.
Jiří Suchý
Sedím u počítače, ale nepočítám. Píšu. Nevím, proč se vlastně tomuto ideálnímu psacímu stroji říká počítač. Píšu o Bulatu Okudžavovi a strohost čísel nepotřebuju. Zato písmena, bez těch se neobejdu. Z písmen skládám slova, která se pokoušejí sdělit pocity, které u mě probouzí poezie Okudžavových písní. Chtěl bych se o ně podělit. Ale ačkoliv klávesnice mého počítače obsahuje všechna písmena, nedokážu z nich sestavit slova, která by vyjádřila to, co chci. Ano, ty písně jsou krásné, hluboké, poetické, ale to není všechno. Popsat to, co přesahuje tyto superlativy, mi zkrátka není dopřáno. Jako bych nedokázal popsat, z čeho se skládá cit, nebo kolik lásky obsahuje láskyplná věta.
Obdivuhodné písně Bulata Okudžavy jsou poznamenány jakousi tesknotou, jež se nedá
nafalšovat, tesknotou, kterou ho obdařil nelehký život. Zkusíte-li jeho písně konfrontovat třeba se sentimentálním cajdákem pop music (a nemusí být zrovna špatný) určitě zaznamenáte tu přidanou hodnotu, kterou nám on ve svých písních nabízí a kterou se tu tak marně snažím
definovat.
Ne, slova mi nestačí k vyjádření pocitu. Já se umím jen pokorně zaposlouchat a pak napsat to, co jsem tu napsal. Promiňte.
Okudžavova píseň Modlidba je nádherná, Poslechněte si ji:
Co (možná) nevíte
Miroslav Stulík, Čechoameričan, žijící v městě Summerville ve státě Jižní Karolina, se s nebývalým nadšením pouští do pátrání po zajímavých detailech a stopách známých osobností z oblasti kultury (v minulosti se podílel např. na naší sourozenecké knížce Pan Voskovec z Manhattanu). Tentokrát se pustil do „pátrání“ po slavných lidech s arménskými předky. Ačkoliv Mirek vykonával v životě prozaické povolání úředníka, ve svém pátrání si počíná velmi důsledně, až s profesionální poctivostí. A tak zde mohu nejen dnes, ale i v budoucnu, předkládat mnohé, co u nás dosud nebylo známé.
Víte například to, že…
„…princezna Diana of Wales měla arménské kořeny ?
Jeji pra-pra-prababička byla bohatá dáma z Indie z mesta Gudžarát (Gurajat). Jmenovala se Eliza Kevar (Kevorkian) /Kewark. Pred mnoha léty se našly v domě princezny Diany dopisy v řeči, které nikdo nerozuměl. Po výzkumu se zjistilo, že jsou v arménštině.
Eliza Kevar si vzala Skota Theodora Forbese, meli spolu dceru Jane. Jane si vzala Davida Littlejohna, a jejich dcera Ruth si vzala Williama Gila. Ruth Sylvia Gil je babickou pincezny Diany, vdala se za Lorda Ferma, a jejich dcera Francis Ruth Burke Roach se vdala za otce Diany.
Takže, babička Dianiny babičky byla původem Arménka.“
Připomínka tragédie před 35 léty
Arménie si letos připomínala smutné výročí; před pětatřiceti lety, 7. prosince 1988, ji zasáhlo ničivé zemětřesení o síle 6,8 stupně Richterovy stupnice (některé zdroje uvádějí sílu otřesů až 7,2 stupně). Zemětřesení zasáhlo tehdy asi 40 procent území Arménie a přišlo při něm o život 25.000 lidí (o bydlení více než půl milionu lidí). Společně s arménsko-ázerbájdžánskou válkou o enklávu Náhorní Karabach uvrhlo zemi do kritické situace.
Kvůli zemětřesení v Arménii se Sovětský svaz vůbec poprvé v historii obrátil s prosbou o pomoc na zahraničí, včetně USA.
Přečtěte si tento článek a prohlédněte si i několik desítek fotografií
1988 děsivé zemětřeseni v Armeni
Závěr
Nemohu končit jinak, než jsem končil minule: Začátkem listopadu jsem se stal členem Klubu přátel Člověka v tísni se zaměřením na pomoc Arménii. A obracím se na vás i tentokrát s prosbou, kterou připomínám: Seznamte se s tímto Klubem a prohlédněte si aktivity Člověka v tísni.
Jinak podrobnosti o událostech v Arménii a o pomoci plynoucí od nás z České republiky naleznete zde: https://www.clovekvtisni.cz/co-delame/humanitarni-a-rozvojova-pomoc/armenie
Děkujeme!
