autor:

Kapitola 4: Karel Poláček v němém kině

Kolik historek kolovalo a Hugo Haasovi a Karlu poláčkovi! Většina z nich se odehrála v prostředí, které ba milovali – v kavárnách, v nichž se scházívali s přáteli. Haas s Poláčkem se měli ve zvyku neustále “usazovat”. Jednou prý si Poláček do Haase zaryl, ale vtip se mu moc nepovedl. Haas se chopil příležitosti a s vážnou tváří se obrátil ke společnosti: “Počkejte, pánové, mějte trpělivost – to on Poláček když udělá vtip, přidá k němu určitě ještě něco pro zasmání.” Vlastně na základě přátelství těch dvou – Poláčka a Haase – vznikla ona slavná filmová verze románu Muži v ofsajdu. Film se totiž připravoval, aniž by měl původně postavu pana Načeradce ztělesňovat Haas. Poláček si ovšem postavil hlavu a vymohl si, že tu roli nakonec Hugo Haas dostal. Jak dopadl výsledek víte sami nejlépe: Načeradec udělal z Haase filmovou hvězdu první velikosti. Popularita filmu z roku 1931 vedla nakonec filmaře k tomu, aby se o rok později pokusili úspěch zopakovat.

Tentokrát mám pro vás půvabný Poláčkův spisek, který vyšel v Praze 1927 v nakladatelství Pokrok. Poláčkův ŽIVOT VE FILME ilustrovaný kresbami Vojtěcha Tittelbach je roztomilý pro nás i tím, že ho Poláček psal v době, kdy ke konečné podobě filmu zvukového chyběl ještě nějaký čas.

K Poláčkově knížce se v budoucnu v tomto seriálku budu ještě několikrát vracet.

Karel Poláček: ŽIVOT VE FILMU

Biograf

Biografický podnik rozvrhujeme na tyto součásti:

I. Staveniště. Všimněme si, že rozestavěné stavby a lešení zpravidla souvisí a biografem. Na plakátech, které zdobí staveniště, vidíme Patt a Patachona, kteří se vedou za ruce. Vidíme Priscillu Dean, jak objímá se s nějakým velmi růžovým a velmi oblým cowboyem. Vidíme muže, jenž s chladnou tváří vrhá se s padákem v ruce s mrakodrapu. Jiný zase visí nad rozbouřenými peřeji, kymáceje se na vratkém pahýlu stromu. Vidíme všelijaké lotry, hezouny a blondýnky; a všecko, co je pro nesmírný úspěch prodlouženo.

II. Buffet je zařízení, kde poskytuje se lidu v přestávkách různé občerstvení. Nalévá se tu šumivá limonáda, kterou nabízejí svým dívkám milenci. Dívky vel­mi rády popíjejí tuto limonádu, neboť poskytuje jim příležitost vraštiti koketně nos. Zde možno koupiti větrové bonbony, které vzbuzují v ústech libý zefír. A kdy­by v ústech byl březový háječek, tehdy by břízy šuměly ,,ššš”; a patro, bylo by modré nebe, po němž plují boubelatí be­ránci. Také obdržíme v bufetu oříškovou čokoládu, jejíž tvrdost možno překonati jen se značným úsilím. Kdo miluje zmrzlou smetanu „Eskymo“, koupí si „Eskymo“ ; ale kdo nechce, může si kou­piti pomeranč. Upozorňuje se však na zvláštní a poněkud podlý charakter bio­grafového pomeranče. Předstírají slad­kost, ale jsou kyselejší neprovdaných tet středních let. Jejich kůra podobá se plstěné podešvi. A kdo získá takový po­meranč, přesvědčí se ke své škodě, že jeho obsah je o málo větší vlašského ořechu.

III. Šatna.. Tato instituce podobá se úplně divadelním šatnám, jsou tu zaměstnány vesměs starší ženy, které se vyznačují tím, že mají plná ústa špendlíků. Při vydávání oděvu počínají si velmi pře­kotně. Majitelům hází jejich svršky na hlavu. U šaten bývá panika jako při požáru. A jen velmi energičtí jedinci pro­klestí si cestu davem. Jinak je tu každý přesvědčen, že čeká nejdéle a brojí proti zlořádům.

IV. Sluha v biografu má na uniformě stříbro své i zlato. Jeho úkolem je oddělovati kupony od vstupenek, svítiti v temném hledišti zlodějskou svítilnou, vykřikovati zvučným barytonem nádraž­ních portýrů „Program!“. Za mírné zpropitné pustí párek milujících do lóže, jsou-li volná místa. V přestávkách chodí se stříkačkou, kterou osvěžují vzduch kondensovanou holičskou oficinou.

V. Hudba biografická počíná svoji čin­nost předehrou k operetě „Zvonek poustevníkův“. Tato hudba vyznačuje se tím, že dovede kdykoliv zakončiti melodií vlast­ní komposice, což je výsledek jednání o kolektivní smlouvu mezi podnikateli a orchestrem. Hudebníci musí stůj co stůj zakončiti s posledním zábleskem světla na plátně. Jinak je ráz kolektivní smlouvy porušen. Předehry nejsou milovány biografovým obecenstvem, které spatřuje v nich umělé nastavování programu.

VI. Hlediště skládá se z parteru A, B, C, D, křesel a lóží. Místa v parteru ob­sazuje lid. Jeví se zde tučné stařeny, které mají vrásčitou tvář otočenu žinilkovými šátky. Jsou zde klobouky s pest­rými stuhami, které ještě před svítáním chodí do tržnice. Sedávají tu pištivé švad­leny a studenti, kteří cituplné výjevy na plátně provázejí posměchem, a i jinak dávají najevo ducha frivolního. A v ló­žích vyskytuje se vznešený svět. Zde se­dávají šéfové se svými komptoiristkami.

Život filmový, který se nám zjevuje na plátně, když s třeskotem roztrhne se opona biografu, bude předmětem násle­dujících úvah.

Program

Každé filmové představení počíná se promítáním světelné reklamy. Tento od­díl

neprovází hudební produkce. Hudba nehraje tučnému kuchaři, který nese mísu kouřící se polévkou. Hudba neševelí, když zjeví se fíkový regulátor D. M. Za šumotu obecenstva a třeskotu sedadel ob­jeví se střevíc za Kč 69.— a je vystřídán provoláním ochrany matek a dětí.

Program filmových představení dělí se ve dvě části. Hlavní část bývá zpravidla smutná. Je to úchvatný román ze spo­lečnosti, anebo dojemná tragedie lásky, nejnapínavější dobrodružství, nejsensačnější drama sezony. Pro tuto část programu přišlo obecenstvo do biografu. Všecko, co předchází, považuje každý za nepříjemné zdržení.

Však také předchází nezřídka přírodní snímek, ve kterém šumí mnoho vody,

vzdouvá se azurné moře a stromy se ohý­bají pod nárazy neslyšného větru. Anebo film „Výroba dřevěných hraček v Kruš­ných horách“. Tento oddíl je rozžehnutá svíčka Osvětovému svazu. Ale biografové obecenstvo nelibě nese jakoukoliv vzdě­lávající tendenci.

Za přírodním snímkem následuje jednoaktová americká veselohra, jejíž ko­mičnost je vypočtena na vzbuzení vese­losti malých dětí, anebo velmi prostomyslného lidu. Humor záleží v padání do vody, v klopýtání a v kozelcích. V tomto filmu všecko utíká v překotném úprku. A v závěru je hrdina veselohry zamazán blátem, sazemi, vápnem a jeho zánovní oděv rozedrán.

A ještě několik slov o hlavním oddílu programu, úchvatné tragedii ze života. Každý, kdo se chvěješ o osud ctnostné hrdinky a šlechetného mladého muže, kteří po všecky díly zakoušejí nevýslovné strázně a nejkrutější pronásledování, věz, že ke konci všecko dobře dopadne, ctnost zvítězí a nespravedlnost bude po zásluze potrestána. Sázím tisíc dolarů proti zlámanému centíku, že tomu tak bude v kaž­dém případě. Kdyby mimo nadání zví­tězila neřest, pak můžeš u pokladny žádati své peníze nazpět.

O c t n o s t e ch a n e ř e s t e ch

Filmová ctnost je blond. Ve filmech německého původu je k této ctnosti připojen drdůlek. Ctnost může býti poněkud poskakující, čtveračivá a švitořivá. Bývá to diblík vznešených pensionátů a postrach přísných představených. V amerických filmech zdá se býti ctnost zbudována ze železobetonu. Neboť stává se zpravidla, že rusá ctnost bývá unesena bandity na rozkaz nějakého vilníka, který si umínil urvati vínek rozmarinový. Naivní divák chvěje se po mnoho dílů filmového se­riálu o osud rusé ctnosti. Bude panen­ství porušeno, či zachováno milovanému muži? Situace je nanejvýš prekérní, uvážíme-li, že ctnost je uzavřena v polozbořené chatrči, v ústech roubík a na rukou pouta. Dlužno pokaždé alarmovati silnou policejní pohotovost, ba, mnohdy použíti

i aeroplánu a bomb, aby nedošlo k defloraci rusé ctnosti. Teprve k závěru můžeme vzíti s povděkem na vědomí, že k porušení panenství nedošlo pro silný charakter a houževnatý odpor spoutaného drdolu. Také policisté vykonali svoji povinnost, začež náleží jim plné uznání.

Pokud je ctnost rodu mužského, tehdy víme ze zkušenosti, že není ctnosti bez hladce oholené tváře, svižných údů a od­hodlaného výrazu. Mužská ctnost mívá dále šátek kolem krku, široký úsměv, plný sněhobílých zubů a vyhrnuté rukávy. Mužská ctnost projevuje se častým vyskakováním na bujného oře. Mužská cnost je obětavá a aktivní. Oddává se ráda bouřlivé střelbě z revolveru a častému telefonování. Účes mužské ctnosti bývá i v nejzuřivějších zápasech rozcuchán pouze malebně. Mužská ctnost podlehne v zápase pouze hrubé přesile; a to jen na chvíli. Nepodlehne nikdy; není zastře­lena nikdy; ale naopak jest jí nositi zra­něnou ruku na fáči, což bývá rusému drdůlku záminkou k láskyplnému ošetřování chorého. V den svatby jest již ruka zdráva.

A nyní: jak se to má s neřestí? Tady povíme přímo, že neřest ženská je bezvýminečně černá a její účes je buď mast­ně hladký, anebo rozcuchaný. Pak vězme, že ženská neřest nosí velké kruhy v ná­ušnicích; a u uší zakroucené praménky vlasů, podobné agrafám, jež v holičské mluvě nazývají se barisonky. Neřest se líčí, neřest mívá namalované obočí; tato okolnost zvěstuje, že její vínek byl již dávno zašlapán do bláta. Neřest hoví si s oblibou na otomanu a koketuje za vě­jířem z pštrosích per. Oděv neřesti je nejvíce z lesklých šupin a jakýchsi puklic; náramků má na obnažených rukou hoj­nost; a její dekoltáž je přehnaná. Všecko směřuje k nestoudnému svůdnictví. Z účesu tyčí se rajčí péra. Neřest kouří ci­garety, které odhazuje, sotva si zapálila.

Mužská neřest nosí tenký knírek. Není neřesti bez knírku. Neznamená to nikdy nic dobrého, zjeví-li se nám knírek na plátně. Mužská neřest nemá širokého úsměvu, jenž tak krásně vyznačuje ctnost.

Neřestse dábelsky ušklíbá. Jinak pohy­buje se ve fraku. Má-li však cutaway, tehdy vyčuhuje batistový šáteček z ná­prsní kapsy. Knírek má velmi vyvinutý sklon zmocňovati se cizích dopisů. Také rád přehrabuje se v písemnostech pozů­stalosti. I neřest projevuje se častým te­lefonováním; ale raději prohlíží cizí safes. Záliba knírku pro šekové knížky je smutně proslulá. Nejsmutnější je, že kní­rek je nenapravitelný. Ani poučení nejctihodnějšího pastora nemůže jej vrátiti na cestu ctnosti. I v prsou barisonků mohou se druhdy probuditi lepší city, a třeba by černá rozcuchanost usilovala po mnohé akty zmařiti lásku rusé ctnosti k rusému drdůlku, přece se přiházívá, že barisonek zaštká a s vláhou v očích žehná spojení oholené ctnosti s drdůlkem. Rozžehnejme se s nadějí, že by­chom se mohli od knírku dočkati obrá­cení k lepšímu životu. Knírek nutno spoutati policií, vypověděti ze země, uvězniti v Sing-Singu, anebo ještě lépe: prostě vyhoditi bombou do povětří. Jinak ne­bude pokoje. Knírek nemá způsobů a dobrý mrav je mu cizí. Jeho žádostivost dolarů je neobyčejná. Bůh ví, co by si knírek dovolil, kdyby nebylo rusé ctnosti; a proto filmová censura dobře činí, zabraňujíc mládeži do 16 let seznamovali se s knírkem i barisonky.

/pokračování/

POZNÁMKA:

KAREL POLÁČEK (1892 – 1945)

Karel Poláček, novinář, představitel meziválečné humoristické a satirické prózy, se narodil českožidovské živnostenské rodině. V roce 1920 začal publikovat do periodik Nebojsa a Tribuna. Náležel k okruhu autorů kolem Lidových novin. Vedle bratří Čapků se přátelil s F. Peroutkou. Od roku 1922 byl redaktorem Lidových novin, Tribuny a Českého slova. V letech 1927 – 1930 řídil humoristický čtrnáctideník Dobrý den.

Karel Poláček zahynul v koncentračním táboře v roce 1945.

Poláček byl autorem námětů k filmům Muži v offsidu (1931), Načeradec, král kibiců (1932), Dům na předměstí (1933), U nás v Kocourkově (1934), Hostinec u Kamenného stolu (1948)

a scénárista: Obrácení Ferdyše Pištory (1931), Načeradec, král kybiců(1932), Dům na předměstí (1933), Včera neděle byla (1938)

Více v internetových filmových databázích.