Kapitola 2: Může to ještě někoho zajímat?

Někdy v sedmdesátých letech minulého století mi jednoho dne kamarádka Štěpánka Haničincová, dlouholetá televizní hvězda pořadů pro děti, přinesla knížku a povídá: „Tuhle roztomilou knížku si musíš přečíst, konkrétně tobě se bude určitě líbit.“

Půjčil jsem si ji. Název: VÁCLAV WASSERMAN vypráví o starých českých filmařích, (ORBIS-PRAHA 1958). Přestože od jejího vydání uplynulo už tolik let a ne všechno mi už tenkrát v ní bylo srozumitelné, půvabné vyprávění páně Wassermana mě opravdu okouzlilo. Když jsem knížku Štěpánce vrátil, zapátral jsem v antikvariátech, až jsem za 16.- Kčs knížku získal. Na furt. A teď ji mám před sebou na hromádce těch, ze kterých vám chci vybírat nejhezčí úryvky a kapitolky.

Proč?

Protože jde o knížky převážně z dob, kdy bylo naší kinematografii teprve prvních pár desítek let a pochybuji, že by měl někdo zájem je vydat znovu.

Dle mého soudu je to v mnoha případech škoda. Ještě větší škoda ovšem je, že se ke čtenářům nikdy nedostanou knížky, které existují pouze v podobě rukopisu.

Dcera scénáristy a režiséra Václava Wassermana mně věnovala rukopis pokračování tatínkových výše připomenutých pamětí, o které už nebyl zájem.

Příbuzní novináře a písničkáře Jiřího Voldána, autora knížky Šli tři muzikanti a jiné vzpomínky na ty, o nichž se málo psalo (PANTON, Praha 1970), mi věnovali druhý díl Voldánových pamětí: Honba za primadonou – vzpomínání na známé i méně známé lidi. Nikdo už o jejich vydání nestál.

O vydání nikdo nestál ani o úctyhodnou práci moravského výtvarníka, mima a amatérského filmového historika a sběratele Františka Juliny. Pan Julina mi celé své dílo na konci svého života poslal, aniž bychom se osobně někdy setkali (pouze jsme si spolu psali). Kniha se měla jmenovat Chodili jsme do kina – vzpomínky a úvahy diváka, spojené s fotoslovníkem herců němého a počátku zvukového filmu.

Strojopis knížky o Barrandově – Železné šapitó – kterou jsme psali spolu se známým filmovým architektem Janem Zázvorkou, mám rovněž, aniž by se mi ho kdysi nakonec podařilo v některém nakladatelství udat. Naštěstí jsem měl příležitost větší pasáže zaznamenaného vyprávění pana architekta zveřejnit ve svých knížkách Werichův Golem a Golemův Werich a Tři životy Lídy Baarové.

Osmdesátiletý spisovatel a překladatel z němčiny František Kafka, mně kdysi zatelefonoval, ať si k němu dojedu pro různé podklady pro knížku o herci, malíři, režisérovi, dramatikovi, kumpánovi Jaroslava Haška E.A.Longenovi, na kterou už mu prý v životě nevychází čas. (Ironií osudu mi posléze mnou napsanou knížku s názvem Longeniáda nikdo nechtěl vydat, až když jsem rukopis poopravil a nazval Když byl v Praze Montmartre. Tehdy se rozhodlo pro její vydání nakladatelství PRÁCE, které však krátce před vydáním knížky zkrachovalo. Knížka dodnes nevyšla a už pochybuji, že někdy spatří světlo světa.)

Mohl bych pokračovat o peripetiích, které potkaly mnoho rukopisů známých i méně známých autorů, ale raději se vrátím k otázce, kterou jsem vepsal do záhlaví této kapitoly: MŮŽE TO JEŠTĚ NĚKOHO ZAJIMAT? Odpovím si popravdě: Obávám se, že spíše nikoliv. Nechci být ovšem zase až tak velký pesimista a tak dávám důraz na to „spíše“. A věřím, že pár jedincům zvědavost nedá, podobně jako se to kdysi stalo mně, a zůstane téhle rubrice věrný i v jejích příštích pokračováních.

Dnešní kapitolu bych rád věnoval citaci úvodu knížky Václava Wassermanna a zároveň jako svou osobní vzpomínku na milou Štěpánku Haničincovou, která mi kdysi tuto knížku „o starých českých filmařích“ půjčila.

Václav Wassermann: O NEBI ČESKÝCH FILMAŘŮ

Nedávno jsem byl na Barrandově, kde natáčel režisér Zdeněk Podskalský komedii „Mezi nebem a zemí“s Vlastou Brodským v hlavní úloze. Ten Zdeněk Podskalský je už z mladé, vysoko školené generace režisérů; navštěvoval pražskou filmovou fakultu, pak přešel na vysokou filmovou školu VGIK v Moskvě, kde absolvoval. Do své komedie potřeboval jednu nebeskou dekoraci, kde měl být sbor dvou nebo tří set andělů – a tak jim v maskérnách československého filmu na Barrandově nadělali krásné zlatoplavé paruky. Jak bude vypadat nebeská dekorace ve chvíli, kdy tyto řádky píši, ještě nevím, ale půjdeme se na to se školou podívat.

FAMU, filmová fakulta akademie musických umění, naše vysoká filmová škola, vychovává filmový dorost teoreticky i prakticky a vysvětluje slovem i obrazem, tak jak si to už od roku 1658 představoval J. A. Komenský. Posluchači, nejen Češi, ale i příslušníci mnohých jiných národností, natáčejí také své filmy za peníze školy a my jim v tom pomáháme – zkušenostmi a vůbec jak můžeme. Já jsem na příklad hrál v úryvku z Vančurova „Pekaře Jana Marhoula“, který byl svěřen posluchači Vaštovi. Tomu předcházela drobná událost. Byl jsem na konci prázdnin návštěvou v Písku a zde v nejlepší pohodě u jídelního stolu mě zastihl úsečný telegram: „Pošlete ihned míru na rakev“. Lámal jsem si chvíli hlavu, kdo mě to chce dostat do rakve, když jsem na světě tak rád, až jsem si vzpomněl na slib, daný posluchači i Vaštovi před prázdninami: že budu hrát Marhoulova mrtvého druha Františka v rakvi. Co by bylo do posluchače bez humoru – a do školy bez studentských vtipů. Ale každé filmování stojí peníze. Uvidíme v dalších příbězích, jak správné bylo tvrzení Karla Čapka v jeho filmové causerii: „…vlastním začátkem filmu jsou prachy; zkrátka nejdřív se musí najít někdo, kdo je ochoten vrazit do věci peníze.“

FAMU poskytuje dnešním posluchačům prostředky, o jakých se nám, starým filmařům, nikdy ani nesnilo. To je proti našim začátkům hotový ráj. Když jsem se tak díval, jak Zdeněk Podskalský se chystá inscenovat nebe, představil jsem si, že by naši filmoví průkopníci, kteří často prožívali při shánění peněz pravé peklo, měli přijít někam do filmového Slavína nebo do nějakého chaplinovského nebe.

Charlie Chaplin ve svém prvním celovečerním filmu „Kid“ ukazuje nebe, ovšem jenom ve snu, s růžičkami a girlandami, navěšenými na domě uličky, v níž jeho tulák žije. Všední lidé tam dostanou sváteční andělská křídla; okřídlený Chaplin se mezi sousedy vrabčácky proletuje, zastavuje staré známé – a vyřizuje si také účty s bývalými násilníky, kteří teď přímo cukrují vzájemnou úslužností jako hrdličky.

Nebem českých filmařů – uprostřed lehkých obláčků – by asi byla stará filmařská kavárna Rokoko, usídlená kdysi na Václavském náměstí č. 38. Zase by dole ožil v přízemí Artušův kulatý stůl a nahoře u kulečníků místo, kterému se už tehdy říkalo „V nebi“. Chodila tam filmová elita – sebevědomí herci a bohorovní režiséři, kteří si mezi sebou půjčovali na kafe a kouřili cigarety, koupené na dluh, ale jinak, v řeči, házeli statisíci. Když prohovořili své miliónové podniky, šli vedle k Benešovi na dva vuřty s hořčicí – a v nádvorním výčepu Melantricha si dali malé pivo.

Tak rád bych je zase viděl: Ottu Zahrádku se skvěle napodobovanými zvířecími zvuky, jimiž obšťastňoval hosty kavárny a první posluchače rozhlasu, usměvavého Jarku Brášku s onomatopoickými hlasovými atrakcemi; Ference Futuristu s gaminskými nápady, věčného „vandrovníka“ Rudolfa Leo Vašatu, netrpělivě posedávajícího, když někdo v orchestru, tam nahoře v „nebi“, na svůj nástroj kiksnul. Ten by si, ač nebyl filmař, opravdu zasloužil být vzat do filmového nebe za doprovodu foukací harmoniky, na níž by mu Karel Lamač zahrál tu sladkou melodickou nicůtku „Annabellu“. Když se „Annabella“ někdy ozve z radia, mám sto chutí zatelefonovat, aby ji ještě opakovali; je to moje slabost, protože při její staromódní melodii se mi vynoří dávno zašlá doba dostaveníček pod okny. Josef Rovenský si mě vzal v noci z hospody „U krále brabantského“ pod Zámeckými schody, zavedl mě s kytarou na Kampu a tam – při mém doprovodu – zazpíval nějaké své zbožňované pod okny.

V těch nocích, které jsme protoulali po Malé Straně, jistě se v něm zrodila ona tulácká scéna před maringotkou, pro kterou mu mnohem později sepsal Saša Razov slova na hudbu Dobešovu: „Silnice šedivá…“, písničku z filmu „Řeka“, natočeného Josefem Rovenským před pětadvaceti lety. On vlastně ten Rovenský byl v jádru také takový tulák. I když se hrozně rád vracel domů, rád také poznával svět; já říkám, že s oblibou chodil pěšky, Jindřich Brichta zase tvrdil, že raději jezdil na kole… Mně ovšem Rovenský říkával, že člověk pozná život nejlíp, když chodí pěšky. A tak to on jistě tam v tom nebi chodí také pěšky – toulá se… toulá.

Jan Werich zpívá v jedné lidové písničce o tuláckém nebi, kde stohy mají ústřední topení a koupelny; běhají tam neškodní psi s gumovými zuby a blažený tulák tam skáče po hlavě do moře piva, obklopeného hroudami másla a sýra. Nejsou tam četníci – a není tam ani památky po bědách, které ho trápily na pozemské pouti. Jenom radosti tu jsou.

Pro ty, kteří jako tuláci rozváželi první živé obrazy „po vlastech českých“, je filmové nebe přirozeně zbaveno onoho rakouského paragrafu, jenž první posly kinematografie řadil mezi šlejfíře a komedianty. Staří biografisté si tu promítají české filmy na široké obláčky. V rajském oparu na azurové obloze hraje líbezný orchestr řízený kapelníkem panem Marchartem z kina „Lucerna“. Tak to bývalo uvedeno na nudlovitých plakátech zároveň se skladbou, jíž býval „Poustevníkův zvonek“, „Sedlák a básník“, „Cavalleria rusticana” nebo rušná Fučíkova „Marinarella“. Jisto je, že nad nimi svítí toliko obyčejné hvězdy – a nikoli hvězdy filmové, které na zemi kdysi svým efemérním jasem oslnily a překryly zásluhy oněch skromných pionýrů filmu, jichž je tu teď pěkná hromádka.

Filmy jsou tu, to se rozumí, vesměs němé! Promítají se tu všechny staré filmy – i s tou němou „Prodanou nevěstou“, kde hrál František Smolík Jeníka, Laura Želenská Mařenku a Karel Noli Kecala. Staří filmaři měli film tak rádi, že si žádnou formu své existence nedovedou bez filmu představit. Jistě tam s nimi zasedá na obláčkových fotelech jejich věrné obecenstvo – to z postranních levných sedadel, kde vídalo místo krásných hlav svých oblíbenců – šišaté zrůdy; teď tedy vidí dobře všichni. I ta stará, dosud svobodná industriální učitelka, předčasně pensionovaný krátkozraký respicient finanční stráže, který se díval na plátno divadelním kukátkem, ocvikrovaný chudák diurnista s otřepanými kalhotami a galošemi na děravých botách tu sedí s nohou přes nohu a nevadí mu, že na filmu „prší“ a že pohyby herců jsou přece jen trochu rychlejší, než to bývá v životě; to pan Koubek, jeden z prvních biografistů, promítá místo na šestnáct okýnek na čtyřiadvacet malých obrázků filmového pásu. Tedy urychleně.

Vděčný potlesk na ukončení filmu – a po něm barevný nápis „Na shledanou“ – je odměnou těm, kteří za života potlesku nepoznali. Potlesk je slyšitelný po všech koutech tohoto filmového Slavína, aby ani jednomu – i tomu úplně zapomenutému – filmaři neušel. Za to, že i v chudobě velmi obětavě kladli základy k tomuto umění tehdy tak odstrkávanému, z něhož dnes vyrostl kulturní obor nejlidovější a nejvíce působící na duši moderního člověka.

Kdybych měl možnost pak definitivně organisovat české filmové nebe, dal bych kameramana Karla Degla mezi apoštoly. Ještě s Aloisem Jalovcem, kterému by při setkání na nějakém obláčku poplácal po rameni Mikoláš Aleš a řekl mu: „Voni sou můj člověk.“ Anděly-kameramany bych ustanovil Emana Kabáta a Josefa Ziku. Také Jonáka s laborantem Prokůpkem, řečeným „Pěšinka“, s filmařem a biografistou Pechem, se starým Tichým z Illusionu a s Koubkem – i s tím nevrlým Kockem z Passage. Nad nimi by držel žehnající ruce Josef Šváb-Malostranský s očima zbožně zdviženýma k svému stvořiteli architektu Janu Kříženeckému. Občas by nenápadně rozhodil hrst kupletů, jak to dělával na zemi. A kolem by poletoval anděl v tvrďáku čili „bouřce“ Dismas Šlambor-Ponrepo. Z bělostných obláčků by cirkusovým saltem vpadl na scénu v rakouské pošťácké uniformě Karel Schleichert-Loukodolský, aby si s pyšným gestem „rytíře von Wiesenthal“ vypůjčil od někoho pětikorunu. Ptáte se nač? Copak nevíte, že jeho nádherná hlava byla právě na zkoušku zfilmována – a on bude hrát Goetha?! Goethe sám ho pozval na „supér“, a on jenom aby měl na „diškreci pro sloužící“. A tu by se zjevil jako malý dobromyslný čertíček, který je s anděly jedna ruka, krajánek, řečený Ferina Seidl. Tento „plivník“ českého filmu, zvaný též „Cecil B. de Seidl“, by si odkašlal a vyzval by svou osobitou filmovou hantýrkou Schleicherta, aby „šupajdičky tradá“ – šel s ním k jednomu „finanzhérovi“! Že ho dají „šupajdičky tradá do hrnce“, případně ho „položí na katafalk“. A až bude mít „hlavu ve flóru“ a z hrnce budou jen „pacičky koukat“, tak přijde Otta Zahrádka, zatroubí mu „rétré“ a „hotovo – dvacet“! – už je „v tom“! – A pak by nebeské defilé pokračovalo dalšími, nastupujícími postavami: Bradatý zjev a stálé fantomatické zjevení staré dřevěné A-B z Pivovarské zahrady na Vinohradech – kameraman Capita, vulgo „kouzelník Žito“, natočí „Seidlův případ“ do svého „betléma“. Architekt Ferda Fiala to postaví a dekoračně vyzdobí a „posvětí třema Jupiterkama“ – a – teď (když už jsem to rozjel s kopce, nemohu uhnout na konci legendy, psané řečí filmovou) – přijde zrzavý pes vrátného Kyrila-Cerbera, zvedne přičinlivou nožičku – a starý pán, Julius Stallich, zvaný též „Apostata“, přijde se svým slavným pytlem a odnese všechno, co bylo natočeno, do „viksu“. Vyřazené filmy jsou totiž výbornou surovinou pro výrobu krémů na boty.

DŮLEŽITÁ POZNÁMKA:

Knížku z roku 1958, VÁCLAV WASSERMAN vypráví o starých českých filmařích, ilustracemi vyzdobil malíř Rudolf Mader.

Václav Wasserman, filmový režisér, scénárista, herec a filmový producent, se narodil v roce 1898 v Praze, kde také v roce 1967 zemřel.

S největší pravděpodobností už leckterá jména a výrazy z této kapitoly dnešním čtenářům moc neřeknou. Dovolte však, abych vás ujistil, že mnohé časem vyčtete v některém z dalších pokračování seriálu BIOGRAF V MÉ ZVĚDAVÉ PAMĚTI. Což znamená, že končím s pozdravem:

Na shledanou za týden!