Pan Přinesdomů, milovník cirkusů

V minulém roce mi přišla od PhDr.Hanuše Jordana z Divadelního oddělení Národního muzea „Pozvánka na 20. setkání přátel cirkusu v Praze“. Úvod programu byl věnován dvacátému výročí spolupráce spolku, založeného historikem Antonínem Hančlem a spolupráce s Národním muzeem. Jelikož jsem jedním ze zakládajících členů „Klubu přátel cirkusů a varieté“, musel jsem tehdy vyrazit ze Šemanovic do Prahy, abych se té oslavy zúčastnil. Setkání se uskutečnilo 26.července 2024, sraz byl před hlavním vchodem do Historické budovy NM v 10 hodin. Nějak jsem si to špatně vyměřil a dorazil jsem na místo o půl hodiny dříve. Rozhlížel jsem se po všude přítomných turistech, až jsem uviděl nepřehlédnutelnou tvář muže, který nemohl být nikdo jiný, než jední z přátel českého cirkusu! Namířil jsem si to k němu a povídali jsme si. Pak jsem se dozvěděl, že jeho příjmení je Přinesdomů.

Letos jsem se Hanuše Jordana zeptal, jestli bych s panem Přinesdomů nemohl udělat dálkový rozhovor prostřednictvím elektronické pošty. Odpověděl mi: „Ondřeji, rozhovor na dálku s Františkem Přinesdomů, to je výborný nápad. Hodně toho s cirkusy prožil, a jako v případě dobrého francouzského podniku Arlette Gruss zcestoval Evropu za cirkusy jako divák.“

A tak jsem mohl uskutečnit následující „dálkový rozhovor“.

„Já vás srdečně zdravím, pane Suchý, velmi rád vám odpovím na Vaše otázky a měl bych obrovskou radost z případného článku. V poslední době jsem velmi nemocný, přestal jsem chodit a pohybuji se pouze pomocí chodítka. Dabetická neuropatie mě vyřadila z normálního života, musel jsem přestat hrát divadlo a omezit návštěvy cirkusů…“

Pane Přinesdomů, nemohu začít jinak, než otázkou na historii Vašeho neobvyklého příjmení. Můžete mi o něm napsat něco bližšího?

„Budu se snažit Vám odpovědět na Vaše otázky, ale nevím jak se vám to bude zamlouvat. Můj tatínek se narodil v obci Horní Slatina nedaleko Dačic. Měl několik sourozenců a bohužel zemřel ve věku 44 roků. Mně byly v té době 4 roky a měl jsem dvě starší sestry. Maminka se po otcově smrti už znovu neprovdala a s otcovými příbuznými se příliš nestýkala. A tak od ní nevím, jak vzniklo přijmení Přinesdomů, ale ve škole mi učitel vysvětlil, že podobně jako Skočdopole, Vítámvás, Nejezchleba a jiné vzniklo přidělováním směšných jmen na panstvích snad za doby Marie Terezie.“

Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé setkal s cirkusem? (Já byl jako dítě na představení cirkusu Busch, který u nás hostoval, a pak vzpomínám na film Na shledanou, pane Grocku!).

„I já se s cirkusem setkával už v dětství. Jsem ročník 1952 a část dětství jsem prožil na malém nádraží v Třešti, kde otec sloužil jako výpravčí. Po jeho smrti v roce 1956 jsme ještě pět let bydleli ve služebním bytě a cirkusy k nám v té době jezdily na vlaku a my děti zaměstnanců jsme od ředitele cirkusu dostávaly volné vstupenky. Dodnes si pamatuji, jak nádraží vždy ožilo barevnými maringotkami, které traktory odvážely na fotbalové hřiště a za tři dny opět na nádraží a cirkus odjel do jiného města. V roce 1961 jsme se přestěhovali do blízkosti fotbalového hřiště a tady už jsem vypomáhal při stavbě i bourání cirkusového stanu.

Pro nás děcka byl cirkus událostí a ještě nějakou dobu po jeho odjezdu jsme si na něj hrály.“

Jaké vlastně bylo vaše celoživotní povolání?

Jako kluk jsem chtěl být stejně jako ostatní kluci každou chvíli něčím jiným. Dokonce i cirkusákem. Toho, že nakonec zvítězilo mé rozhodnutí stát se železničářem, vůbec nelituji a na dráze jsem prožil 43 let a deset měsíců. Nastoupil jsem v roce 1967 jako provozní dorostenec do železniční stanice Telč a působil jsem tam 24 roků i s vojenskou službou v různých profesích od staničního dělníka po průvodčího osobních vlaků, dále posunovače až po vlakvedoucího nákladních vlaků.V roce 1991 jsa raněn šípem Amorovým nechal jsem se přeložit do stanice Veselí nad Lužnicí, kde jsem pracoval a bydlel ve funkci vlakvedoucí osobních vlaků. Je třeba dodat, že ta Amorova střela se brzo otupila, nicméně 19 a půl roku mého působení ve Veselí se mi nesmazatelně vrylo pod kůži. Zažil jsem tam svá nejlepší léta na ČSD později na ČD. Odtud pochází začátek mého přátelství s Mílou Kašnou (Pozn.aut. Vlastimír Kašna, letošní pětasedmdesátník, je toho času předseda spolku sběratelů a výrobce cirkusových maket.). Tehdy mi za panelák jezdily cirkusy a já jsem chodil pomáhat stavět a bourat a přes cirkusáky jsem se dostal až k Mílovi Kašnovi a přes něj k dalším cirkusákům.

Dlouho jsem odkládal vstup do klubu přátel cirkusů, nemám rád různé spolky (hlavně ty s politickým podtextem), ale nakonec nelituji. Poznal jsem řadu dobrých přátel, včetně vás a jsem za to rád. Od ČD jsem odešel v roce 2010 na sociální program a vrátil jsem se do Třeště, kde jsem měl byt po své mamince a od té doby jsem zase pomáhal všem cirkusům stavět a bourat, které k nám přiijížděly.

A které zahraniční cirkusy jste v životě navštívil a které z nich považujete za nejlepší ?

Když jsem se v roce 1973 vrátil z vojny, začal jsem postupně sbírat vše o cirkusech. Navštívil jsem jich v životě mnoho, našich i zahraničních.

Ještě jako kluk jsem první ze zahraničních cirkusů viděl cirkus Warszava a maďarský cirkus Hungária. Osobně se mi velmi líbil cirkus Berolina, ale ten jsem – stejně jako Aeros – viděl už jako dospělý. Nejvíc se mi líbí Německý cirkus Krone, viděl jsem ho mnohokrát, nebo Francouský cirkus Arrlett Gruss, nebo Španělský Grand Cirko Mundial, dále Roncalli, Bush Rolland Miláno, Sofia, Moskva, Bucuresti, Knie. Viděl jsem velkou většinu našich cirkusů v době kdy za náš panelák ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem dvacet let pracoval a bydlel, jezdily jeden za druhým třeba tři do roka. Já osobně považuji za nejlepší cirkus Krone.

Ještě se vás musím zeptat, kteří cirkusoví klauni se Vám nejvíc líbili?

Nejvíce se mi líbili u Beroliny klauni Beppo a malý Otto. Dále klaun Folco a z našich Fugíno, čili Milan Fugas Pinder u cirkusu Carini.

S Jaromírem Joo, věčným romantikem a snílkem, nás pojilo dlouholeté přátelství a zažil jsem s ním i řadu historek a taky trochu alkoholového opojení. A taky oba jsme měli stejný zájem o historii holokaustu.

Jaký je Váš názor na zákaz využívat v cirkusech zvířata? Neměli by tam zůstat alespoň koně pro krasojezdkyně, anebo nějaká taková zvířata, jako byla ta, o něž se staral vámi zmiňovaný, nezapomenutelný cirkusový principál Jaromír Joo, a která byla podívanou hlavně pro děti?

O svém přesvědčení, že by v cirkusech měla zůstat zvířata jsem psal několikrát na Facebooku a hovořil jsem o tom i v ve vysílání rádia Vysočina. Myslím, že sebelepší artistické výkony nezaujmou hlavně dětské diváky, pro které by měl být cirkus především. Koně odjakživa k cirkusu patřili a viděl jsem mnoho krásných drezůr v našich i cizích cirkusech.

Principál cirkusu JO-JOO, Jaromír Joo, měl celoživotní slogan „Cirkus je věčný!“ Myslíte, že bude opravdu cirkus věčný i ve světě, který se kolem nás tak rychle mění (bohužel k horšímu)?

Já myslím, že cirkus je věčný a bude pokud bude mít divákovi co nabídnout. Já jsem takový blázen, dělal jsem to jako kluk a dělám to i jako dospělák, že po odjezdu cirkusu navštívím ten prázdný plac, vstoupím do ještě znatelného kruhu z pilin, zavřu oči a sním. A najednou se ze mě stane artista a klaun a krotitel a podvědomě to všechno vidím a slyším hudbu a je mi fajn. Myslím, že pro nás blázny je cirkus věčný. Já mám mezi cirkusáky mnoho opravdových přátel…

Asi takhle jsem se vám neuměle vyznal ke své lásce k cirkusu a jeho lidem.

Děkuji vám s přáním, abyste méně trpěl bolestmi a i nadále zůstával šťastný se svými vzpomínkami!

---

František Přinesdomů si na své cesty za cirkusy nikdy neopomněl vzít sebou fotoaparát. A tak na závěr zde ještě máte na prohlížení pár jeho amatérských snímků.