Karel Smrž (1897-1953) byl filmový historik a kritik, scenárista, kameraman, dramaturg, publicista a docent na pražské FAMU – vynikající odborník, kterému Osud vyměřil nespravedlivě krátký život – 56 let. Z jeho třinácti knížek polovinu vlastním a chci se k jejich autorovi v budoucnu ještě vícekrát vracet. Už i proto, že Karel Smrž byl autorem Dějin filmu, jedné z prvních knih toho druhu v Evropě!
Ze Smržova hesla ve Wikipedii, do níž jsem nahlédl, vyjímám pro pobavení tuto jeho vzpomínku:
„Myslím, že mi nebylo ani sedm let, když jsem viděl poprvé ‚živé fotografie‘, předváděné v kterémsi sále v Hradci Králové asi roku 1904, ale jeden film mi dodnes utkvěl v paměti. Fotograf – podle všech předpisů v širokém klobouku a s mefistofelsky přistřiženou bradkou – si postaví svůj těžký přístroj proti vjezdu do tunelu, přehodí si přes hlavu černou roušku a chystá se zachytit tuto scenerii právě ve chvíli, když proti němu vyjede z tunelu vlak. Nemá už čas uskočit, takže je smeten pod lokomotivu. Ale vlak přejede a vyděšený fotograf vstává neporušený a mnoha gesty hořekuje nad svým přístrojem, z něhož zbyly jen polámané nohy stativu, natržený měch a několik prkének.“
Karel Smrž: NESMRTELNÉ CELULOIDOVÉ MLÁDÍ
CELULOIDOVÝ SMÍCH
Kinematograf byl oficielně vynalezen bratry Lumièry na podzim r. 1895.
Oživlý obraz však obecenstvo vidělo už dřív, než se na pařížském Boulevardu des Capucines objevily plakáty s tajuplným jménem Cinématographe Lumière.
Vidělo dokonce víc. Světelnou veselohru!
Je to trochu neskromný titul — ale čím jiným byl „Prvý doutník“, promítaný E. Reynaudem v jeho Světelných pantomimách dávno před Lumièry? Nebo Melièsova «Laa nuit terrible», předváděná v divadle R. Houdina?
Lumièrové vystačili dosti dlouho s prostými filmovými aktualitami. Teprve kol r. 1900 se objevil na jejich programu „Pokropený kropič“ — prvá veselohra, kterou uvedli.
Třicetimetrové kotoučky tehdejších filmů nemohly ovšem za půldruhé minuty své projekce řešiti nějaké složité problémy.
Jednoduchý, naivní vtip, nad kterým bychom dnes pokrčili shovívavě rameny, dovedl však tenkráte rozhoditi do hlediště právě tolik upřímného smíchu, jako dnes nejpovedenější groteska.
Potom přišlo období dvěstěmetrových veseloher, pořizovaných v nesčetných variacích na totéž téma:
Komický hrdina byl pronásledován — lhostejno proč. Běžel zběsile ulicí a porážel chodce, kteří mu přišli do cesty. Chůvu s kočárkem. Pekařského učedníka, nesoucího koš housek.
Elegantní dámu, jež si vyšla na ranní procházku. Čističe oken, balancujícího na svém žebříku.
Figurka za figurkou padala na dlažbu, sražena pronásledovaným — jenom proto, aby se mohla rychle oprášit a přidat ke grotesknímu zástupu, ženoucímu se za nešťastným hrdinou. Bylo to neskonale naivní — ale diváci se smáli znovu a znovu. Smáli se lidem, kteří se váleli po dlažbě i člověku, který byl pronásledován. A přece tyto věci nejsou pranic směšné. Odřený loket bolí a člověku, kterého zmlátí dvacet lidí, není přivě dobře!
Ale diváci se smáli, neboť člověk je v podstatě tvor zlomyslný. V tom smíchu byl vlastně i kus lidského egoismu. Pocit člověka, který sedí v teplém pokoji a dívá se, jak druzí venku moknou.
Tenkráte se zrodila filmová groteska, přivedená Chaplinem k nejvyšší dokonalosti.
Je esencí filmové komiky.
Veselohra působí svou dějovou náplní. Dějovými zápletkami, které se logicky rozvíjejí a zamotávají tak situaci do komických uzlů.
Veselohra je literárnější a proto méně filmová. Záleží při ní na ději a jeho koncepci.
Groteska se tomu všemu směje. Je to štulec, který dostaneme, když jsme jej nejméně čekali. Je to popření všech zákonů logiky. Nic tu není nemožného a překvapení následuje za překvapením, jako atrakce strašidelného zámku v zábavním parku. Filmový technik tu dává režisérovi do rukou neobmezené prostředky. Lidé mohou utíkat šedesátikilometrovou rychlostí — nebo se pohybovati tak zvolna a graciésně, jako by plavali vzduchem. Mohou padati s mrakodrapů, aniž by si ublížili.
Divák je tisíckráte zaskočen nesmyslnými paradoxy, jež tu přestávají být paradoxní.
Nezáleží tu na ději, ani na logice — nezáleží tu vůbec na ničem jiném, nežli na tom, aby se hlediště otřásalo smíchy.
Od grotesky je jenom krůček k oživlé karikatuře. Jde ještě dál, nežli groteska, protože její možnosti jsou zcela neobmezené. Nejfantastičtější scény ztělesní právě tak snadno jako nejprostší. Svou bezprostředností, zkratkou a bohatou náplní pohybovou jest nejfilmovějším útvarem.
Kocour Felix se čestně řadí k největším komikům světelné scény.
Chaplin, Frigo a Harold Lloyd — tři svatí králové smíchu!
Chaplin věčně odstrkovaný, věčně trpící, věčně pronásledovaný.
Začínal groteskou.
Třista metrů filmu, s nimiž si hrál osm měsíců, nežli je pustil do světa, znamenalo patnáct minut nepřetržitého smíchu. Lidé se smějí i jeho dnešním celovečerním filmům. Smějí se, když ve „Z1atém opojení“ čeká ve své ubohé boudě na tanečnici, jež si z něho udělala dobrý den. Smějí se, když v „Cirku“ z lásky k Merně vystupuje jako provazolezec, vydávaje se do nebezpečí života.
Chaplinovy veselohry nejsou veselohrami, třeba bychom se jim sebe upřímněji smáli. Slzy smíchu jsou tu vlastně opravdovým pláčem. Pláčem nad bídou života.
Chaplin je geniální už proto, že dal hlubokým tragediím groteskní formu a přinutil tak miliony lidí, aby se jim smáli.
Frigo je mu blíž, než Harold Lloyd.
Aniž by se usmál, dívá se s bílého plátna do set rozesmátých tváří.
Jeho utrpení není všelidské. Je subjektivnější. Je to spíše člověk narozený na nešťastné planetě, než typ odstrkovaného chudáka.
Chaplin na konec vždycky prohrává.
Frigo i vítězí. Věří na happy end a zpravidla se nezklame.
Harold Lloyd je typ nejuniversálnější. Chaplin nemůže být na plátně ničím jiným, nežli odstrkovaným, pronásledovaným chudákem. Harold Lloyd se může stát třeba i milionářem, bude-li chtít. Má-li se člověk dostat do situací, jimiž nás rozesmává On, není ani třeba, aby se narodil na nešťastné planetě. Na konec ostatně všechno dobře dopadne a pohyblivý, usměvavý mužíček s kostěnými brýlemi, jež založily jeho popularitu, se usadí spíš do pohodlné klubovky, než aby šel vstříc nejistým zítřkům, plným nových ústrků a pronásledování.
Divák, který vidí dál nežli na plátno, je pouze uspokojen, že se dosyta vysmál. Harold Lloyd ani víc nechce.
Když se však přestal smát po poslední scéně filmu Chaplinova, musí přemýšlet.
Musí mnoho přemýšlet — a je mu snad i trochu smutno.
A OBECENSTVO?
Posledním a vlastně jediným konsumentem filmové produkce je obecenstvo …
Tato milionová armáda, plnící denně přepychové prostory velkoměstských kin, lesknoucí se zlatem, právě tak, jako jednoduché sály venkovských biografů a plátěné boudy kočovných „elektrických divadel“, platí si scenáristy, režiséry, operatéry, hvězdy i statisty a celý pestrý štáb všech, pod jejichž rukama se rodí celuloidová dramata.
Jejich koruny, marky, franky, šilinky, dolary a ruble, odváděné u pokladen tisíců chrámů a kapliček moderního boha nesmrtelného pohybu, dávají život Hollywoodu a Elstree, filmovému Berlínu, Paříži, Praze, Kodani, Vídni i Moskvě.
Tyto nepatrné krůpěje, protékající mezi prsty usměvavých pokladních, se slévají dohromady v mohutný, diktátorský tok zlata, jenž formuje smlouvy s hvězdami a režiséry, kalkulace proponovaných filmů a uvádí do prudkého pohybu celou tu složitou mašinérii, hltající na jedné straně lidské myšlenky, aby je vracela na druhé straně jako statisíce kilometrů uzoučkého celuloidového pásku, do něhož vepsalo světlo nesmrtelnost.
Každý prozíravý podnikatel si svých zákazníků váží.
Dobře ví, že prosperita jeho závodu roste nebo padá s jejich spokojeností. –
Vědí to velmi dobře především filmoví výrobci! Naučili se svého zákazníka znát a už od chvíle, kdy byl natočen prvý hraný film, snaží se pracovati tak, aby byl spokojen a přišel po druhé zase.
Miliony drobných, pestrých vstupenek, proměňovaných denně za dvouhodinový výlet do abstraktního světa stínových dramat, miliony malých papírků, procházejících rukama uvaděčů, jsou vlastně drobnými akciemi nejsilnějšího mezinárodního průmyslu — Světového Filmu. Neboť všechny ty firmy honosných jmen, která plní filmové magazíny všech řečí, všechny ty společnosti a trusty, jež jsou na světovém trhu ostrými konkurenty, tvoří vlastně dohromady jedinou, nesmírnou, internacionální firmu, řízenou miliony těch drobných akcionářů, kteří si svými každodenními vklady zajistili právo, rozhodovati o tom, co se bude vyrábět a jak se to bude vyrábět.
Všemocní ředitelé, před nimiž se sklánějí všichni tvůrcové světelných dramat, počínaje nejjasnějšími hvězdami a konče posledním osvětlovačem v atelieru, se chvějí před tímto neznámým, tajemným, anonymním kolektivem, jehož záliby a vkus rozhodují o zisku i ztrátách. Jeho smysly posuzují šéfové scenaristických oddělení vybírané náměty. Jeho fantasií vymýšlejí režiséři vrcholné body své inscenace. Jeho očima posuzují agenti půjčoven předváděné filmy, aby mohli pronésti své „ano“ nebo „ne“. A jestliže není spokojeno několik horkých hlav, které chtějí mít z filmu čisté umění, je to zase tato milonová armáda drobných akcionářů Světového Filmu, společnosti s ručením velmi obmezeným, na jejíž bedra se kladou všechny hříchy, jež byly spáchány proto, že se koketovalo s jejím vkusem.
Je tento vkus špatný?
Tvrdí se, že ano!
Řada filmů, přinášejících nové umělecké hodnoty, propadla na celé čáře. A byly mezi nimi i takové, jež svým námětem a pojetím dávaly naději, že zvítězí. Nezapomeňte však, že stejně slavilo skvělé úspěchy mnoho filmů, jež byly uměleckými díly a nesnažily se ani sebe méně vlichotiti se do přízně obecenstva. Snad by bylo správnější říci, že vkus té milionové armády je nevypočítatelný! Zní to ovšem trochu paradoxně. Charakter každého kolektiva se dá přece zjistit. Pan Müller může být sebe povrchnější — a přece se ví, že jsou Němci houževnatí a důkladní. Pan Smith může být nejvzteklejším člověkem na světě a o Angličanech proto nikdo neřekne, že jsou horkokrevní! Pan Li-Chang-Si může být nejlínějším člověkem, jakého kdy nosila země, aniž by tím poškodil pověst Číňanů jako úžasně pracovitého národa, a ať je slečna Margot sebe šerednější a nevkusnější, mají Pařížanky právem pověst nejrozkošnějších a nejvkusnějších žen. Proč by se nedaly zjistiti i zákony vkusu obecenstva? Je rozhodně lepší, než se domnívají mnozí tvůrci filmů!
Škoda, že je prozatím tak nevyzpytatelný! Kdyby se někdy objevil člověk, který by dovedl bezpečně určiti, co bude mít úspěch a co propadne, stal by se zcela jistě milionářem přes noc…!
SVĚTLO, KTERÉ OPÍJÍ
Sedněte si jednou v kavárně, dejte si vedle denních listů předložiti i laciné bulvární obrázkové týdeníky a pročtěte si pozorně rubriku — insertů. Jestliže děláte tuto věc po prvé, budete překvapeni, kolik mladých lidí — hochů i dívek — má jedinou, nevyléčitelnou a živelně silnou touhu: dostati se k filmu.
Často tu jsou otištěny i fotografie těchto adeptů filmové slávy, jež vás jediným pohledem přesvědčí, že jejich touha zůstane asi věčně platonická — ale přesvědčí o tom jediné vás! Oni sami se vidí příliš optimisticky, než aby si uvědomili, že ten hranatý obličej s nízkým čelem nebude nikdy vzbuzovat představu milovníka, nebo že ta buclatá tvářička s důkladným podbradkem může sice bezvadně patřit strážkyni domácího krbu, ale nikoli rafinované, démonické svůdnici na bílé projekční stěně kina.
Přál bych vám jednou nahlédnout do redakční korespondence filmového časopisu a přečíst si alespoň některé z těch dopisů, jež jsou svým obsahem tak stereotypní. Rukou těžkou či vypsanou, slohem hladkým nebo kostrbatým, bez chyb nebo s nejhrubšími gramatickými chybami jsou nekonečnými obměnami na jediné téma: Chci k filmu! Chci k filmu! Je to můj jediný životní sen a jsem ochoten (ochotna) obětovati mu cokoliv. Pomozte mi k filmu. Dejte mi radu, na koho se obrátit, ke komu jít!
Zodpovídati tyto dopisy, znamenalo by angažovati písařku, která by celé dny klepala:
„Milý pane (nebo Milá slečno), nejste sám, který má tento jediný životní cíl, jemuž by chtěl obětovati všechno. Na mém stole leží deset dopisů, na vlas stejných, jako je váš, a všechny budu zodpovídati stejně.
Co vás k filmu láká? Dolarové honoráře amerických hvězd? Dobrá, ale četl jste někdy, kolik tisíců neznámých se hrne k tomu podivnému, opojnému světlu, jež se jmenuje Hollywood, aby tu klesli s připálenými křídly? Slyšel jste někdy o týdnech zoufalého, hladového čekání na nepatrnou roli, jíž se z těchto tisíců dostane jen několika? A víte, že i z nich se rodí stary hrozně pomalu, že to znamená léta strádání a práce bez naděje na úspěch ? Vím, dobře vím, že mi chcete uvést řadu případů, kdy se zrodila hvězda z ničeho, přes noc! Dobrá — i to se stává, ale je to výjimka a výjimky jsou na světě — jak známo — jenom proto, aby potvrzovaly pravidlo. A vy, milý pane, nebo milá slečno, potvrdíte toto trpké pravidlo, aniž byste se stali výjimkou…! Že vám schází sláva a popularita? Ta je dána jenom hvězdám a musil bych proto opakovati všechno, co jsem už napsal o zrození hvězd. Přečtěte si někdy úvodní titulky filmu! Jak málo představitelů tam najdete pojmenováno. A mezi těmi anonymními bývají často i znamenití herci. A kolik jmen i z těch, jež se tu objeví, zazní vám hluše — neznáte je a zapomenete je dřív, než se převine dlouhý úvodní titulek. To tedy není sláva, ani popularita. Ta začíná teprve Janningsem a končí Chaplinem.
Možná, že vy máte o tom trochu jednodušší představu. Snad by vám stačilo, kdyby vás viděli ve filmu vaši známí. Názory na světskou slávu mohou býti rozličné a někomu stačí i přízemní okno k závrati výšky! Ale pak si prostě stoupněte před přijímací aparát, až budou někde točit nějakou aktualitu, dívejte se usměvavě do objektivu, dejte si vynadat režisérem i operatérem a řekněte pak svým známým, že ta inteligentní tvář — čtvrtá od levého kraje — jste vy. Uvidíte, že to také postačí!
Jenom si probůh nemyslete, že na vás čeká s otevřenou náručí nějaký americký filmový magnát a že jsou už pro vás připraveny dolarové honoráře, jedna vila v Hollywoodu a jedna na Palm Beach, přepychový Rolls Royce a osobní sekretář, jenž bude vyřizovati těch 2875 milostných dopisů, jež vás denně z celého světa dojdou…! A především do toho nestrkejte peníze! Inserát vás stál nejméně pětadvacet korun a dávám vám čestné slovo, že si ho nevšimne nikdo jiný než člověk, jenž si na čtení takovýchto inserátů založil pohodlnou existenci.
Není to tak špatný obchod, jak byste si snad myslil, neboť od šerého pravěku plynou největší zisky do kapes těch, kteří se rozhodli obchodovat s lidskou hloupostí. Jediné risiko je tu — bohužel — kriminál!
Tážete se, co máte dělat? Seďte tam, kam vás osud posadil, ať je to škola, kancelář, obchod nebo řemeslo, dělejte to poctivě — a jinak se můžete bavit a dělat všechno, co se vám líbí a
co nemá nějaké číslo v trestním rejstříku. Jenom — probůh — nechtějte k filmu!!“
Takový dopis by došel jistě správně na místo svého určení, ale po přečtení by letěl nezachranitelně do kamen. Neboť jeho adresát je pevně přesvědčen, že jenom jakousi nepochopitelnou náhodou ještě není filmovou hvězdou a pravdě uvěří teprve tehdy, až ji ucítí na vlastní kůži. Vždyť ten uzoučký celuloidový had, který ovinul celou zeměkouli, je přece jen nejstrašlivějším narkotikem, jaké kdy bylo vynalezeno od stvoření světa…!
Obálky třech knih, věnovaných třem komikům, o kterých zde byla řeč: Charlie Chaplin – Frigo Buster Keaton – Harold Loyd. Tyto knížky vyšly v letech 1969-1972, ovšem o hvězdách němé filmové grotesky (slapstick) vyšly v rozmezí šedesátých až osmdesátých let desítky knih! Americké filmové grotesky tehdy zažívaly ve střihových celovečerních filmech svůj slavný návrat do kin…
