Narozeniny

První zpráva k mým letošním narozeninám.

V roce 1945 se narodilo překvapivě mnoho dnešních osmdesátníků, které dostaly do vínku polibek Múzy. Datem mně nejblíž spatřil světlo světa budoucí skladatel, muzikant, zpěvák a bavič Jaroslav Uhlíř (je starší jen o pouhé dva dny). Já měl velké štěstí, když jsem zjistil, že o 14 let a 14 dní přede mnou se rodičům Suchých narodil Suchý, který dostal jméno Jiří. Než jsem v dětství pochopil, co se z něho záhy vyklube, bral jsem ho na vědomí jen jako sourozence. Během let jsem ho však začínal brát jako nečekaný zdroj inspirace, až jsem si z něj nakonec udělal – aniž by to zpozoroval – soukromého učitele. A tak dneska, když rekapituluji svůj osmdesátiletý život, vidím, že jsem v něm udělal vůbec to nejlepší, co jsem udělat mohl.

Slavný spisovatel, herec, loutkář a výtvarník Ivan Kraus, napsal ve své knížce Soukromý Hollywood kapitolu, kterou nazval Gentlemani. Nemějte mi prosím za zlé, že jsem z ní vybral krátký úryvek – ano, stávám se pro příští řádky normálním vejtahou, ale kdo by se jím být na mém místě nestal? Takže autorem následujícího tvrzení je Ivan Kraus:

„…Kdybych rovnou řekl, že Jiří Suchý je génius, vypadalo by to jako jeho povolání. Génius se však v občanském průkazu neuvádí. To má svou logiku. Těch, kteří by se tak sami označili, by byl bezpočet a neodpovídalo by to ani v nejmenším skutečnému stavu na společenských a tvůrčích tocích.

Nadpis Gentlemani jsem zvolil záměrně, protože mám na mysli nejen Jiřího, ale i jeho bratra Ondřeje. Kdyby Ondřej neměl bratra, mohl by být geniální sám. Někdy je ale dobré mít sourozence a o talent se trochu podělit. Příkladů je řada: bratři Karamazovi, tři sestry nebo tři mušketýři. Ti byli dokonce čtyři, a přesto jim to dodnes nikdo nevytýká.

Co Jiřího a Ondřeje spojuje (krom toho, že jsou bratři a mají se rádi), je to, že jsou oba workholici. Ondřej napsal kolem třiceti knih. Jiří asi tisíc pět set písňových textů, většinou pro Semafor. Především jsou ale oba gentlemani.

Možná patří k posledním v Čechách. Gentlemanství se nelze naučit. Člověk ho nemůže vystudovat a získat diplom. Gentlemanem je třeba se narodit. Představuji si, že se bratři už jako malí chovali jako gentlemani. Patrně už na písečku nebojovali o kyblíček při tvorbě hradů a báboviček. Později nezvonili na domovnici, aby se tím bavili…“

Děkuji Ivanu Krausovi i vám, kteří si přečetli, co napsal.

Konečně mohu nyní napsat pravý důvod, proč se takovou oklikou dostávám k podstatnému.

Chci vás totiž pozvat na zítřek, 13. září, k poslechu známého rozhlasového pořadu zvaného TOBOGAN. V 11 hodin se na stanici Českého rozhlasu Dvojka rozhodl Aleš Cibulka uspořádat oslavu mých blízkých narozenin. Osmdesátých, bohužel. Sezval na tu událost do studia přes stovku zvídavých posluchačů a do řad mých gratulantů několik mně blízkých osob: V první řadě mého milovaného sourozence Jiřího (který své 94. narozeniny oslaví o pár dní později) dále mou mnohaletou kamarádku, herečku Janu Paulovou, kterou miluju stejně tak jako úžasnou písničkářku Radůzu.

Nu a na mně je, abych co nejsrdečněji pozval k rozhlasovým přijímačům vás, které někdy oslovily výsledky mé práce – knížky a články, písničky a v neposlední řadě i kreslené vtipy a karikatury. Rád bych vám za to na rádiových vlnách poděkoval!

Závěrem několik fotografií:

1. Jiří a já. Někdo nás takto vyfotografoval. Bohužel už nevím kdo.
2. Zpěvačka Radůza na kterou v Toboganu prozradím něco, co jste nevěděli.
3. Herečka Jana Paulová vstoupila kdysi na čas také do vod populární hudby…
4. …a já měl radost, když jednu písničku, kterou nazpívala na své cédečko, jsem pro ni mohl napsat spolu s Michaelem Kocábem. (Měla název Poslední den Johna Lennona.)
5. Na téhle fotografii mi populární moderátor a autor monografií Nataši Gollové a Zdenky Sulanové, Aleš Cibulka, ukazuje po jednom našem společném rozhlasovém natáčení, jak už se těší domů, kde se ubere ke spánku.
6. A toto je můj rozhovor s Ivanem Krausem. Nejspíš jsem mu zrovna říkal, že to s tou chválou na mou adresu opravdu nemá tak přehánět.