Dodnes vycházejí v Americe knížky, podepsané jeho jménem. Jsou to knížky o něm i knížky obsahující jeho výstupy, úvahy a jiné literární práce.
WILLIAM CLAUDE FIELDS byl kabaretní hvězdou již na počátku 20. století. Poprvé se před kamerou objevil v roce 1915. Podobně jako u nás Vlastovi Burianovi i W. C. Fieldsovi přinesl největší popularitu až zvukový film. U nás se s Fieldsem promítaly kdysi pouze dva filmy – „Kdybych měl milión” (1932) a „David Copperfield” (1935). Nejčastěji ztělesňoval postavy opilců, povalečů, chvástalů.
Ukázky z Fieldsova svérázného literárního humoru jsem vybral ze dvou knih: „W. C. Fields — jeho výstupy a úspěchy” (1967) a „Fields by měl být prezidentem” (1972).
PROBLÉM VELKÉHO DÁMSKÉHO KLOBOUKU V DIVADLE
Je dokonale správné naklonit se dopředu a zašeptat do ucha dámě, jejíž klobouk vám vadí: „Madam, byla byste tak laskava a sundala si ten lavór?“ Poté jí dejte třicet vteřin a jestliže nebude reagovat, lehce spusťte na vršek jejího klobouku svou vycházkovou hůl. Nemáte-li hůl, postačí deštník.
NEBEZPEČÍ HLASU ZE ZADNÍHO SEDADLA
Vývoj nejmodernějších dopravních prostředků ve Spojených státech stále pokračuje. Výrobci mají za sebou třicet let rychlého pokroku ve zdokonalování automobilu a jeho příslušenství. Což takhle strávit trochu času na zavedení masové produkce výjimečně cenného příslušenství? Mám na mysli příslušenství v podobě malé ženušky, která by seděla na zadním sedadle vozu, aniž by kdy vykřikovala: „Zpomal, Harvey!“ Osobně znám jeden jediný způsob, který doporučuji k obraně proti hlasu ze zadního sedadla. Když křičí: „Zpomal!“, zpomalím. Zpomalím, až vlastně úplně zastavím. Vylezu z auta, zabouchnu dvířka a jdu zpátky do města pěšky.
O PRODEJI VYSAVAČŮ
Když jsem ještě prodával vysavače, hned první den jsem vyrazil do ulic a vyhlédl si parádní dům, skrz jehož okno jsem zahlédl dámu, zaměstnanou čištěním koberců pomoct zastaralého oprašovátka. Zaklepal jsem na domovní dveře a představil jsem se se svou osvědčenou, nikdy neselhávající galantností. Dáma vypadala skepticky, neřekla ani slovo.
„Madam,“ řekl jsem, „dovolte mi jen, abych vám předvedl ten zázračný vynález.“ Načež jsem vzal vysavač a vrhl se do práce na čištění obývacího pokoje. Čistil jsem koberec, dokud nebyl tak čistý, že by se z něj dalo jíst — ačkoliv připouštím, že normální stůl bývá mnohem pohodlnější.
Dáma pouze přihlížela.
Moje sebevědomí poněkud stouplo i tak jsem strávil další půlhodinu nad pohovkou v jídelně. Přesto jsem se nedočkal jediného slova. Rozhodnut neztratit slibného zákazníka, vynesl jsem přístroj do prvního patra a strávil jsem zbytek dopoledne nad koberci v ložnicích. Má snaha byla však stále odměňována jen mlčením. Nakonec jsem pozbyl trpělivosti. Udýchaně jsem ze sebe s námahou vypravil: „Madam, řekněte mi jen jedno jediné — máte či nemáte zájem o koupi tohoto vysavače?“
„Dobře, pane,“ odpověděla. ,,Budete ale muset počkat až přijde paní domácí. Já tady jenom uklízím.“
