Knížka, ze které jsem pro vás dneska vybral úryvek, má název VESELE I VÁŽNĚ OD ROZHLASU K TELEVISI (s podtitulem „Lidé kolem mikrofonu a televisní kamery“) a vyšla v Orbisu-Praha, v roce 1956. Ten letopočet je třeba mít na paměti nejen při popisovaných událostech, ale i při čtení tehdejšího pravopisu. Knížku napsal televizní redaktor a dramaturg, autor soudniček a her pro dospělé i pro děti FRANTIŠEK JANURA (1914 – 1986) a je doplněna nejen zajímavou fotopřílohou, ale i řadou ilustrací dvou kreslířů, Miloše Nesvadby a Neprakty. Vybral jsem pro vás kus toho i onoho…
František Janura: OČIMA DIVÁKA
Původně byla domněnka, že televisní vysílání je možné přijímat jen do vzdálenosti 40 kilometrů. Ale brzy po vysílání začaly docházet zprávy, které dokazovaly, že televisní příjem je možný i daleko za tímto předpokládaným okruhem. Potvrdil to i dopis soudruha S. M. z Nového Boru u České Lípy:
„Po všech neúspěšných pokusech dosáhl jsem dnes konečně příjem televise a zachytil jsem celý večerní pořad za účasti 10 lidí, kteří nechtěli věřit, že v Novém Boru je příjem naší televise možný. Všichni přítomní byli překvapeni velmi čistým obrazem. První program zde přijatý, hra »Samota«, se velmi líbil. Zájemců je zde mnoho. Všichni jen čekali, jak to dopadne u mne.“
Podobné dopisy, které oznamovaly, že televisní příjem se zdařil í v místech, kde nebyl původně očekáván, docházely pak každým dnem. Následující byl z Ražic u Písku:
„Sdělujeme vám radostnou zprávu, že jsme dalším místem, kde bylo zachyceno televisní vysílání. Právě dnes jsme zhlédli zajímavé reportáže z mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu. Obraz i zvuk dobrý. Máme z toho opravdu radost. Nikdo nechtěl věřit, že bychom mohli zachytit televisní vysílání. Proto je nyní každý příjemně překvapen. My, členového Rudého koutku, máme radost z toho, že můžeme poskytnout další druh zábavy a poučení našim občanům. Televisní přijímač je umístěn v místnosti, která je na nástupišti a tedy cestujícím snadno přístupná. Přejeme vám v další práci mnoho zdaru a těšíme se na vaše pořady.“
Vzápětí přišla zpráva z jiného kouta Čech, z Horních Beřkovic: „Zasílám první zprávu o svém příjmu televise. Sobotní vysílání divadelní hry »Samota« přivedlo 15 diváků, kteří ke mně chodí, v úplný úžas. Obraz nádherný a zvuk také.“
Zprávy o televisním vysílání začaly pronikat po celé republice a okruh přátel televise se den ze dne rozrůstal. Dokonce byli mnozí, kteří nelitovali žádné námahy, jen aby spatřili tento „div“ dnešní techniky:
„Abychom spatřili televisi, podnikli jsme namáhavou cestu sněhem z Vrchlabí do vesničky Žalý, kde bydlí s. Víšek, dělník z Tesly, který je majitelem televisoru. Sešlo se nás asi 20 lidí z okolí. Skutečnost daleko předčila naše představy. Zvukový i obrazový příjem je dokonalý. Obrazy byly jasné a mnohokrát krásnější než filmové snímky v biografu. A zvuk? Měli jsme dojem, ze herci jsou s námi v místnosti. Pořad zanechal v nás nezapomenutelný dojem.“
Ozval se telefon. Volala Kardašova Řečice: „Děkujeme vám. Zachytili jsme vysílání. Bylo to nádherné. Přejeme vám hodně úspěchů.“ A další dopisy, další telefony.
V redakci Ústředního televisního studia zavěsili mapu republiky. Den ze dne na ní přibývalo rudých praporků, které označovaly místa, kde již televise pevně zakotvila: Beroun, Děčín, Frýdlant, Tanwald, Domažlice, Přelouč, Litvínov, Nymburk, Mariánské Lázně, Poděbrady, Turnov.
Přišel další dopis, který potvrzoval technickou vyspělost vysilače i přijímacího aparátu. Dopis byl odeslán z meteorologické observatoře na Milešovce:
„Dvanáctého ledna nám vichřice s nárazy větru přes 100 km v hodině utrhla svod antény, takže jsme vlastně chytali bez antény. Přesto však byl příjem možný. Jinak televise je pro nás nejlepši spojeni se světem a je to krásné, když kultura může přijít za námi až sem na vysoký kopec, kde, jak tvrdí i ve vesnicích pod námi, dávají lišky dobrou noc — a lišek je tu skutečně dost. Stali jsme se s tou televisi také tak trochu populární a máme hlášeno plno návštěv, a to i lidí, které by sem ani krásy naší hory nevytáhly.“
I v dalších dopisech jsou doklady toho, že práce našich dělníků a techniků je dokonalá. Píše J. P. z Prahy 16:
„Myslím, že je třeba vyslovit uznání našim technikům a dělníkům za to, že vytvořili dílo velmi se blížící dokonalé sovětské televisi a v mnoha ohledech lepší, než jsou televisní zařízení na západě. Tak na př. ve Švýcarsku začínali s vysíláním téměř současně s námi a přesvědčil jsem se na podzim, že technicky i obsahově je curyšské vysílání za námi.“
A les rudých praporků na mapě rostl a houstl: Vrchlabí, Liberec, Ústí n. L., Litoměřice, Šumperk, Kardašova Řečice, Jáchymov, Plzeň, Tachov, Chrudim, Praděd. Přicházejí zprávy o příjmu našeho televisního vysílání i z Drážďan.
A současně s dopisy, oznamujícími první příjem, docházejí i žádosti o rozšíření vysílacích dnů. Zvláště ti nejmladší by nejraději seděli u televisorů každý večer.
Jednoho dne se v poště objevil dopis, který podle razítka byl odeslán z Jindřichova Hradce. Po otevření a přečtení se všichni pracovníci televise upřímně zaradovali. Vždyť dopis ukázal, jak naši čiperní pionýři dovedli spojit praktické s užitečným:
„Druhá osmiletá střední škola v Jindřichově Hradci chce jít s pokrokem doby, a proto se rozhodla, že si opatří televisní přijímač. Protože stojí Kčs 2500,—, vyhlásila na úhradu této částky jednorázový sběr lahví. Úkol zněl: abychom si mohli zakoupit televisor, musíme mít 10 000 kusů lahví. Akce se ujala pionýrská a žákovská organisace. Vytvořily se úderky, třídy vyhlásily soutěž a do čtyř dnů bylo shromážděno 12 500 kusů tříděných lahví, za které získala škola 5500 Kčs. Z těchto peněz byl zakoupen televisor, postavena vysoká anténa a zřízeno zesilovací zařízení.“
Jakmile tato iniciativní a úspěšná akce pionýrů a žáků byla zveřejněna tiskem, rozhlasem a televisí, hlásily se další a další školy, které se rozhodly následovat střední školu v Jindřichově Hradci.
Pochopitelně, že se vzrůstající úrovní programu rostly i požadavky diváků, kteří se již nespokojovali pouhým hodinovým programem. Bylo nezbytně nutné rozšířit vysílací časy a posílit štáb pracovníků. Do programové složky přišli další pracovníci z Československého státního filmu, z Československého rozhlasu a divadelní pracovníci: reportér F. J. Němeček a Alexej Pludek, Viktor Růžička, M. Pavlinec, satirikové Jaroslav Dietl a František Janura, filmový pracovník Miloš Váňa, redaktoři Jendrůlek, Starec, Jan Pixa, Luboš Popelka, Otto Zelenka a j. Vytvořila se i skupina televisních režisérů, rozrostl se štáb produkce.
S příchodem těchto nových pracovníků bylo umožněno realisovat i řadu nových pořadů. Byly to hry: Moliére „Škola pro ženy“, Nikolaj Grigorjevič Černyševskij „Co si kdo uvaří“, Carlo Goldoni „Mirandolina“, Konstantin Isajev a Alexandr Galič „Volá vás Tajmyr“, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij „Les“ a „Kosa na kámen“, Maxim Gorkij „Měšťáci“, Leonid Rachmanov „Profesor Poležajev“; balety: Petr Iljič Čajkovskij „Labutí jezero“, Sergej Prokofjev „Popelka“ a Zbyněk Vostřák „Viktorka“, satirický pořad „Večer s Dikobrazem“, artistické pásmo „Za cirkusem“, „Měsíčníky dobré pohody“ a j. Byly pořádány besedy s vynikajícími pracovníky, zlepšovateli, spisovateli, hudebníky, sportovci, započalo se s přípravami pro vysílání Televisní university; pro ženy byly vysílány módní přehlídky, kursy pletení, lékařské porady, dětem hráli Spejbl a Hurvínek, Kuťásek a Kutilka, medvídek Emánek, zajíček František, pro pionýry byly vysílány relace z historie, z přírody, ze zeměpisu a z umění a každý týden byl promítnut nový, předpremiérový film.
Tento rozšířený a pestrý program byl diváky přijat s uspokojením. Napsal nám o tom J. D. z Králova Dvora:
„Vaše vysílání je nyní skutečně úspěšné, činorodé a hlavně pestré. Rovněž moji přátelé, kteří se u mne scházejí, a je jich nemálo, projevují své nadšení, i když ručička na hodinách ukazuje mnohdy již půl jedenácté. Jsme vděčni za každé prodloužení a nemůžeme se ani rozejít. Shakespearovo »Mnoho povyku pro nic« a Čechovův »Medvěd« byly po všech stránkách přínosem našemu kulturnímu přehledu.“
Za deset měsíců činnosti se Československá televise mohla pochlubit již pěknou řádkou úspěchů: Do konce února 1954 bylo promítnuto 35 filmů, bylo uvedeno 47 smíšených pořadů a sehráno 27 her, z toho 11 divadelních, 3 balety, 7 estrád a 6 pásem. Dětských pořadů bylo 16. V polovině roku pak bylo prodáno skoro 5000 televisorů.
Toto jsou sice radostná, avšak pouhá statistická čísla. Ale za každým z nich bylo skryto mnoho obtíží, námahy, přemýšlení, obětavosti a mnoho hodin zkoušek a příprav. Neboť kromě filmů byl vysílán převážně program živý. Na stínítku se tedy objevil obraz snímaný právě ve studiu. Nebyla ani možnost sestřihu pásků jako při rozhlasovém vysílání nebo při filmování. Z této skutečnosti pak často vznikaly „těžké“ chvíle, kdy, počínaje režisérem a konče stavěčem kulis, bylo všem až nemilé horko. Každé přeřeknutí herce, každý špatný nebo mimořádný pohyb zachytilo citlivé oko kamery a neomylné ucho mikrofonu a donesly je až na obraz diváka. A to horko bylo i při relacích, kdy všechno jelo jako na drátkách. Neboť přihlédneme-li ke speciálnímu televisnímu maskování i k tomu, že zasvíceni v hermeticky uzavřeném studiu je mnohem intensivnější než ve filmu, není divu, že po vysílání Čechovova „Medvěda“ musel hlavní představitel čekat ještě skoro hodinu, než mu asistent usušil prádlo. V létě 1954 dosahovalo teplo v ateliéru až 60 stupňů.
Přes tyto těžké podmínky bylo stále dosti obětavých pracovníků, ať již herců, kameramanů nebo režisérů, kteří byli ochotni podstoupit všechno pro zdárný průběh televisního vysílání. Hned v počátcích to byl jeden ze známých filmových režisérů, který ani při vysílání nezůstal v kabině, ale byl ve studiu. A když zjistil, že mu vržou boty, rychle je zul, navíc si lehl na zem a horlivě rukama instruoval herce, hlavně jejich příchody a odchody. Dokonce byl v takovém tvůrčím zanícení, že se po břiše doplížil až skoro do záběru kamery, takže asistent ho musel bez dovolení odtáhnout za nohu, aby diváci nespatřili něco, co spatřit neměli.
Nyní, s odstupem času, se těmto příhodám jen blahovolně usmějeme, ale tenkrát to byly útoky na nervy televisních pracovníků. Stal se případ, kdy naše známá herečka měla recitovat delší báseň. Protože neměla dost času naučit se básni nazpamět, použil režisér t. zv. černochů. Na dvě tabule byly napsány verše a inspicient dostal za úkol tabule obracet. Aby věděl, kdy má tabuli obrátit, zapamatoval si vždycky jen poslední slova na tabuli. Jenže v tomhle byl kámen úrazu. Na jedné tabuli se verš opakoval a inspicient obrátil tabuli předčasně. A bylo zle. Všichni kolem ztrnuli hrůzou, jak tohle dopadne. Jediný, kdo neztratil rozvahu, byla herečka sama a — verše dobásnila podle svého. Ale tím to ještě neskončilo. Za nějaký den jeden z kritiků hovořil s odpovědným dramaturgem tohoto pořadu a takto si liboval:
„No poslyš, to bylo úžasné. Já jsem ty verše přece četl několikrát, ale až teprve při televisním vysílání jsem si uvědomil, jak nádherně vyzněly. No úplně jako by nově …“
V tomhle měl pravdu, protože nové byly.
Tento příběh dopadl dosti dobře. Horší a dramatičtější to bylo o prvním televisním Silvestru. Všechno bylo na zkouškách podrobně nacvičeno a propočteno, aby půlnoční přípitek vyšel skutečně přesně o půlnoci. Ale co se nestalo. Konferenciér, který při zkouškách svižně doprovázel jednotlivá vystoupení, najednou až při vysílání shledal, že má nejenom sympatický zjev, ale i hlas, a také si podle toho s každou vtipnou větičkou pohrával. Marně na něho všichni mávali, aby přidal v tempu. Byl to závod o každou vteřinu. A režisér v levé ruce hodinky a pravou točil jako větrník. Právě odbily hodiny půlnoc, ale v televisním studiu nebyla ještě ukončena ani taneční scéna. Uplynulo třicet vteřin, minuta po půlnoci, všude již oslavovali Nový rok, ale v televisi ještě půlnoc žádná. Dalších 30 vteřin, druhá minuta po půlnoci a — konečně došlo k slavnostnímu přípitku. Tak začínal v Československé televisi první Nový rok s dvouminutovým zpožděním.
Jiná příhoda, kdy v televisním studiu vystupoval jeden z našich nejlepších odborníků a znalců hub: Byl připraven text, byly připraveny dva stolky na kterých byly podle pořadí naskládány stejné houby. Zatím co jedna kamera měla zabírat odborníka, druhá byla připravena ukázat detaily hub, které bude vybírat pomocník. Připravené to bylo dobře, ale došlo stejně k pohromě. Odborník houbař měl snad trošičku trému, zapomněl, že existuje nějaký text, že houby jsou složeny na obou stolcích podle určitého pořadí, zkrátka a dobře dostal se do ráže a začal podle svého. A už nastala mela nevídaná. Televisní pomocník byl ke vší smůle vyložený houbařský antitalent, navíc byl ztrémován tím, že se pan profesor nedržel textu — no dopadlo to katastrofálně: pan profesor vzal do ruky klouzka, odborně o něm hovořil, zatím co nešťastný inspicient ukazoval lidem jakousi bedlu jedlou. Ale to již pan profesor mluvil zase o holubince a nešťastný pomocník třesoucí se rukou hledal něco, co by se podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí mohlo podobat holubince. Samozřejmě, že ukázal ryzce. Před relací bylo také domluveno, že každá ukázaná houba se odloží do připraveného koše. Budiž. Odkládal houby odborník, odkládal i pomocník. Ale nějakým záhadným způsobem pomocníkovi houby ubývaly rychleji než odborníkovi. A profesor mluvil, mluvil, houby vybíral, odkládal, ale zničený pomocník viděl, že za chvíli nebude mít nic, co by ukázal. Byly to nekonečné chvíle nejen pro pomocníka, ale i pro všechny kolemstojící, kteří trnuli, jak tohle všechno dopadne. Relace už měla skončit, ale pan profesor vyprávěl pořád dál. Až po dlouhé době přece jenom hodlal zakončit, ale v posledních vteřinách si to ještě rozmyslel: „Okamžik, ještě tu mám něco,“ zasmál se rozjařeně. Pomocníkovi, režisérovi i dramaturgovi se podlomily nohy. Ale pan profesor sáhl již jenom pod stůl, odkud vytáhl překvapení: ohromnou, nevídanou houbu.
,,To je choroš, kterého jsem dnes našel v Riegrových sadech,“ řekl hrdě a tím relace definitivně skončila. Ale toho choroše jakožto zjev nevídaný a hlavně na památku této „horké“ relace si pracovníci televise uvázali v kanceláři na stěnu a visí tam podnes.
Živé vysílání ze studia nadělalo mnoho a mnoho starostí. Nikdo předem nevěděl, jak to dopadne. Bylo to před prvními televisními vánocemi 1953, kdy se vysílala relace o různých vánočních dárcích. Herec seděl ve studiu za stolkem a z aktovky postupně vyndaval dárky. Komentátor, který byl v režijní kabině, tyto dárky pak doporučoval. A nyní herec vyjmul z aktovky krabici, v níž měl být fotografický aparát. Tedy opravdu měl být, ale jak herec podle váhy krabice uhádl, rozhodně nebyl. Rekvisitář jej v tom předvánočním shonu zapomněl vložit do krabice. Co teď? Ale v tomto případě byl stejně pohotový a klidný herec jako komentátor. Herec si krabici zálibně prohlédl a pak ji bez otevření položil na zem. A komentátor, který tušil, co se asi stalo, mile prohodil:
„A jéje. To bude asi nějaké velké překvapení. Tak si ten dáreček otevřeme až naposledy.“
Tohle bylo signálem i pro zapomnětlivého rekvisitáře, který popadl fotografický aparát a po břiše se plížil k herci. Tam na zemi krabici polehoučku otevřel, vložil do ní aparát a pak se zase odplížil. Tím byla situace zachráněna. Nikdo z diváků u televisorů jistě netušil, co všechno se ve studiu kolem té krabice odehrálo. Dokonce bylo ono extempore diváky kladně hodnoceno. Ostatně náhoda nebo improvisace dávaly v počátcích podklad pro nový typ pořadů, pro nové dekorace a záběry, jako se to stalo v této relaci: večerní program se blížil ke konci a jedna kamera, stojící na kolejnicích vysokého podstavce, snímala velkou bustu. Druhá kamera, stojící dole, měla již zabrat hlasatelku ke konečnému hlášení. V ten okamžik však spodní kamera selhala. Několik vteřin rozpaků. Situaci ale zachránil první televisní kameraman Eduard Landyš, který byl u hoření kamery. Rychle s kamerou popojel, stočil ji dolů a „vzal“ hlasatelku do obrazu s téhle „ptačí“ perspektivy. Neméně pohotová hlasatelka, tentokrát herečka Jiřina Švorcová, která ovládala text zpaměti, zvedla hlavu a odříkala závěrečné hlášení. A výsledek této improvisace? Diváci byli spokojeni, neboť záběr byl prý velmi působivý. A ta pausa? Velmi vkusně prý oddělila dramatický závěr od hlášení.
Skutečně nevypočitatelně chvilky, které přinesly nové nápady a zkušenosti: při jednom konečném hlášení se najednou snesla před hlasatelku jemná vzorovaná síťovina. Vypadalo to prý pěkně. Diváci psali, jak tento umělecký záměr byl vkusně realisován ve stylu následujícího pořadu. Diváci byli tedy spokojeni. Ale ne tak dramaturg pořadu, který po relaci vyndal z úst lulku a smutně si povzdychl tam nahoru:
„Poslyšte, to bych rád věděl, kdo tu záclonu tak špatně uvázal, že spadla…“
Některá nedopatření však nedopadla tak šťastně:
Jedna z našich hereček, která měla úlohu hlasatelky, seděla připravena ve studiu. Protože červený signál na kameře nesvítil, měla dojem, že je dost času a že kamera ještě nenatáčí. Pro jakési uklidnění bavila se tím, že na kolemstojící mrkala, všelijak se roztomile šklebila, mávala na ně a dělala různě jiné taškařice. Jenže smůla byla v tom, že červený signál na kameře tenkrát selhal a kamera už dávno jela „na ostro“, takže překvapení diváci se u televisorů marně dohadovali, co rozmarná němohra herečky znamená. Ale když je smůla, tak obvykle stojí už za to. Hlasatelka, která během hlášení pochopila, že signál selhal a že její „skotačení“ bylo v obraze, po skončení relace, kdy signál na kameře zhasl a kdy byla již naprosto jistá, že vysílání skončilo, chytila se s tragickou vyhrávkou za hlavu a zaštkala: „No, to jsem tomu ale dala.“ A tímhle to „dorazila“, protože signál zklamal po druhé a tenhle obraz včetně poznámky se objevil na obrazovce diváků také.
Zvláštního překvapení se divákům dostalo, když mladá hlasatelka, která byla se svým stolkem doslovně vestavěna do kulis, po ukončení relace začala stůl podlézat a — kamera ještě běžela. A co říci příhodě, která se stala při vysílání hry „Eugen Oněgin“? Právě v okamžiku před soubojem, kde se vzali, tu se vzali dva stavěči v montérkách a hrnuli se na scénu s kulisou zimní krajiny. Co dělat? Zadržet je? To už je pozdě. Křiknout? To by posluchači slyšeli. A tak režisér i diváci museli přihlížet tomu, jak stavěči krajinu „nenápadně“ složili a v domnění, že nejsou v záběru, spokojeně a u vědomí dobře vykonané práce se kolébali zase zpátky. Takových a podobných příhod se v počátcích vysílání stalo více, neboť právě tak jako kdysi rozhlas, tak i televise musela proplout svými dětskými nemocemi. Ale přes všechny tyto drobné nedostatky počet diváků den ze dne vzrůstal a bylo stále více a více těch, kteří propadli „televidění“. Tento zájem a jak to dopadlo v rodině, kde si pořídili televisor, vtipně popisovala první „televisní“ povídka „Krb bez hrnce“, otištěná v roce 1954 v časopise Květy a vysílaná Československým rozhlasem, kterou pro charakteristiku té doby přetiskujeme:
„KRB BEZ HRNCE“
Musím tedy sebekriticky přiznat, že jsem byl bídný hříšník, který si nevážil rodinného tepla, který nectil ani tchyni svou, který si dost nepovažoval čočovici s volským okem, který nebyl dost spokojen, že má přišity knoflíky u košil a jiné strůje, a který místo toho, aby byl rád, že je vůbec rád, ještě mlel pantem.
To jsem byl tedy já, ale už zase nejsem, protože mne stihl příslušný trest, ze kterého nevyplavu, i kdybych dal postavit kapli se zvoncem a podloubím.
A ten můj těžký hřích počal v době, kdy jsem se pozdě večer vracívával ze všelijakých kulturních schůzí a kdy mi rodina činila různé nevrlé připomínky, jako:
„Tisíc láter, člověk tu čočku tady suší od šesti a on si milostpán přijde pomalu až v noci.“
Nebo: „Poslyšte, Františku, to takhle nepude. Já usnu jen z večera a jak mě pak někdo probudí, tak do rána oka nezamhouřím a dva dni nestojím za nic!“
Po případě: „Komu jsem já to jenom dceru svěřil? Každý den šancuje po schůzích a já si tady nemám s kým zahrát domino!“
Či: „Tak proč jsem se vlastně vdávala? No proč? Celé večery jen na něho zašívám a nic neužiju. Jiný by mi něco předčítal nebo vyprávěl, ale ten můj trajdá pořád jen někde po schůzích!“
A já, v jedné ruce klíč od domu a ve druhé ještě čadící svíčku, jsem paušálně vždycky odpovídal: „Heleďte, dejte mi pokoj. Tady jde o vyšší zájmy, než je nějaká čočka a zašívání. Tady jde o kulturu, Ale tohle vy nikdy nepochopíte.“
No a čočku jsem snědl.
Ale zde se musím znovu sebekriticky přiznat, že jsem to i s těmi schůzemi drobíček přeháněl, takže sjezd abiturientů, který trval pomalu až do rána, svedl jsem na odborářskou plenárku s bohatou diskusí a všechny ty večery při licitovaném mariáši jsem převalil na úsekové schůze, které prý postrádaly spád. Ve své zpustlosti jsem šel dokonce tak daleko, že jsem zaprodal i desetiminutovky, kterých jsem zneužil k tomu, že jsem s kolegou Valentou hrával v kavárně šachy. Protože však kolektivní tlak rodiny neustále sílil, zvláště od té doby, kdy mne zahlédla zrádná paní Králíčková v kavárně a já potom zbytečně tvrdil, že se ta safraportská schůze strašlivě vlekla, rozhodl jsem se, že musím pozornost rodiny stůj co stůj odpoutat od své postavy. Přivést je na jiné myšlenky, dovést je do stavu, kdy pro ně budu úplná pára, ba co říkám, pouhý vzduch, zkrátka a dobře — že jim bude putýnka, že jsem vůbec na světě.
Takhle hříšně já uvažoval. Ale kupovat jim pořád lístky do kina nebo do divadla, to by se nejenom prodražilo, ale podtrhlo i mou rafinovanost a navíc — tchyně, která nejvíc rámusila, byla schopná sejít se schodů jen jednou týdně. Proto jsem po hluboké úvaze sáhl hluboko do svých vánočních reserv a koupil rodině — televisor. Tak a tady ho máte. Tohle určitě pomůže. A pomohlo.
Jak mi to namontovali, protáhli anténu oknem, zapnuli, nakroutili a jak se tam v okénku začaly dít všelijaké ohromné věci, rodina po prvé v životě úžasem oněměla, kolektivně mne od aparátu odehnala a — v ten večer nikdo o mně ani nevěděl, ani o mne nestál a já mohl jít klidně schůzovat za roh do komunálu. I zatetelil jsem se blahem, popadl klobouk a že se jen tak mezi dveřmi podívám. A to jsem snad neměl dělat. Protože díval jsem se jen chvilku, pak jsem zavřel dveře a díval jsem se dál, potom jsem si k tomu sedl, zapomněl jsem, že mám na hlavě klobouk, zapomněl jsem i na to, že kolega Valenta má už jistě rozmícháno a rozdány hromádky, jenom jsem se díval a byl v tom až po uši. Chytlo mě to a já nešel nikam.
Teprve když tchán rozsvítil, ještě štěstí, že byl také zfantasírovaný a neviděl, jak tam s kloboukem sedím na kamnech, uvědomil jsem si, že musím honem běžet na „schůzi“. Ale protože by tomu nikdo neuvěřil, sundal jsem klobouk a zůstal doma. Jenom jsem se začal pídit, kdy bude další vysílání. Když jsem se dozvěděl, že to bude „Labutí jezero“, byl jsem už jako na trní. Ale radoval jsem se předčasně. Neboť tchán pozval na příští vysílání svého bratra s rodinou, ten přizval svého švagra také s rodinou a ten si bez dovolení dovolil pozvat i s rodinou svého synovce. Totéž učinila tchyně, babička, manželka i bratranec, syn Josef pak pozval třídy A i B a strýc nelenil a velmi obětavě sezval všechny sousedy a občany z přifařených domů. Mělo jich tam prý být osmatřicet, ale když se o přestávce rozsvítilo, napočítal jich druhý syn Ludvík padesát šest. A protože je poměrně málo vzrostlý, nepodařilo se mu spočítat ještě i ty na skříních, ani ty podnikavce ve špíži, kteří si vysadili dveře. Takhle to prý vypadalo u nás doma. Já sám svědectví vydat nemohu, neboť když jsem se pokoušel dostat se do bytu, abych se v klidu zadíval na „Labutí jezero“, jakýsi neznámý, ale silně popudlivý stařec vystrčil ze dveří vous a suše poznamenal:
„Koukejte, mladíku, teď sem nelezte, tady se vysílá, jo!“ A protože jsem se přece pokoušel vetřít se do kuchyně, onen sušinka vyskočil a mohutně zahulákal:
„Tisíc hromů, tady musí být ticho, jo! A vůbec. Už tu není žádný místo, jděte se dívat jinam!“ No a přibouchl dveře a pro jistotu se na ně položil. Pokusil jsem se nahlédnout alespoň klíčovou dírkou, ale nic jsem neviděl, pouze jsem zaslechl, jak někdo cizí, rozložený tam na sporáku, povídá:
„To jsou dnes ale lidi. Cpou se do cizího bytu a ještě mají hubu. Nepouštějte sem už nikoho, já tu držím místo pro švagrovou s dětma!“
I posmutněl jsem velice, když jsem nezaslechl jediný hlásek kruhu rodinného. Byl jsem pro ně úplná pára, ba co víc, bylo jim srdečně fuk, že jsem ještě na světě. Ze samého smutku jsem nešel ani na mariáš. Jen jsem se toulal před domem a trpělivě čekal, až se vyvalí obecenstvo z mého bytu…
No a takhle to mám teď pořád. Jak je vysílání, do vlastního bytu se nedostanu. Ale protože jsem už jednou tomu „televidění“ propadl, chodím se alespoň koukat k jednomu příteli do Dejvic. Je to sice hodinu tramvají a půl pěšky, a má tam nabito také, ale cizí člověk se tam přece jenom vejde. Jinak chodím spát bez večeře a všechno se mne jen padá, protože nemám nikde ani knoflík. A když jsem si před nedávnem dovolil tento nešvar ostře kritisovat, dostal jsem tuto odpověď: „Heleď, dej nám pokoj s nějakou večeří a knoflíky. Tady jde o vyšší zájem. Tady jde o kulturu. Ale tohle ty stejně nikdy nepochopíš. A vůbec. Jdi si někam na schůzi, dnes je vysílání a bude nás tady ažaž.“
No a já vezmu kalhoty do náruče a mlčky jedu do těch Dejvic. Ani nepípnu. Protože jsem si vědom toho, že jsem byl bídný hříšník, který si nevážil ohně v krbu, který si dost nepovažoval čočovici s okem a který ve své zpustlosti začachroval i desetiminutovky. A za tohle musím trpět.
