(Následující řádky pocházejí – podobně jako minule – rovněž z kdysi chystaného, leč nevydaného Veselého filmového kalendáře. Takže jde o vybrané texty, které nemají žádnou vazbu na letošní rok, měsíc či den.)
O obsahu naší němé filmové tvorby se v době němého filmu rozepsal s drastickým humorem sobě vlastním komik Ferenc Futurista. Pro reprezentační číslo časopisu Český film napsal následující článek:
Ferenc Futurista: DEJTE NÁM LIBRETO! (1925)
Z tisíce hrdel našich šesti filmových režisérů ozývá se denně tento srdcervoucí výkřik, který znamená konečné rozluštění otázky, proč náš film nekonkuruje dosud s Chaplinem a nepředčil filmy Fairbanksovy a Mary Pickfordové. Zprvu přičítal se tento nedostatek lomu, že každý náš filmový podnikatel, který milostivě propůjčil peněz k vyrobení českého filmu, kladl jako podmínku režisérovi, že ve filmu se musí nějak uplatnit jeho příbuzenstvo, které někdy, v případu hojného plemena přesahovalo až 300 hlav, takže se na skutečného filmového herce ani role nedostala.
Druzí přikládali neúspěch filmu nedostatečnosti výpravy, která spočívala v tom, že u nás například kalifornský prales byl nahrazován několika řídkými smrčky od Krče a řítící se vodopádové spousty skrovným stavidlem u Odkolkova mlýna.
Ale ani tato příčina neukázala se definitivní překážkou stojící v cestě neúnavné vytrvalosti našich přehnaně trpělivých režisérů. Až tu kdosi vyslechl zajímavý rozhovor nejdůležitějšího činitele biografu: diváka. Při představení českého filmu bylo vyslechnuto mínění jednoho diváka sedícího v předních řadách, který svým dětským hlasem pronesl: »Maminko, pojď domů. To je volovina.« – od tohoto momentu jako největší nedostatek českého filmu je považován nedostatek dobrého libreta.
Obešed tudíž diváky biografů, na něž měl film svů j blahodárný účin (idioty, zloděje, blázny, sadisty a staré panny), rozhodl jsem se po vyslechnutí jejich mínění podati tento stručný a jasný recept na řádné a napínavé libreto:
Vezmi 70 nahých děvčat s menšími prsy, neboť čočka zkresluje, a přidej k lomu jednoho elegantního mladíka v shimmy-botách skákajícího mezi řečí nejméně 3 m nad hladinu Středozemního moře. Smíchej to dohromady a dostaneš typ pravého filmového prostopášníka. Prošpikuj to několika koňskými výjevy spočívajícími v tom, že se hrdina na koni vrhne z prudce jedoucího express rychlíku do ještě o něco prudčeji jedoucího závodního auta a spadne do vířících vln k připravené tam ostře nabité pumě zachraňuje se před nepřítelem pouze tím, že ho tato roztrhne na několik kusů, ovšem tak šikovně, aby se mohl na konci filmu ještě spořádaně oženiti. Vraž do toho několik dýk napuštěných jedem, podlej to ještě za syrova několika litry lidské krve a dej to do trouby. Když to vydrží trouba, vydrží to jistě i publikum. Úspěch jest zaručen již podle filosofické sentence známého myslitele Vincence Patcjdla, řemenáře z Vyšehradu, který pronesl tuto tvrdou pravdu: »Dyž se to líbí v Americe, musí se to líbit i u nás.«
Tolik naše druhé letošní zastavení v biografu. A protože jsme v lednu začínali v salónku Grand Café v roce 1895, ohlédněme se ještě jednou do minulosti, tentokrát ovšem do skutečné prehistorie. Jak asi vznikl první gag na světě? Jaký je prapůvod grotesky či klauniády? Dost možná že to bylo takhle:
Když při úklidu bytu
Pračlověk v dávném pravěku
Uklouzl po trilobitu
A přesličku spolkl v úleku
Tu základní kámen položil
Na pomník paní Frašky
A my tak na světě máme včil
Komiky — klauny — šašky
A kterou z osobností komediálního žánru si připomeneme?
Amerického komika OLIVERA HARDYHO (18. 1. 1892-7. 8. 1957)
Pan Hardy. Ollie. V soukromí také Bebe. Nerozlučný druh hubeného kolegy s věčně trčící šešulkou na hlavě — Stana Laurela. Kdysi, v roce 1954, se v Birminghamu tento milý, žoviální tlouštík o sobě rozpovídal. Z jeho vyprávění vybírám některé z nejzajímavějších vzpomínek:
„Je toho málo, co se dá o mé osobě napsat. . . Můj otec Oliver Hardy byl právníkem a zemřel, když jsem byl ještě docela malý chlapec. Původem byl Angličan a jeden z jeho předků byl příbuzným admirála Nelsona. Víte, možná, že když Nelson umíral na palubě své lodi, byla jeho poslední slova: Polib mne, Hardy!
Rodné jméno matky bylo Emily Norvellová a původem byla Skotka. Pocházím z rodiny tří kluků a dvou děvčat. Celá naše rodina milovala hudbu a divadlo, rádi jsme zpívali. Když jsem byl mladý, měl jsem mladistvý tenor. Vyrůstal jsem v Medisonu, kde moje maminka řídila hotel. Nic zvláštního jsem tehdy nepoznal, až na jednu věc. Navykl jsem si pozorovat v hale okolí; seděl jsem a sledoval lidi. Já strašně rád pozoruji lidi. Jsem přesvědčen, že na světě existuje množství Laurclů a Hardyů.
S mým vzděláním je to tak: Nejprve jsem vstoupil na Georgia MC, což byla vojenská akademie. O nějaký rok později mě maminka poslala na Atlantskou konzervatoř, kde jsem studoval pod vedením Adolfa Dahma Petersona, jednoho z nejlepších hudebníků Jihu. Byl jsem známý tím, že jsem dokázal vyzpívat vysoké cé. Studoval jsem také na právnické univerzitě, ale právníkem jsem být nechtěl. Když se matka přestěhovala do Milledgeville v Medisonu, otevřel jsem si tam kolem roku 1910 první kino, které ve městě bylo. Tam jsem také uváděl některé komedie a došel k názoru, že mohu být stejně dobrý, anebo stejně tak špatný jako herci, kteří v nich hráli. V roce 1913 jsem proto své kino opustil a odjel jsem do Jacksonville, kde jsem začal pracovat pro Lubin Motion Pictures. Vydělával jsem 5 dolarů denně a pracoval tři dny v týdnu. Od začátku jsem hrával toho pomalého a těžkopádného. Toho ze mně automaticky dělala moje váha. Doktor mi řekl, že bych měl něco shodit, protože mám přes tři sta liber a to není dobré pro srdce. Jenomže já jsem se o to doopravdy nikdy nepokusil. Dlouhá léta jsem také tak tlustý nebyl – bvl jsem jen hodně vysoký, jako každý v naší rodině. U Lubina jsem pracoval asi tři roky. Dělal jsem všechno pro to, abych se stal komikem. Pak jsem přešel do New Yorku, kde jsem časem začal hrát v komediích Billyho Westa, Chaplinova imitátora, který byl tehdy velice populární. Hrál jsem samozřejmě jeho těžkopádný protějšek. V roce 1918 jsem odešel do Kalifornie. Tam jsem — opět po nějaké době – začal spolupracovat s Larry Semonem. Byl v té době na vrcholu slávy. Vynikající komik a skvělý akrobat. Znal gagy už dopředu a chrlil je doslova jeden za druhým. Měl takový malý černý notes, který nosil v zadní kapse u kalhot. Ten notes měl cenu tisíců dolarů, protože v něm byly všechny nápady. Nikdy jsem neviděl pracovat nikoho tak usilovně při shromažďování gagů jako Stana a Larryho. Já sám jsem nikdy na tvorbě a vymýšlení filmů nepracoval; dával jsem vždycky přednost bezprostřednímu reagování na to, co který komik udělá. Charakter mé konečné postavy vycházel do jisté míry z »Užitečného Henryho« – figurky z novin v Georgii. Snažil se vždycky o to být užitečným, ale spoustu věcí velmi často zbabral. Byl velikánský, ale v jádru prima kluk…
Dva přátele, které jsme se Stanem Laurelem představovali, byli kouzelní lidé; proč nás diváci milovali, vidím v tom, že měli nad námi pocit převahy, což je rozesmávalo. To platilo i pro osmileté děti. Stan a Ollie byli opravdoví lidé. A dobří lidé…
Když jsem bvl malý, navštívila moje maminka jistou dámu v Dccatur v Georgii. Ta dáma byla věštkyně a řekla matce, že jednoho dne bude jméno jejího syna znát celý svět. Je krásné vědět, že takové povolání lze skutečně nalezt!“
