Známý vídeňský humorista, satirik, kabaretiér, novinář, prozaik, dramatik, scénárista, důstojník z povolání, před tím studující práva – to vše patří k jednomu jedinému jménu. Roda Roda, vlastním jménem Sandór Friedrich Rosenfeld, zemřel v New Yorku, kam emigroval před německým fašismem v roce 1938. Napsal řadu knih, počínaje „Vojenskými povídkami“ z roku 1905, až po „Červenou vestu“, která vyšla v roce 1945. Česky vyšla jeho knížka črt, anekdot, aforismů a dalších drobných literárních žánrů, ve kterých nejvíce vynikal, s názvem „Jeden den králem“ (1911). Jeho aforismy se citují dodnes, stejně tak, jako anekdoty, v nichž nezřídka sám vystupuje. Objevovaly se už ve svazcích knižnice Veselá mysl, najdeme je v legendárním Trnu, v Přestávkách divadla Vlasty Buriana a v mnoha dalších dobových časopisech.
S Vlastou Burianem se Roda Roda setkal nejednou. Přímo i nepřímo. Upravoval dialogy německé verze zfilmovaného „C. a k. polního maršálka“ a sám si v tomto filmu z roku 1930 zahrál roli pravého maršálka. Německá verze této první české zvukové filmové veselohry získala Burianovi rázem velké sympatie u německých a rakouských filmových diváků a je jisté, že nemalý podíl na tom měla právě také spolupráce Rody Rody. Tři roky před tím, v březnu 1927, uvedlo Divadlo Vlasty Buriana satirickou komedii Rody Rody „C. a k.“, v níž Burian vytvořil roli arcivévody z Vicenty.
Roda Roda byl u nás známý už před 1.světovou válkou. V prosinci 1913 byl např. hlavní hvězdou své mimické aktovky „Bílé stíny“, ve které vystoupil na scéně pražského kabaretu Lucerna, ve své obligátní červené vestě. Tehdejší Zajímavé noviny o červené vestě Rody Rody napsaly, že „je to snad symbol jeho zlomyslné nevázané mysli, jež ve všem hledá potravu pro svou ironii“. (Druhá zajímavost: V červené vestě začínal Jiří Suchý v roce 1956 v pražské Redutě, aniž věděl, že už někdo v červené vestě před desítkami let před ním vystupoval.)
Z bohaté literární tvorby, kterou Roda Roda po sobě zanechal, vybírám nové překlady Milana Faltuse z knihy „Donner und Doria“, vydané v Berlíně, roku 1927.
Návštěva
Znám svého syna… proto jsem si ho vzal už o jedenácté stranou.
„Poslyš, chlapče,“ řekl jsem, „dnes v poledne přijde na návštěvu strýc Willibald. Strýček má křivé nohy. Nebylo by hezké a hrozně by ho to mrzelo, kdyby ses mu třeba smál…“
„Ale tatí? Co si o mně myslíš?“
Když se strýc dostavil, obkroužil ho můj synáček velkým obloukem a pronesl:
„A i kdyby někdo neměl nohy vůbec – takovým věcem já se nesměju.“
*
Nehnul se
Jednoho dne jela Jeho Excelence rakouský ministr Enenkel z Vídně do Mnichova.
Po cestě, v Sankt Pölten, se otevřely dveře kupé a vstoupil úplně cizí muž a posadil se naproti ministrovi.
„Promiňte,“ řekla Excelence, „kupé je rezervováno.“ Muž se ani nehnul.
„Pane! Kupé je rezervováno,“ řekla Excelence již důrazněji.
Muž se ani nehnul.
„Panel patrně nevíte, s kým máte tu čest! Zde je moje vizitka.“
Muž ji lhostejně zastrčil.
To už bylo na ministra moc; vyrazil ven, k výpravčímu, který stál na peróně: „Do mého rezervovaného kupé vnikl cizí muž, prosím, konejte okamžitě svoji povinnost!“
„Ale jó, hned to vyřídíme.“ Výpravčí šel k cizímu pánovi a že aby mu vysvětlil, jak to, že…atd.
Místo odpovědi mu však muž s ledovým klidem podal vizitku – tu, kterou právě dostal. Výpravčí si přečetl jméno, zblednul a vrátil se k Excelenci, která čekala na výsledek jeho zákroku.
„Pěkně prosím,“ šeptá výpravčí Excelenci, „jsou vod tý dobroty, nedělaj z toho aféru, já bych s tím měl potíže. To je Enenkel, ten blbec, s tím nic nenadělaj!“