JIŘÍ:
Čím jsem starší, tím s větší chutí zvažuju a bilancuju. A řadím si i získané zkušenosti. A tak jsem si je sepsal, abych si je občas připomenul a zkontroloval, zda plním svá předsevzetí. Mám v nejednom punktu resty, ale lepším se. A dovedu se za každé zlepšení odměnit. Třeba tím, že si jdu koupit něco, co bych rád měl. Sepsal jsem si tedy desatero předsevzetí a řekl jsem si, že když už jsem to tak pěkně napsal, nabídnu to těm svým bližním, kteří se zvolna stávají ohroženými druhy.
ONDŘEJ:
Já jsem Tvým bližním, nabídka tedy platí i mně?
JIŘÍ:
Samozřejmě.
ONDŘEJ:
A mohu dát nahlédnout i svým bližním?
JIŘÍ:
Ať si to čte kdy chce kdo chce, ale prosil bych, abys to uvedl jako naši mezibratrskou recesi – nechtěl bych se prezentovat jako bojovník za nápravu lidstva. Jo?
ONDŘEJ
Samozřejmě, že jde o naší mezibratrskou recesi! Jsme snad již starci??
DESATERO STARÉHO MUŽE
I.ZDRAVÍ
Ta banální fráze „všechno nejlepší a hlavně zdraví“, které se říká blahopřání, získává s přibývajícím věkem na významu. To, co se v mládí zanedbalo, se postupně sčítá a posléze připomíná. A ne vždycky příjemným způsobem. A tak jsem si umínil, že čas od času se nechám překontrolovat . Akorát, že čas od času je pojem neurčitý a mezi tím jedním časem a časem druhým, může uplynout mnohdy i značná doba. Ale naštěstí jsou tu od toho neduhy, které dokážou člověka donutit, aby nešvindloval. Dnes jsem dospěl do stadia, kdy se pokorně podřizuju péči lékařů, a to mně vnáší do života krůpěj klidu a spokojenosti: dělám to, co se má. Myslím, že to má smysl.
II. POHYB
Má se prý hodně chodit. A pokud možno ne pomalu. Místo toho člověk sedí střídavě u počítače a za volantem. A záda to nemají ráda. Alespoň ta má mi občas dávají zřetelně najevo svou nelibost. A jelikož rozházet si to s vlastníma zádama by nebylo rozumné, vymyslel jsem si na ně fintu:
Protože běh času mi odepírá možnost procházek a dokonce běhat po pražských ulicích nemám v úmyslu, došel jsem k následujícímu: Dnešní trend žádá, aby bylo všechno po ruce. Snažím se, aby nic po ruce nebylo, abych se musel zvednout od počítače a dojít třeba desetkát za dopoledne k telefonu, který jsem ze stolu přesunul na vzdálenější místo. Archív jsem si rozdělil tak, že určitá část je uložena v místnosti o dvě poschodí níž. Tam jsem si dal i část knihovny. Denně jsem se začal věnovat zalévání kytek, ale nejen těch, co jsou po bytě, ale i těch, co jsou na chodbě. Zkrátka jde mi o to donutit se co chvíli vstát od pracovního stolu a dopřát si dobrodiní pohybu. Výsledek – mám z toho dobrej pocit a méně bolavá záda.
III. ČISTOTA
Vadí to i u mladých, ale stařec, který je ošuntělej a smrdí, to je katastrofa! Zkušenost z divadla: už několikrát jsme museli přesadit některé diváky na jiné místo, protože sedět vedle páchnoucího divadelního nadšence zkrátka nevydrželi. Je známo, že takový člověk, který bere hygienu jako něco, bez čeho se lze obejít, sám už svůj tělesný pach nevnímá, protože si na něj zvykl. O to víc ho ale vnímá jeho okolí. A to si říká: Doma ať si ten dotyčný smrdí jak je libo, ale než dojde ke styku s bližními, je třeba využít komfort sprchy či vany a čistého prádla. Přispívá to k džetlmenizaci toho, kdo se odhodlá veřejně prezentovat.
A tak kdykoliv vyjdu mezi spolulidi, sprcha, mejdlo, čisté prádlo se postará, abych nebyl okolí na obtíž a aby při návštěvě divadla nepřibyla po přestávce okolo mě prázdná místa.
Totéž se vztahuje i na zuby. Těch bližních, jejichž ústní dutina se zvolna transmutuje v žumpu, není tak málo. Netoužím po tom, stát se členem jejich nevábného bratrstva.
IV. CHOVÁNÍ
Nenervovat se, být vlídný i k těm, co si to nezaslouží a radovat se z toho, že jsme o stupeň vejš než jsou oni.
Má-li člověk důvod ke hněvu, je dobré odložit jeho řešení o dva dny, až hladina adrenalinu klesne a rozum se dostane navrch. Mnohdy zjistíme, že ignorovat nevlídnou událost je lepší, než se s ní utkat. Rozčílit se dokáže každej blb. Rozhodně naučíme-li se nepodlehnout spravedlivému hněvu, způsobí v životě vyrovnanost a navíc i tu radost ze sebe.
Vzpomínám, jak režisér Ján Roháč, kterému se mezi přáteli říkalo slovenský gróf, jednou mírně vytkl režírované herečce, proč na koncertě nedodržela jeho koncepci. I počala mu vysvětlovat, že si řekla, že lepší to bude jinak a hned začala hájit svůj záměr (evidentně pitomý.) Ján Roháč na ni posmutněle hleděl a pak pravil: Prepáčte, asi som sa mýlil. A s lehkou úklonou herečku opustil. Dodnes je tento skutek mým vzorem. A jeho opakem je vzpomínka z vojny, kdy rozzuřeného důstojníka jsem se dílem bál a dílem mi připadal směšný. Nedůstojný důstojník.
V. OBLEČENÍ
Svůj vzor jsem měl i ve společenském oblečení. Bylo mi asi čtyřicet, když jsem seděl v Táboře odpoledne v kavárně, a o kousek dál, u stolku, drobná společnost. A v ní pán, asi sedmdesátiletý, přímé postavy v šedivém esterházy obleku, s bílou košilí a nenápadnou kravatou, to vše doplněno šedivými vlasy. Pohled na něj byl velmi utěšený a já jsem si řekl, že až zestárnu, chtěl bych na své okolí působit obdobně. Od té doby se v mém šatníku potupně střídají esterházy obleky. Ale jinak mám ještě v tomto ohledu co dohánět.
VI. DEBATY
Skákat do řeči, mluvit příliš hlasitě, pouštět se do debaty o něčem, o čem nemáme ani šajna není to nejšťastnější, čeho se lze při rozhovoru dopustit. Mám to štěstí, že mluvit poslední dobou hlasitě mi není dáno. A tak bývám často překřičen. I to je blahodárné. Nepřesvědčím sice okolí o svém názoru, (který stejně nikoho nezajímá – každý chce slyšet hlavně sám sebe) ale učím se naslouchat. To obohacuje. Někdy proto, že slyšené je cenné, jindy proto, že nám to pomůže udělat si o svém bližním svůj úsudek. Mnohdy i nelichotivý. I to má svůj význam.
Dát si pozor na formální nedostatky svého řečnění. Dnes vládne jeden nešvar: když okamžitě nenapadne potřebné slovo, počne mluvící vyplňovat vzniklou mezeru jakýmsi eeeeeeh. Když poslouchám rozhovory v rozhlase, každý druhý účastník mezi jednotlivými slovy heká. Podobně jako v případě osobního pachu, ani inflace hekání si není její tvůrce vědom. (A nejhorší je, když někdo heká a při tom ještě smrdí.)
Učím se dát při debatě druhému prostor, aby mohl něco říct i on. A důležitou věcí je umění naslouchat. V tom jsem čím dál tím lepší. Konečně něco, s čím se můžu sám sobě pochlubit.
Taky se krotím s používáním zájmena j á . To, když se v mluvě přemnoží, má za následek, že bystrému posluchači se takový člověk může jevit jako samolibý blb. A tak místo já si myslím, lze říct myslím si. Podle tohoto vzoru je třeba postupovat. V psaném textu už jsem to zvládl. V hovoru to teprve zvládám a určité výsledky už tu jsou.
V tomto ohledu je stařec trochu ve výhodě – zkušenosti mu zjednávají respekt a jeho sebestřednost se snáze přehlédne, zatímco sebestředný mladík je katastrofa.
Rétorika se v létech socialistických příliš nepěstovala, i když, pravda, významní hodnostáři prý měli v tomto směru své poradce. Ale vítěznému lidu bylo dopřáno, ať si dělá co chce, a to bylo to nejhorší z toho, co mu bylo dopřáno. Ta část mládeže, které je vzdělání na obtíž, mluví hrozně. Ale buďme spravedliví – i v zemích, na které socialismus nedosáhl, s tím byly taky problémy. G.B.Shaw: Pygmalion.
VII. ODPOČINEK
Zatímco lidé v důchodovém věku si pěkně odpočívají, důchodce-workoholik se nedokáže odpoutat od své práce. Umění odpočívat, to se musím naučit. A není to snadné. Ustat v práci dá samo o sobě někdy přemáhání a samotný odpočinek má nežádoucí doprovod: neklid. Mám pocit, že to se týká jen promile občanstva a mám smůlu, že do tohoto promile jsem spadl zrovna já. Ale přišel jsem na to, že úspěšně se dá odpočívat ve dvou. Druhá osoba totiž obvykle nedovolí workoholikovi, aby se dopustil jakékoliv práce.Je to další příklad toho, že člověk, pokud o to stojí, může na sebe přece jen vyzrát.
VIII. DUŠEVNÍ HYGYENA
Knihu Klaun si povídá s Bohem jsem začal psát proto, abych si udělal ve svém myšlení pořádek. Ne, že by se mi to podařilo. Prověřuju své názory, některým přiznávám platnost, abych vzápětí o nich začal pochybovat, ale dobrý pocit z toho, že tyto věci neházím za hlavu, zůstává. A to je dobře. Ovšem pochybnosti setrvávají a myslím si, že jsou cenné. Jsou totiž výzvou. Dostaví se samy, bez pozvání (nikdo se neřekne: Tak, a teď si vymyslím nějakou pochybnost), ale inspirují člověka k tomu, aby o svých pochybnostech začal pochybovat. To je důležité. A to jsem udělal a rozehrál jsem velikou hru, která mě pohltila. A mám za to, že dáváme-li svému mozku úkoly, nekrní. Alespoň ne tak rychle, než kdybychom mu dovolili zlenivět.
IX. SMÍCH
Už v několika velmi učených pojednáních jsem se dočetl, jak je smích užitečný a připisuje se mu, že má zásluhy na prodlužování života. Smát se, s tím nemám problém. Mám totiž k tomu sklony. Ale učím se se zdarem nahrazovat smíchem zlost. Příklad: když mi něco upadne, nebo když upadnu sám, dostaví se rozmrzelost a s ním i pár ne zrovna slušných slov. A zlost. A tady mi v posledních letech přispěchaly na pomoc všechny ty klasické grotesky z dob němého filmu, kde jsem se upřímně smál kdykoliv na plátně došel někdo k nějaké úhoně. Proto když se něco obdobného přihodí mně, stávám se tím malým klukem, co sedí v kině a odtud na sebe zírám a začnu se smát.
Protože starej vzteklej mrzout si zadělává na nedobrou pověst. U mladého se počítá s tím, že z toho vyroste.
X. PŘIKÁZÁNÍ POSLEDNÍ
Jde o to, že by bylo trestuhodné, kdybych tyto pokyny, které jsem si tak pěkně vymyslel a seřadil, přestal po čase uplatňovat. Takže 10 = vytrvalost.
Foto: Irena Zlámalová