Kapitola 7: Můj nepřítel-přítel Achille Gregor
Budu stručný: Achille Gregor (1910 – 1998) byl českým humoristou, redaktorem a spisovatelem, autorem osmnácti knih.
Co měl společného s filmem? Býval redaktorem Českého slova, filmovým statistou, vedl filmovou rubriku deníku Telegraf a ve svých knihách psal často o hvězdách našeho i světového filmu. Z jeho knižní prvotiny Pěšinky do filmového nebe (vyšla v roce 1940) vybírám pro začátek jeho sebeironizující záložku a pak doslov knihy. K jejímu obsahu – stejně jako později i k ukázkám z jiných Gregorových knih – se budu časem ještě vracet.
A náš vztah s Achillem Gregorem? Ten jsem stručně popsal zde: http://www.semanovice.cz
KNIHOVNA VESELÝCH LIDÍ SV. 2 ACHILLE GREGOR: PĚŠINKY DO FILMOVÉHO NEBE
(Věnováno všem návštěvníkům biografů.)
Jako doslov, dovoluje si autor předložiti zde několikero pokynů na téma stále aktuální a ožehavé, které, jak doufá, budou u laskavého obecenstva přijaty s náležitým porozuměním.
Předně jest nám pranýřovati ohavný zlozvyk začínati s představením ještě dávno před tím, než jsme přišli. Představení konají se od třech hodin, šesti a čtvrt na devět a opravdu, přijde-li člověk o nějakých třicet minut později, neuvidí už žurnál, grotesku, nebo i kus filmu. Ředitelé biografů měli by si tohoto nešvaru povšimnouti, neboť většina návštěvníků přichází tak o značnou část své zábavy, kterou si řádně zaplatili. Snad by se to dalo kontrolovat tak, že by se zjistilo podle počtu prodaných lístků, zda už jsou všichni na svých místech a pak by se mohlo začít. Nejen však, že návštěvník přichází o kus programu, ale on musí ke všemu ještě oslovovat obecenstvo sedící jak peciváli, aby se dostal na své sedadlo.
Prodereme-li se tedy hustě obsazenou řadou, začneme se svlékáním kabátu, neboť sedět v takovém horku, to každý pochopí, je krajně nezdravé. Pravým rukávem narazíme vedle dámě klobouk do čela, levým srazíme vedle pánovi cvikr. Řekneme při tom tak, aby hned věděli, na koho to padá: Člověk se tady nemůže ani hnout! Když se usadíme, obrátíme se na svou společnici s otázkou, zda dobře vidí, jestli se jí to tu líbí a proč si nesundá kabát? Když vyčerpáme všechny otázky, můžeme eventuálně prohodit sem tam svou kritiku o filmu, aby ostatní věděli, že tomu rozumíme. Předčítáme-li ještě nahlas titulky, zalíbíme se naráz okolí, které má uspořenou práci sledovat film. Když jsme si pořádně popovídali, vytáhneme cukroví. Bonbony jsou zabaleny buď v celofánu, nebo jsou v pytlíčku, ale obojím se dá dobře chrastit. Nejlépe, nacpeme-li si bonbony najednou do ústní dutiny a funíme před námi sedícímu pánovi za krk. Je pozoruhodné, jak jsou dnes lidi nervosní! Než by pán klidně seděl, začne sebou nepokojně vrtět a nakonec si poposedne o tři místa vedle. Tím jsme získali velmi pěkný pohled na plátno.
Různé situace ve filmu využijeme k tomu, abychom uplatnili rozsáhlé vědomosti. Díváme-li se na německý film z Tyrol a vidíme-li obyvatele v krátkých kalhotkách, oznámíme, že to jsou Tyroláci. Obecenstvo je za takové informace velmi vděčné a také se rádo poučí. Spatříme-li Eifelovku, prohlásíme s naprostou určitostí, to že je zase Paříž. Tady že byl jednou švakr od našeho domácího, pan Jůdas s chotí, bydleli u známých. Hraje-li se pochod, nezapomeňme klepat nohama před námi sedícímu pánovi na sedadlo; rovněž tak při známé melodii si prozpěvujeme polohlasně sebou. Do konce představení cucáme bonbony, ovšem tak, aby, když sedíme na balkoně, věděla o tom i první řada v parketu A.
Stejné pokyny platí i pro divadlo. Tady se rozvíjí dokonce ještě bohatší možnosti. Při posledním aktu Carmen, obrátí se návštěvník ke své choti a řekne: Teďka ji probodne! – Vidíš, co sem ti říkal?
Neboť jest na nás, abychom ostatnímu obecenstvu ukázali, že my nejsme, holenku, v divadle po prvé, že my jsme v divadle i v biografu jako doma a podle toho se také chováme.