Psaní, které bych nikdy nevyhodil
Těch dopisů, které nikdy nevyhodím, se mi během života nashromáždilo tolik, že jsem si dlouho lámal hlavu otázkou, který z nich mám vybrat a podělit se s vámi o jeho obsah. Má to být některý z dopisů Oldřicha Nového, Jana Wericha, Ljuby Hermanové, Miloše Formana, Miloše Kopeckého? Anebo některý z mnoha těch, které mi kdy napsal můj bratr? Kouzelné dopisy si schovávám od vzácných přátel-výtvarníků Oty Janečka, Vladimíra Komárka, Zdenka Seydla. A co dopisy, které jsem kdy dostal darem aniž bych byl jejich adresátem? Čtu krásná slova a prohlížím si krásné písmo Jiřího Voskovce; dojímají mne intimní dopisy arménského klauna Jengibarova, které psal své mamince; rozesmávají mě psaníčka Hugo Haase…
Abych se dál už netrápil nerozhodností, vybral jsem nakonec dopis nenápadný, psaný na stroji, a také jediný, který mi před téměř čtyřiceti lety napsal už tehdy slavný polský dramatik, spisovatel a kreslíř Slawomir Mrožek. Bylo mně devatenáct, když jsem četl poprvé jeho sbírku povídek Slon, která u nás v té době vyšla. S drzostí svého nízkého věku jsem jejímu autorovi napsal, že se s ním chci v Krakově sejít a udělat s ním rozhovor. Odpověděl mi dopisem, který vám předkládám a k jehož přečtení nepotřebujete ani moc znát polštinu, abyste pochopili jeho obsah. A proč je pro mě tak vzácný? Protože mi připomíná jednu absurdní epizodku z mého života: Pan Mrožek se mi omluvá za to, že jsem ho v Krakově nezastihl, aniž by věděl, že já do toho Krakova tenkrát napoprvé nedorazil. Bylo to totiž v době, kdy se Češi do Polska individuelně nedostali jinak, než na úředně potvrzené pozvání od nějakého polského občana. A mně to pozvání (nevím už který hodný Polák si dal práci s tím mi ho u nich na úřadě vyřídit) přišlo s ročním zpožděním. Pan Mrožek mi sice zdvořile sdělil, že mi žádné interview neposkytne, ale s naším „příštím“ setkáním souhlasil. Ó, jak jsem byl pyšný na tenhle jeho příslib! Už tenkrát totiž bylo o něm známo, že je to člověk plachý, velmi uzavřený a s okolním světem příliš nekomunikuje. Trvalo ještě nějaký další měsíc, než jsem si našetřil na cestu, vyřídil výjezdní doložku a koupil jízdenku na vlak. Pak jsem vyrazil do Polska. Z Varšavy jsem celý rozechvělý volal do Krakova: Už jsem zde a volám pana Mrožka, ví o mně a slíbil mi schůzku! Odpověď, která mě v redakci časopisu Przekrój čekala, byla zdrcující: Pan Mrožek už u nás nepracuje a už ani nepobývá v Polsku. Nu a tak se moje „spotkanie towarzyske“ s tímto velikánem polské literatury, které jsem měl jednou užuž na dosah, nikdy neuskutečnilo.
Nepřestanu jej milovat jako filosofa, humoristu, dramatika a kreslíře humoru. Pan Mrožek byl málomluvný, spíš odtažitý, o to víc jsem si vážil toho, že setkání sednou mnou neodmítl. Je mi to moc líto, že se to nepovedlo…
