Do Československa se dostal zvukový film v srpnu roku 1929, kdy se v pražském kině Lucerna poprvé promítal americký snímek Loď komediantů. Zvukový film za krátko už ovládl celý svět. Podobně i u nás: Zatímco v roce 1929 bylo zvukové pouze bio Lucerna, v roce 1930 existovalo jen v Praze už zvukových kin osm.
Autoři knížky HOLLYWOOD, Ladislav Süss a Jan Chaloupka, zaznamenali chod oné gigantické „továrny na sny“ krátce před rychlým vpádem zvuku na filmová plátna. Knížka vyšla v roce v pražském nakladatelství Průlom v roce 1928, tedy v době, kdy autoři ještě sotva mohli vědět jak velkou a rychlou proměnu filmový průmysl čeká, ani jaké životní tragédie potkají některé hvězdy filmu němého, které v nové době nenajdou uplatnění. Vždyť i samotný Charlie Chaplin zpočátku nevěřil, že němý film za pár let zanikne úplně.
Berte proto ukázku z téhle knížky s přihlédnutím k době jejího vzniku a také proto, protože text ponechávám v původním znění, bez jazykových úprav.
Ladislav Süss – Jan Chaloupka: HOLLYWOOD
HOLLYWOODU LESK A BÍDA
Před deseti lety neměli americký muž a dívka jiného snu, než New York s jeho nadějemi na zbohatnutí a s jeho možnostmi k zábavě. Ale sláva New Yorku vybledla před hvězdou Los Angeles a Hollywoodu. Tisíce lidí, zvláště mladých dívek, přivábila naděje na úspěch, slávu a pohádkový plat, jež jim zajistí »movies«.
Avšak zakotvil-li kdo zde a neztroskotal-li vůbec, stává se nanejvýš statistou. Ten pak, kdo chce žiti ve městě filmů jako statista, musí býti především typem, musí míti jakýkoliv typický výraz.
Evropské divadlo řídilo se jen nepravidelně zákonem typu. Herečce pětačtyřicetileté mohla se snadno svěřiti role mladé milovnice, jestliže měla způsobilost nebo vzezření, právě tak jako herec obětoval svých pětadvacet jar vážnosti, hraje osobnost vetchého věku. A podle síly talentu a grimasy hráli velcí umělci často současně hrdiny i intrikány, vznešené otce nebo mladé milovníky, Dona Juana či fiakristu, profesora či císaře.
V Americe, zemi specialisace par excellence, která byla první pevninou, jež aplikovala dělbu práce v průmyslu, dovoluje se umělci, ať je jakékoliv rozpětí jeho genia, málokdy interpretovati všechny věky, všechny třídy společenské, všechny povahy. První, co se požaduje na uchazeči o roli je, aby přesně odpovídal typu osobnosti, již má na scéně hráti.
Intrikán zrodí se s tváří intrikána, tchyni nebude nikterak dovoleno zvětšiti svůj objem vycpáním vatou, užíti paruky, která by vás učinila mladistvými či starými, je zakázáno. Stoletou osobu bude hráti toliko stoletý stařec nebo stařena, knír, žádoucí pro roli aristokrata, bude toliko přirozený, právě tak jako pleš. V záři světel rampy newyorské bude Francouze dělati skutečny Francouz, Číňana skutečný Číňan. Jest docela správné, dovolí-li opilému z komedie nalíti vína do jeho sklenky při vystoupení na scénu. Toto pravidlo typů, sporné, jde-li o divadlo, nebude nikdy dost přísné v kině, kde jediný detail může prozraditi falešné vousy sebelépe namontované, sebeobratnější maskování. Chce-li si kdo vydělati v metropoli filmu, musí býti především typem.
V ústřední kanceláři pro najímání statistů zaznamenávají čekatele, jichž je kolem 18.000, do různých rubrik: blondýnky, barevné, tanečníky, cizince (z dálných krajů), dobře obléknuté, bruslaře, židy, dlouhovlasé (chvála copů), manekýny, plavce, bezzubé, lysé, kokainisty, trpaslíky, proletáře, hráče, jockeye, jednonohé, bezruké, beznohé, hrbaté, zvěř (lidi hrající zvířata), bradaté atd.
Tato agence zásobuje lidským materiálem továrny, kde se vyrábí vzrušení a smích a lze si v ní vše objednati, jako u Hagenbecka v Hamburku cizozemská zvířata. Studia jsou často nucena žádati nejpodivnější tvory: tucet holohlavců, obra, tři hrbáče. Agent prohlédne seznamy, podobně jako u společnosti, podle rubrik, kde všechny fysické zvláštnosti kandidátů jsou přesně vypsány – a dodá žádané zboží.
Hledá se často osoba úplně podobná Abrahamu Lincolnovi nebo Lloydu Georgeovi. Všechny významné a proslulé osobnosti mají ve městě filmu svého dvojníka. Mužové s imposantním vousem a licousy jsou velmi řídkým zjevem a jsou velmi ceněni. V Hollywoodu žije na příklad starý markýz, Francouz s krásným dlouhým vousem, který každého rána koupá v mléce, aby mu zachoval krásný lesk. Chce-li režisér sehráti večírek v domě jednoho z hořejších deseti tisíc, pak mezi pozvanými hosty musí býti i markýz s interesantní vousatou bradou a povznešenou aristokratickou visáží. Proto má stařík téměř každý den zaručenou práci a dostává až 350 Kč denně. To je zjev výjimečný. Ale každý není tak šťasten.
Otroci, služebníci v serailech nebo strážci římských imperátorů se naleznou mezi černochy, a v herkulovském nositeli Kleopatřiných nosítek nebo v obrovitém strážci královy ložnice poznáte často hollywoodského pouličního cidiče bot.
Takový obyčejný statista dostává 7 a půl dolarů denně za osm hodin práce a málo jich má zaměstnání více než dva dny v týdnu. Často po celé měsíce čekají na nepatrnou úlohu ve filmu a zatím se protloukají ze dne na den. A přesto sjíždějí se sem ze všech konců světa s nadějí, že se u nich na obličeji objeví ono tajemné T, které udává, jak se říká, jistý znak »fotogenické schopnosti« – totiž když kolmá čára – vzdálenost mezi očima a ústy jest naprosto stejná jako vzdálenost mezi oběma zřítelnicemi.
V pestré tlupě, která ráno obklopuje kanceláře pro najímání statistů, s pozadím nebe tak neporušeně modrého, že se podobá modré plachtě, stojí a posedávají, rámě na rameni, důstojníci, vojíni všech evropských armád, mužové i ženy všech pletí a jazyků ve společné frontě hollywoodského zápasu o život. Ze svého malého platu musejí krýti denní potřeby, platiti si dopravu mezi jednotlivými ateliery, často velmi vzdálenými od sebe, a mnoho platiti za oděv a toaletu. Statisté žijí ze svého zevnějšku, který je nutno udržovati v největším pořádku. Největší část gáže statistů padne u žen na masáž, pudry, líčidla a ondulaci, u mužů na krejčího a holiče. Na jídlo zbude nejméně. Čaj a obložený chlebíček, to je jediná potrava statistova přes den.
»Hle,« píše dánský spisovatel Chelsen v jednom berlínském listě, »proč se mi zdála tragickou scéna, již jsem viděl nedávno v jednom studiu. Natáčeli film ze života vysokých kruhů, v hlavní úloze Menjou. Scéna představovala elegantní restauraci. Na stolech, pokrytých růžovými hedvábnými ubrusy – růžová barva vychází pro foto jako oslnivě bílá – pyšnily se plné láhve šampaňského, skvělá jídla, nejhledanější pochoutky. U stolu sedí hladoví statisté. Sedí hodinu, dvě, tři… Pod kaviár dává číšník nový led – šampaňské již dávno zvětralo… Ale Menjou točí jinde, v jiné scéně, a snímek v jídelně začne, až bude volný. Myslil jsem si, že není možno vymysliti větší muka, než jsou dlouhé hodiny hladových lidí před plně naloženými stoly. Ale říkají, že sami statisté toho nepozorují. Zvykli si na život v pohádkovém světě, v cizích komnatách, v cizích toaletách. Pro ně je život v studiu neskutečným, je zde samý klam, a jen vně budov studií je život plný prudké skutečnosti: bytná s pravidelným účtem, účet pro lékaře, roztrhané hedvábné punčochy a celá řada toho, o čem ví jen člověk mladý a chudý, jehož tatíček není americkým milionářem.«
Přes to že se Amerika zove ve všech čítankách demokratickou, neexistuje země s větším rozšířením a účinem pojmu titulu či společenské vrstvy a jeho vlivem na smýšlení veřejnosti. Každé velkoměsto USA má svých hořejších 10.000, kde se servilní úctou mluví se o princích, knížatech, baronech a šlechticích, již jsou pro Američana zvláštní bytostí s právem mimořádného uctívání. Nesčetné zprávy, věnované těmto vrstvám v novinách, jejich čajům, sňatkům či zásnubám jsou lačně pročítány typmamselkami, liftboyi, šoféry a krámskými příručími a uvádějí je do bezduchého vzrušení.
Nejvíce se však pravidlo kastovního rozdílu potvrzuje ve světě filmu, kde představuje nám zeď prakticky vůbec nepřekročitelnou. Ostatně tento stavovský rozdíl je chvilkový a řídí se kupní cenou.
Nejprve se nade vším, jako duch nad vodami, vznáší filmová aristokracie, sestávající z presidentů společností, slavných autorů, hvězd, velikých režisérů, jejich jména denně můžete čisti ve všech denících, týdenících a měsíčnících světa, jména, planoucí na světelných reklamách kin. A ještě jsou určité nuance: vládne zde dokonalá hierachie, založená na předsudku, že hvězdy komedie stojí společensky níž, než hvězdy dramatu.
Pak přicházejí direktoři, šéfové různých oddělení, scenáristé, umělci. Pod nimi camerameni, stenografové, tajemníci, figuranti-specialisté – postavení všichni na jednu kastovní linii – mohou spolu kamaráditi bez obavy, že by poškodili snad svou pověst či budoucnost. Pak, až u paty kastovního žebříku, krčí se »extras« – figuranti, opatřovaní agenturami, kteří jsou jednotkami nesmírného kolektiva; režisér se jimi nezabývá, ponechávaje je svým pomocníkům. Mandelstamm ve svém románu uvádí, že jedna hollywoodská kinohvězda klade si za podmínku své práce v atelieru, aby v její blízkosti byla vždy postavena tabulka: »Figuranti se prosí, aby nemluvili na miss X.«
HVĚZDA
Na nejvyšší špičce kastovního žebříku stojí v Hollywoodu ti, kdo jsou zapsáni do zlaté knihy vyvoleného kmene, ti, již jsou zde předmětem denního rozhovoru, předmětem nejhledanějším a nejvíce přemílaným, ti, již si mohou dovoliti každou vzpurnost k direktorům, každý přepych a rozmar: hvězdy. Před nimi jde ještě Cecil B. de Mille, jenž má villu v italském slohu v hollywoodském Laughlin Parku, statky v horách a přepychovou jachtu. Další proslulostí je Elinor Glynová, »autorka«, rozhodující v poslední instanci o mnohých věcech společenské zvyklosti. Pak jdou hvězdy. Jejich pořadí je určeno tak, že nejdříve jdou hvězdy dramatu a pak teprve komedie, vyjma Chaplina. Ani Buster Kealon, Harold Lloyd, Ben Turpin, Fazenda či Zasu Pitts, nejlepší ženský komik Hollywoodu, nejsou zapsáni na místech, jež by jim výkonem příslušely. Zato vysoký je kurs hvězd filmů salonních, které v atelieru staví na odiv svůj temperament, čili jinak svou tvrdou hlavu a umíněnost, přicházejíce do studia, kdy chtějí, přerušujíce práci kdykoliv, hrajíce podle libosti, a opouštějíce při nejmenší výtce atelier v hysterických záchvatech zlosti a pláče. Málo pravdy se dovíte o hvězdách z toho, co
napíší obrázkové magazíny a publikace společností. Neboť hvězdu, její oblibu, slávu a vše ostatní stvoří »publicity man«, jenž se předhání ve vynalézavosti, aby »dal« hvězdě známku své výrobny, jíž by se odlišila od druhých.
A při tom je nutno, aby Hollywood za všech okolností representoval ctnost, a proto se posílají do ilustrovaných revuí a deníků fotografie hvězd, ukazující jejich život v rodinném kruhu. Děje se to proto, aby Američan viděl, že zbožnost, ctnost a dobročinnost nejsou jen výsadami filmu, ale skutečnou a neoddělitelnou přirozeností jejích představitelů a představitelek. V reklamě, letící v pekelném tempu kolem hvězd, můžeme určiti několik hlavních standardních motivů, podle nichž se osvědčeně postupuje.
- Manželské štěstí: je věc krásná, veliká a všeobecně oblíbená. Je-li hvězda šťastně provdána, pěje se dithyramb na její manželské blaho, rozvádí-li se, pak minulost je samozřejmě zapomenuta, a má-li již nástupce, napíše se chvalozpěv na jeho znamenitost a že on vlastně již dávno byl tím předurčeným.
- Hvězda je matkou: ukazují se snímky z nejuzšího rodinného kroužku, s ódami a lyrickými pasážemi na něhu hvězdy-matky a její mateřské ctnosti.
- Není-li ani manželkou ani matkou a hraje-li ve filmech »vamps«, čili ženy-upíry, svůdnice, tu je nutno vykoupiti nemravnost (ostatně velmi relativní pod protektorátem bdělé censury) předváděných osobností, ukázkou příkladných ctností a korunou všeho: adoptací dítěte.
Mnoho hvězd pak má i »vedlejší výdělek«, zisky bursovní atd., o čemž se ovšem nepíše. Některé vydělávají na pozemcích, jimiž obchodují, jiné mají nájemné garáže, chovají ušlechtilé krůty na ranchích, či pěstují rozsáhlé hospodářství, kde se dá vydělati ještě více než u filmu. Téměř každá z hvězd obětuje mnoho peněz na nějakou originální libůstku, svého koníčka, »hobby«: Tom Mix na sbírku cowboyských klobouků, Priscilla Dean na stylový nábytek, Will Rogers na sbírku las. Nebo k radosti jim postačí zábava zcela prostá: Chaplin si rád samotářsky zarybaří na Catalině Islandu, Claire Windsor navrhuje klobouky a Shirley Mason vystřihuje si z magazínů obrázky. Doug a Mary Fairbanksovi prý běhají u San Diega na tajné usedlosti bosi po pobřeží, anebo ležíce na zádech, oddávají se neohraničenému snění za šplouchání zelenavých vln Pacifiku.
Život filmové hvězdy plyne v samozřejmé odloučenosti od jakýchkoliv myšlenek na domácnost a soustřeďuje se pouze k tomu, co přispívá k úspěchu a co jej udržuje. Tak hned po snídani, kterou přinesla komorná do postele, následuje koupel, cviky na zahradě vily a chvíle běhu, aby tělo neztučnělo a hvězda nestárla tak rychle. Poslední kola švihadla k udržování štíhlých lýtek ještě sviští vzduchem a již přichází masérka, jejíž jemné tření uchová v svěžesti obličej hvězdy, která bude učiněna k podobě pohádkové princezny pudrem a líčidlem tváří, tuší na obočí a řasy a rudým voskem na rty. Brzy dospěje příprava hvězdy tak daleko, že reportéři, čekající v předsíni, mohou býti přijati. Jeden zapíše do svého bloku, co si kinohvězda myslí o konfliktu čínsko-anglickém, a druhý zachytí »Kodakem« pro »Photoplay« nejposlednější snímek čarokrásné divy. Sotva odešli, vyjíždí z garáže auto a hvězda spěje do studia.
Chraň bůh, aby šla pěšky, klepy by nebraly konce. Brána studia otvírá se před autem jakoby automaticky a hvězda vstupuje, očekávána všemi, a vše vidíc tak připraveno, že se cameraman může jen chopiti kliky přijímacího aparátu. Pak následují dvě-tři nekonečné hodiny před megafonem režiséra, štábem operatérů a tisíci světel za sladké hudby komorního kvarteta, toto napětí jistě nahradí práci za celý den. Odpoledne snad nastane chvíle klidu, ale večer zahrčí před vilou hvězdy auta přátel, kteří svážejí hosty na nějakou obligátní »party« s bujným veselím. Není naděje na návrat před půlnocí.
Pro ty, kdož dýchají jejich atmosféru, pozbývají hvězdy onoho božského nimbu, hlásaného časopisy celého světa a reklamou vtloukaného divákovi, nimbu, jenž je skutečně obklopuje v očích veřejnosti, honící se za jejich autogramy. Nenalezli bychom zde mnoho tváří evropské inteligenci zcela přijatelných. Pí Foustková-Wattersonová píše ve svých hollywoodských kapitolách, že většina kinohvězd i s oduševnělými tvářemi je povrchní, hloupá, úplně nevzdělaná. Mezi výjimkami je prý Lois Wilson, Lillian Gish a Florence Vidor. Souhlasné je tvrzení Němce Höllriegela a Francouze Mandelstamma.
Psychosu Hollywoodu ze všeho nejlépe charakterisuje chodník před Graumannovým kinem, chystá-li se tam premiéra. Mnoho týdnů napřed hlásá veliká tabule před vchodem, které hvězdy si zamluvily sedadla. Jejich třpytná jména množí se ode dne ke dni a těsně před premiérou leskne se tabule kupami hvězd jako mléčná dráha. Toho večera tlačí se tisíce lidí na hollywoodském boulewardu, očekávajíce chvíli, kdy se od Beverly Hills pošine nekonečná řada svítících aut. Zatím před kinem pseudoegyptského stylu postaven amplificator, auto s vysílačem, obrovský reproduktor, z nějž vedou hlásné trouby na všechny strany světa. Očekávaná auta jsou již tu. Z celého davu nikdo do nich tak dychtivě nenahlíží jako stenotypistky, figurantky nebo prodavačky z hollywoodských obchodů, jež všechny hledají v šeru karoserií vysněnou bublinu sebe samých: hvězdu. Auta brzdí a specialista, který zná všechny veličiny z Hollywoodu, vyvolává do reproduktoru přesně ve chvíli, kdy ta která hvězda spočine svou nožkou na stupátku vozu, její jméno a výčet jejího průvodu. Filmové hvězdy hollywoodské, mají-li jen trochu sebevědomí, vystupují totiž na veřejnost v průvodu svého dvořanstva, které se skládá ze sekretářů, osobních managerů a tiskových agentů. Příjezd mimořádně slavných hvězd je též doprovázen vrháním reflektorů na oblohu. V celém dalekém okolí mohou sledovati, kolik tučných kapacit premiéru navštívilo. Pokaždé, když muž, ovládající totožnost hvězd, vyvolal jména, přistoupí k mikrofonu dáma, zdatná ve věcech módy a nadaná pohotovostí v označení zevnějšku a doplňuje jména radou světoborných údajů, které rádio sděluje horečným uším všech amatérů v Americe. O toaletách hvězd jsou poučeni do nejmenších detailů, od střevíčků až do buttonků. V každé zprávě je hvězda »lovely« – rozkošná, kožišiny »pricefull« – drahocenné a střevíčky pohádkové. Tak třebas: »halóóó, věčně půvabná Corrinne Griffithová přijíždí v nádherném hermelínu v ceně 5000 dolarů, ozdobeném živými orchidejemi. Její atlasové střevíčky jsou pohádkové«. Každý krůček hvězd kryje se s paprsky reflektorů, které je neopustí, dokud hvězda neusedla. Toť Hollywood…
Fotografie, které tvoří součást ilustrací knížky Hollywood :
