Můj bratr GEORGE DRY

Já věděl, že ve vás tím titulkem vzbudím zvědavost!

Než se ale dostanu k jeho vysvětlení, dovolte, abych vás pozdravil a přivítal všechny ty, kteří zareagovali na mou výzvu a přihlásili se k odběru zpráv o všem, co zde budu v nejbližších dnech se svým nenahraditelným webmasterem vyvádět. Bude to o všem možném i nemožném. Mám desítky popsaných papírků, na něž jsem si heslovitě zaznamenával témata, o které se s vámi chci dělit, protože vím, jak obtížné je se v dnešních médiích orientovat.

Teď ale budu citovat sám sebe z facebooku, o který mnozí z vás nemají zájem a neví co jsem tam naposled psal:

„OZNÁMENÍ VŠEM SPŘÍZNĚNÝM DUŠÍM! Přemýšlel jsem o tom poslední měsíce, až jsem dospěl ke konečnému rozhodnutí. Rád bych promlouval k těm z vás, které zajímají mé názory, úvahy a kteří jsou zvědaví na to, co plní některé z rubrik na mých webových stránkách. Proto budu v budoucnu na facebooku zveřejňovat už jen upozornění na pokračování svého dlouhodobého seriálu v Krajských listech (každou středu na https://www.krajskelisty.cz/autor/ondrej-suchy.htm – Nostalgická kavárnička ) a na své články, které se budou objevovat v měsíčníku RETRO.

Důvod? Cituji opět sebe ze svého profilu na facebooku:

„Suchý o Štaidlovi: Přebral mi Filipovskou“ byl můj poslední příspěvek v týdeníku Rytmus života. Vyprázdnil jsem své příběhy: nemám je čím doplňovat ze současnosti, které často nerozumím. Je to tak trochu generační problém. Děkuji všem za přízeň a těším se na mých webových stránkách.“

(K tomu bych dodatečně dnes připsal: Budiž mi omluvou, že skutečně většinu dnešních VIP i vip osobnostech nevím zhola nic, protože mohu psát jen o těch, které jsem poznal a o nichž vím ještě mnohé. A to bylo nejčastěji v rozmezí padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Jde o umělce a kulturní události, které myslím většina dnešních čtenářů Rytmu života nemohou zajímat. Nepopírám, že jsem tam byl možná trochu zajímavější fosilie, jenže – jak známo – věk neubývá, nýbrž se navršuje. Tak…asi tak nějak…)

Dneska se ještě nebudu přehrabovat ve svých popsaných papírcích, ale nabídnu vám dva příspěvky víceméně úsměvné.

Nejprve k CD George Dry – composer (Jiří Suchý – skladatel). Obsahuje 22 skladeb a písní které nazpívali Jiří Suchý, Jitka Molavcová, Michal Malátný, Vlastimil Harapes, Lucie Černíková, Karolina Gudasová a řada dalších převážně členů divadla Semafor.

Skladatelův vysvětlující text vás doufám pobaví…

„Ludwig van Beethoven by asi nebyl nadšen, kdyby se o sobě dovídal, že složil populární hit Pro Elišku a na ostatní jeho díla by řeč nikdy nepřišla.

To se totiž děje mně. Jsem pro většinu spoluobčanů ten, co složil Pramínek vlasů. Další skladby jako by neexistovaly. A víte kolik mi daly práce? Kdybych měl talent jako měl Ludwig van Beethoven, sypal bych z rukávu jednu Elišku za druhou, ale já, prostý hudební diletant, se musím každou skladbou prorvat ke kýženému výsledku. Který pak lidstvo ignoruje.

Je pravda, že mé písně ze hry Sekta hrál v Národním divadle sedmdesátičlenný orchestr pod taktovkou Libora Peška a zpíval je velký sbor, ale pro nejširší veřejnost jsem nepřestal být ten, co složil Pramínek vlasů. Někdy si říkám, že já vůl jsem ten Pramínek skládal!

Jednou to přijít muselo: rozhodl jsem se pro poslední zoufalý pokus upozornit na to, že mám na kontě několik stovek skladeb, které se už padesát let marně snaží dát najevo, že jsou. I rozhodl jsem se vydávat CD, a sice pod anglickým pseudonymem, který je doslovným překladem mého jména. Doufám, že si jich lidstvo spíš všimne, že budu víc „in“. Angličtina teď letí.

A pokud mi někdo dokonale fundovaný vysvětlí, že všechny ty mé ostatní skladby zdaleka nedosahují kvalit Pramínku vlasů, budu alespoň vědět na čem jsem. Toto CD je mým posledním pokusem dovědět se od svých bližních, jak to vlastně je. A to, pokud možno, ještě dokud jsem živ.“

---

Touto fotografií jsem se 9.února roku 2019 definitivně loučil s posluchači Českého rozhlasu, které jsem upozornil, že ještě druhý den si mohou na Dvojce poslechnout reprízu posledního natočeného pokračování přerušeného seriálu Jak jsem potkal kabaret. Na snímku je můj host, spisovatel, herec a výtvarník Ivan Kraus a tehdy ještě stále rozhlasová redaktorka, režisérka a dobrovolná produkční všech mých pořadů, obětavá Markéta Košťáková, která byla v rámci propouštění asi 120 zaměstnanců nespravedlivě vyhozena „pro nadbytečnost“. Na protest jsem tehdy nepodepsal nabízenou smlouvu k natáčení veřejných nahrávek Nostalgických muzeí zábavy v Šemanovicích. (Pro úplnost ještě dodám, že poslední studiová nahrávka, v níž jsem si povídal o kabaretech s písničkářem Jarkem Nohavicou, se nikdy nevysílala.)

Teď už ale má slovo Ivan Kraus!

Jeho fejeton zde publikuji za autorovými zády, vědom si toho, že mi odpustí.

„Ivan Kraus: M o c

Jeden člověk měl takovou moc, že si na občany moc dovoloval.

Čím víc moci využíval, tím byli lidé bezmocnější. Když později tou mocí onemocněl, stěžovali si lidé, že mají hrozný život a nemohou si pomoci.

Filosof lidem poradil.

Hovořil o moci klidně, bez emocí. Vysvětlil jim, že nejsou bezmocní, protože i mocnář má strach, že přijde o svou moc.

Postačí, když budou schopni přemoci svůj strach.

Tak lidi získali moc sami.

Protože však člověk rád využívá moci, které se zmocní, chtěli ji mít také víc.

Tak časem zavládly staré, nemocné poměry.

Několik mocných utiskovalo většinu bezmocných.

Moc pěkný příběh to není, ale za to je moc pravdivý.“

---

Loučím se s vámi ukázkou přebalu knihy Martina Konečného, o níž nemá zatím nikdo ani zdání neboť vyjde na Slovensku teprve až v létě!

Těším se zde brzy NA SHLEDANOU!

Váš Ondřej