„V současné době pouze Jacques Tati ví, jak na to. Pochopil, že je třeba vytvořit postavu, která působí stále komicky, lhostejno, do jaké situace se dostane; tím navazuje na to, kde jsme před čtyřiceti lety přestali,“ prohlásil začátkem šedesátých let legendární Buster Keaton, známý pod jménem Frigo, o francouzském komikovi a režisérovi, kterého si všichni pamatujeme jako mile podivínského človíčka — pana Hulota. Jestliže jsem svého času uvažoval nad tím, jak hrozné by asi bylo mít za dědečka stále se vztekajícího Louise de Funése, musím tentokrát konstatovat, že naopak Tatiho pana Hulota bych jako strýčka vítal s nadšením.
Jacques Tati se jmenoval vlastním jménem Tatischeff. Jeden z Tatiho dědečků byl Rus, ale i jeho další předci tvořili rodinu přímo internacionální: druhý dědeček byl Holanďan a vedle babičky Francouzky tu byla ještě babička Italka.
(A aby to nebylo málo, napsal mi před časem Tomáš Koloc, že Jacques Tati byl zpřízněn s Hugo Haasem díky jeho ženě Bibikoff de Tatischeff)
Otec i dědeček byli rámaři a jejich pařížský krámek měl slavnou tradici — mezi zákazníky prý patřili i takoví malíři, jako byli Toulouse Lautrec a Vincent van Gogh! Jacques se však nepotatil. Byl nadšený sportovec — hrál fotbal, tenis, ragby, box, jezdil na koni. Právě přes sport se dostal později ke kabaretu i k filmu. Svědčí o tom jeho první krátkometrážní film, veselohra „Oscar, tenisový šampión“ z roku 1932. Těch krátkých veseloher natočil Tati v průběhu patnáctí let (od roku 1947) celkem šest. Koncem čtyřicátých let natočil konečně svůj první celovečerní film „Jede, jede poštovský panáček“, který získal ceny v Benátkách i ve Francii, takže další film na sebe nedal dlouho čekat. V roce 1953 se na filmových plátnech poprvé objevuje pan Hulot. Film „Prázdniny pana Hulota“ okouzlil a nadchl milióny filmových diváků na celém světě. 0 pět let později umocnil pan Hulot svoji pozici v dalšim Tatiho snímku, tentokrát už barevném, který známe pod názvem „Můj strýček“. Písnička z tohoto filmu se stává šlágrem, dychtiví diváci čekají netrpělivě na další příhody tohoto podivuhodného pána v krátkém baloňáku, s motýlkem a nízkým kloboukem, s nezbytnou lulkou v ústech. Žádný netuší, že bude muset čekat plných devět let, než jeho tvůrce dokončí další film. Už po „Prázdninách pana Hulota“ začal být o Tatiho figurku ve světě zájem.
„Nabízeli mi fantastické sumy,“ vzpomínal na tu dobu později Tati, „zejména za vystupování v americké televizi — myslím, že šlo týdně o patnáctiminutovou relaci. Tedy vlastně něco jako Hulot každý týden v televizi. To mne přirozeně zajímalo, protože žije-li člověk v kapitalistickém režimu, je těžké nemluvit o penězích. Pak jsem však byl velmi dobře přijat americkými studenty; předváděl jsem jím své filmy a cítil jsem, že si oblíbili pana Hulota jako trochu potrhlého chlapíka, kterého si právě proto i vážili. A proto jsem nakonec odmítl prodat Hulota jen proto, aby propagoval italské makaróny či dánské pivo. Odmítl jsem, protože se snažím vykonávat své povolání, jak nejlépe dovedu! A myslím, že jsem dobře učinil, neboť mohu vystoupit před kteroukoliv skupinu mladých filmařů, zasednout s nimi ke stolu, diskutovat s nimi… Tati prostě není na prodej, a to je důležité!“
„Playtime“ — tak se jmenoval film, na který si museli Tatiho fanoušci devět let počkat. Na jeho realizaci potřeboval Tati plné tři roky a 15 miliónů nových franků. Zadlužil se. Novináři psali o „šíleném podniku“. Tati se však nenechal odradit; věřil, že dělá svůj nejlepší film.
V prosinci roku 1967 měl konečně „Playtime“ premiéru. Úspěch však nebyl zdaleka takový, jaký Tati očekával. Noviny sice psaly: „Playtime je pařeniště gagů. Je to film hýřící bohatstvím nápadů, který by bylo třeba zhlédnout několikrát po sobě, než bychom odhalili všechny jeho poklady. Na to nesmíme zapomínat, ať už jsou naše další výhrady jakékoliv.“ A výhrady byly a nebylo jich málo: mdlá dějová zápletka, nedostatečný prostor pro osobu pana Hulota, přílišná délka (původně film trval 2 hodiny a 34 minut!)… Jacques Tati byl zklamán. V následujících letech natočil ještě dva další filmy, ovšem žádný z nich už nedosáhl slávy těch dvou prvních — „Prázdnin pana Hulota“ a „Mého strýčka“. Tak trochu se tu v něčem nabízí srovnání s osudem posledního filmu Charlieho Chaplina, „Hraběnka z Hon-kongu”, o němž byl Chaplin přesvědčen — i po jeho drastickém neúspěchu — že je to film skvělý…
