Kapitola 3: O filmovém smíchu a komikových radách
V roce 1984 vznikl v Rychnově nad kněžnou celostátní tematický seminář nazvaný FILMOVÝ SMÍCH. Na jeho vzniku měl hlavní zásluhu filmový historik dr.Pavel Taussig. Ze semináře se časem stal skvělý festiválek, představující velké osobnosti českých filmových komedií a veseloher (Hugo Haas, Jindřich Plachta, Vlasta Burian, Jan Werich, Ferenc Futurista, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček, Jiří Šlitr aj.)
Rychnovský FILMOVÝ SMÍCH existoval až do roku 2011, kdy definitivně zanikl podobně, jako po celé republice zanikají malá kina, dostávající se do smutně neúnosných situací. „Devadesátá léta v kinematografii“ (cituji z diplomové práce Bc.Ivy Havlové z Masarykovy university v Brně) „hodnotí Aleš Danielis v Iluminaci jako období ´sedmi morových ran´ pro kina. Pokles návštěvnosti, růst vstupného, prázdná kina na většinu nasazených titulů, nedostatečná nabídka filmů pro alternativní kina a filmové kluby, technická zastaralost kin, nejisté finanční zázemí a nejistá návštěvnost.“
Aby tento můj seriál byl pokud možno co nejvíc pestrý a tak i přístupný širšímu okruhu čtenářů, rozhodl jsem se, že do něj budu často zařazovat úryvky z memoárů našich komiků, jako byli Jára Kohout, Jindřich Plachta nebo Fanda Mrázek, nebo z humoristických vzpomínkových knížek Karla Poláčka, Achille Gregora, Miloslava Švandrlíka, Jiřího Štuchala a prvorepublikového novináře a písničkáře Jiřího Voldána.
Dnes tu poprvé dostane slovo komik nejen kabaretní a divadelní, ale také filmový – Jára Kohout. Vybral jsem pro vás úryvky z unikátní knížky, kterou vydal v exilu v Paříži, v roce 1950.
Jára Kohout: O SMÍCHU A SPOLEČENSKÉM CHOVÁNÍ
Jsme národ, který potírá zastaralý společenský život. Je to tak správné, a já zde vyslovuji vřelé díky všem, kteří se o to zasadili. Jenže vykořeněním zastaralých forem vzniklo zde jakési vacuum humoriensis, které by mohlo mít neblahý vliv na bílé krvinky, a smíchu je v každé době velmi zapotřebí.
Leč čím že má uvědomělý muž rozesmát své bližní?
Staré společenské katechismy znaly dva způsoby: A.) Mechanicky. Osobu, která si smích žádá, položíte na lavici, vyzujete ji z bot, vysvléknete jí ponožky a šimráte na chodidlech. B.) Slovesně. Vyprávíte jí anekdoty.
Uvědomělý muž nové doby si bude počínati jinak. Uvedu několik způsobů i variant, které na příslušném místě naznačím.
Případ I. Máte se dostavit do společnosti, o které víte, že se sestává z lidí se špatným zažíváním, z čehož vyplývá, že jsou to mrzouti a škarohlídové. A vy jste dostal za úkol jednou je pořádně rozesmát. Dobrá. Před návštěvou se umyjete, a dáte si vyžehlit smoking, který rozložíte po posteli, aby se nezmačkal. Obléknete si bezvadné spodní prádlo, na límec si uvážete pečlivě běláska nebo babočku admirála či jiného motýlka a jdete do společnosti. Vyberete si melancholičku s úmyslem jí rozesmáti.
ONA jé v hluboké večerní toaletě. Objednejte 2 velké (pozor! to je důležité!) porce zmrzliny. Když je číšník přinese, uchopte jednu zmrzlinu do jedné ruky, druhou do druhé, vstaňte, napřáhněte obě ruce před sebe a to tak, aby jedna ruka byla nad předním výstřihem, druhá nad zadním. Pak jen vesele zavoláte „Na zdraví“ a překlopíte oba pohárky dnem vzhůru. Zmrzlina poslušná zákonů odvěké zemské tíže spadne současně jednak za krk, jednak pod bradu dotyčné smutné dívky, a účinek je jedinečný. Dívka v okamžiku zapomene na svoji chorobu, začne sebou třepat, čímž studená voda vnikne ještě rychleji až hluboko na záda a bříško, melancholická střelhbitě vstane, podupává, poskakuje, natřásá se, ohýbá, vrtí se, čerti s ní šijí, hoj!, což je tu bodrého veselí, jásotu, šumu, halasu a tartasu. Uvážíte-li, že tento výtečný šprým stojí velmi málo, namluvíte si i po druhé dívku trudnomyslnou jen proto, abyste tento jednoduchý, leč nevýslovně vtipný a uvědomělý žert mohl provésti.
Další případ. (Pro ženaté.) Stane se, že vaše paní žádá sobě už zas nový klobouk. Tuto žádost odmítnete, vzhledem k pokročilému datu a nynějším cenám. Vaše žínka se ale mrzí, mluvit přestane, a vy ji dokonce přistihnete, jak vzdychá, slzy roní. V ten čas je důležité, abyste ji rozveselil. Za tím účelem — postupujte následovně :
Do jejího k spaní připraveného lože položíte dvě velké, vodou důkladně napité houby. Potom dejte na zem 3/4 metru před práh ložnice navlhčené mýdlo. Pak vysaďte dveře z ložnice do předsíně, ale položte je na dveřní rám tak, aby nebylo vidět, že jsou z rámu venku. Před tyto dveře položte na zem v předsíni rozbušku, tak zvanou čertík. A to je všechno. Večer pak se odeberete dříve spát a do ložnice vezměte s sebou kilovou činku (někdy stačí i půlkilová). Za okamžik mrskněte činkou do zrcadla. Ozve se samozřejmě rána, která je signálem k další celé řadě velmi zdařilých žertů. Vaše paní, dlící tou dobou v kuchyni, vyběhne, aby se podívala po příčině hluku. Vběhne do předsíně, kde pojednou šlápne na čertíka. Čertík vybuchne. Bum! Vaše paní vyletí do výše, a v podvědomí sáhne po klice dveří. Ty se však neotevřou, nýbrž vypadnou i s milostpaní. Tato, nevědouc oč jde, střelhbitě je překročí, v tom okamžiku stoupne na mýdlo, sklouzne po něm jako po ledě, a v letu dopadne na postel, váhou těla zmáčkne obě houby, které jí v ústrety vystříknou dva mohutné proudy vody do obličeje. Obličej se rozesměje, hlavička si na klobouk nevzpomene a máte vyhráno.
Má-li vaše paní jen trochu smyslu pro humor, odebéře se hned ráno k rozvodovému advokátovi, a vy si můžete klidně zanotovat, že se dobré dílo podařilo…
Náš společenský život není zdaleka tak vyvinut jako jinde. Jest na vás, uvědomělý čtenáři, aby řídě se mými radami, vnesl jste v naše společenské obyčeje moderního ducha, temperament, zkrátka abyste to trochu rozfofroval. Nic nedbejte, že zprvu budou vámi třeba i překvapeni, nebo že na vás zavolají policii. Pomněte, že všechno moderní vyžaduje trpělivost, odříkání, a žel, i mučednictví.
Vyzvěte přítomné k různým společenským hrám. Návod k nejnovější, velmi rekreační hře řečené „Na šišku“, je tento: Požádáte hostitelovu babičku, aby řekla „šiška“! Jakmile babička řekne „šiška“, odpovězte: „drc do bříška“, přičemž dloubnete stařenku palcem pořádně do břišní krajiny. Nebohá starucha se za postižené místo chytne, vychrlí několik folkloristicky velmi zajímavých kleteb, které dopadnou obzvlášť vesele, jestliže jste jí před hrou schoval umělý chrup kanárkovi do klece mezi semenec, takže babička vyslovuje některé sykavky pitoreskně a zkomoleně. Když smích dozní a babička je převezena, do nemocnice, můžete předvést dámám a pánům další ukázku moderního společenského chování… (pokračování jindy)
POZNÁMKA:
JÁRA KOHOUT (1904-1994) Zpopulárněl po boku staršího a slavnějšího komika Ference Futuristy. Prošel pražskými divadly Aréna, Varieté, Rokoko, Tyláček v Nuslích; byl členem kabaretů Červené eso E.F.Buriana či Bum E.A.Longena, později se stal ředitelem a majitelem Švandova divadla a Divadla U Nováků. V roce 1948 emigroval přes Paříž, do USA, kde si v Hollywoodu zahrál v několika filmech a vydal tři LP desky (jednu v Austrálii). Vídáme ho ve filmech pro pamětníky, např.: U svatého Matěje, Na tý louce zelený, Vy neznáte Alberta, Vdavky Nanynky Kulichovy, Falešná kočička, Život je pes, Král ulice, Lucerna aj. Po listopadu 1989 jsme my, nepamětníci, s překvapením zjistili, že kdysi sehrál docela důležitou roli ve slavném filmu Kristián s Oldřichem Novým, která však byla na celých čtyřicet let vystříhána tak dokonale, že to sotvakdo postřehl. Začátkem 90. let se Járovi Kohoutovi po návratu do vlasti splnil sen – zahrát si ještě někdy v českém filmu! Mohli jsme ho nakonec vidět hned ve dvou, žel, ne zrovna příliš vydařených komediích: Divoké pivo a Ještě větší blbec, než jsme doufali (s Luďkem Sobotou v hlavní roli). Vdovec Jára Kohout se ve u nás znovu oženil (jeho manželka Marcela byla o 60 let mladší!) a nakonec tu i zemřel, pouhé tři měsíce před oslavou svých devadesátin. Pochován je na Vyšehradě.