Dnes vám budu vyprávět o svém setkání s významným hercem, jehož popularita přesáhla nejen hranice Arménie, ale celého Sovětského svazu. Byl oblíbený například také v Indii. Mluvím o Mheru Frunze Mkrtčjanovi, kterému se familiérně říkalo Frunzik. I já mu tak mohl říkat. Byl známý i u nás v Československu z filmových komedií Mimino (Мимино), Voják a slon (Soldat i slon) anebo z pohádky Ali Baba a 40 loupežníků (Приключения Али-Бабы и сорока разбойников). Já se s ním osobně poznal v roce 1980. Vím, že byl uznávaným hercem i dramatických rolí, mě ale zajímal jako komik. Když jsem o něm psal, charakterizoval jsem ho jako „komika se smutnýma očima“ anebo „Frigo z Jerevanu“ – výraz jeho tváře mi totiž připomínal hvězdu americké němé grotesky Frigo Bustera Keatona. On sám se mi vyznal z velké lásky k Charliemu Chaplinovi. „Jako všechny děti na světě i já miloval v dětství Chaplina,“ řekl mi tenkrát, když jsme se sešli poprvé v klubu Státního akademického divadla Gabriela Sundukjana. „Chaplin je něco jako Bach v hudbě – je učitelem lidstva. Podobně jako život sám je bohatý na překvapení, tak i Chaplin svým uměním neustále překvapoval. Před časem o mně natáčela moskevská televize dokumentární film. Začíná záběry malého kluka, který vidí v biografu Chaplinovu grotesku a zatouží hrát jednou tak jako on. To nebyla náhoda, že jsem se stal komikem – to byl můj sen z dětství. Vážím si všech průkopníků filmové grotesky, byli tím, čím byl například Gagarin v kosmonautice, jenomže osobně žádného nemůžu dát vedle Chaplina!“ Názory a postřehy Frunzika Mkrtčjana mně velmi imponovali. Třeba když jsem se ho ptal, jestli by jako herec dovedl pracovat v jiné zemi. Odpověděl mi: „Možná dokonce, že i líp! Pro mě je totiž psychologická situace důležitější než jazyk! Proto také když například točím v Indii, mluvím sice arménsky, ale moje postava je tam přesto přirozená a psychologicky správná. Protože – neusmíváš se česky, finsky, portugalsky, nepláčeš turecky. Řeč je jenom prostředek, podstata je jiná.“ Frunzik už není. Zemřel v roce 1993 a já se o tom dozvěděl náhodou až o mnoho let později. Je mi to moc líto. O to víc jsem dnes rád, že jsem si tu na něj mohl zavzpomínat. Když jsem se ho ptal, jestli zná Prahu, odpověděl mi: „Byl jsem v Praze s naším divadlem v roce 1976, ale denně jsme hráli ve Vinohradském divadle, takže jediné co jsem viděl, byla inscenace Hamleta a pak jsem ještě navštívil divadlo Semafor.“
