K narozeninám Jitky Molavcové

Dnes, tedy v pondělí 17. března 2025, je pozoruhodný den – Jitka Molavcová nemusí do „práce“, protože v Semaforu natáčí Karel Šíp svou Všechnopárty, a ona si může v klidu a pokoji oslavit své půlkulatiny. Kolik je jí let, to se zdráhám zrovna v tuto chvíli prozrazovat, ale narodila se v roce 1950. Dál už se pouze chystám rozepsat o tom, co všechno mě s ní spojuje (kromě mého bratra). Rozdělil jsem si to všechno do čtyř bloků.

P í s n i č k y

Když mi bylo dvacet, dostal jsem výjezdní doložku na deset dní a devizový příslib ve výši 100 dolarů k návštěvě kamarádky v Dánsku. Kamarádka Beth byla tehdy kamarádkou zpěvačky Niny z pěvecké dvojice Nina a Frederik. Písničky těchto zpívajících manželů byly krásné, něžné, a jak jsem později zjistil – známé po celém světě (Nina a Frederik zpívali totiž převážně anglicky a německy), akorát v Československu ne. Přivezl jsem si tehdy jejich dvě desky a vzpomněl si pak na ně začátkem sedmdesátých let, kdy se mi naskytla možnost zazpívat si „a lá Nina a Frederik“ se začínající zpěvačkou jménem Jitka Molavcová. Hrála na kytaru (v dánské dvojici to byl Frederik) a já si s ní ve dvou písničkách zkusil zazpívat druhý hlas.

Víc jsme těch písniček spolu nenazpívali; brzy jsem si rozumně uvědomil, že je lepší napsat pro Jitku jen občas nějaký text.

První písnička, kterou jsme spolu natočili, má roztomilou historii: Původně šlo totiž o polskou bigbítovou píseň, kterou jsem opatřil vánočním textem. Zjemnili jsme ji a měla název Bílý vánoční slon. K nahrávce nám dopomohl textař a rozhlasový režisér Pavel Žák a natáčeli jsme ji spiklenecky, načerno, o půlnoci (!) ve studiu Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Pavel Žák nás režíroval zadarmo, na přesčas zvukaře jsme se pak s Jitkou složili – každý jsme dali stovku. Písničku jsem si po té nechal zkopírovat a dal ji k dispozici všude tam, kam to bylo možné. Vnutil jsem ji několika dramaturgům v televizi a poslal ji dokonce i do bratislavské rozhlasové Zákruty. Moc velký efekt to zpočátku sice nemělo, nicméně písničku jsme nakonec přece jen zpívali v televizní Vlaštovce a Jitka si ji na dlouhá léta vzala do svého vánočního repertoáru.

Poprvé zazněl Bílý vánoční slon v televizní Vlaštovce. Natočili jsme ji na správném místě – v prodejně Albatrosu v Domě dětské knihy. Ten dům, kde vedle prodejny byla i výstavní síň, malé divadélko (ve kterém vystupovali tehdy například Zdeněk Svěrák s Jaroslavem Uhlířem a Pavlínou Filipovskou) a nad tím vším redakce všech těch nádherných dětských knih, kterými jsme vyhrávali ve všech soutěžích a na knižních veletrzích po celém světě. I ten dům určený dětem nám ve světě záviděli! Dnes už je to jen vzpomínka na něco, co bývávalo hodno obdivu a už není.

Pak se časem stalo něco nečekaného – z písničky Bílý vánoční slon se přece jen nakonec stala píseň „evrgrýnek“, a mimo samotné Jitky ji o vánocích zpívali v rozhlase i v televizi například Jana Hlaváčová s Luďkem Munzarem, také Lenka Filipová, Dáda Patrasová, a dostala se nakonec do repertoáru i řady dětských pěveckých sborů. Dodnes mi dělá radost, když ji náhodou někde o Vánocích zaslechnu.

Druhý (a také poslední) náš duet s Jitkou se jmenoval Velký ptačí rej a můžete si ho pustit na You Tube díky tomu, že se písnička natočila pro televizní magazín Vždy s úsměvem.

Velký ptačí rej a dvě fotky z natáčení doplněné výstřižkem z tehdejšího časopisu Ahoj.

Tenkrát jsme to měli s pořízením nahrávky jednodušší: Hudbu totiž složil Pavel Větrovec (o nějaký ten rok později poslední vedoucí orchestru Karla Gotta), v té době klavírista orchestru Ferdinanda Havlíka, který umluvil několik Havlíkových muzikantů a sešli jsme se kvůli ní jednu neděli dopoledne přímo v divadle Semafor. Našel se i ochotný zvukař, který dorazil též. Jediné, z čeho jsem měl hrůzu, byla skutečnost, že bylo nutné písničku za živého doprovodu muzikantů natočit v celku, bez chyby! To víte, že jsem to několikrát zkazil vždycky já, ale nakonec se dílko přece jen podařilo.

Těch textů písniček – hlavně pro dětské posluchače – jsem pro Jitku napsal velké množství, netroufám si to počítat. Pro dospělé jich už tolik nebylo. O to větší radost jsem proto měl, když Jitce vyšlo v Supraphonu první (a zatím asi poslední) samostatné album s výběrem písniček, které nazpívala v uplynulých ix letech, neboť jsem na něm našel i tři s mými texty. Jedna z nich je pak píseň kuriózní – nejkratší, kterou jsem kdy napsal! Má název Pere-li paní, její nahrávka na desce trvá 19 sekund, a vy ji tu můžete vidět v psané podobě, tak, jak kdysi vyšla v časopise Vlasta.

K a r i k a t u r y

V roce 1971 jsem měl možnost se poprvé představit jako karikaturista v silvestrovském čísle časopisu Dikobraz. Zakrátko jsem dostal od šéfredaktora Jindřicha Bešty nabídku, abych do Dikobrazu připravoval seriál Komik na tento měsíc – znamenalo to 1 karikaturu plus 1 stránku rukopisu měsíčně. Byl jsem šťastnej jak blecha a hned jsem „rozdával tituly“ všem, kteří se v tom či onom měsíci něčím hezkým projevili, ať už v novém filmu, v televizní komedii, anebo v novém divadelním představení. A tak došlo na nápad slíbit v redakci na nejbližší měsíc komika Molavcovou. To jsem si panečku dal! Ne a ne její podobu trefit! Už jsem jí přidělal klobouk, pak ještě brejličky, jenomže moc jsem si tím nepomohl. Bohužel, termín odevzdání se blížil a tak už se nedalo nic víc dělat – odevzdal jsem nakonec ten stokrát předělávaný obrázek takový, jaký byl. Tady ho můžete vidět:

Netrvalo dlouho a tentokrát jsem dostal „zakázku“ od divadelních novin Scéna. Prý abych udělal anketu s karikaturami komediálních herců, Menšíka, Beka, Dvořáka, Libíčka a dalších, ale že prý mezi nimi musí být i Molavcová. Zkoušel jsem ji tedy znovu nakreslit. A opět mi to nešlo. Nakonec jsem se naštval, našel jsem někde jakousi fotografii a podle ní nakreslil Jitčinu tvář co nejrealističněji. No – karikatura to nebyla, zato s podobou už to bylo lepší. I tento svůj „hřích“ vám předkládám:

Pak se ale stal malý zázrak. Někdy v druhé polovině osmdesátých let jsem měl opět pro kterýsi časopis nakreslit Jitku Molavcovou. Tehdy už jsem nekoukal na žádné fotografie a zkusil jsem ji kreslit po paměti. A ejhle – ona mi najednou vyšla! Byl jsem na tu kresbu docela pyšný (po všech těch útrapách, no uznejte!) až do chvíle, kdy ji uviděl připíchnutou na zdi dnes již neexistující hospůdky U Montiho v Šemanovicích můj sourozenec, který přijel na návštěvu. Portrét mi sice pochválil, ale jednu výtku k němu přece jen měl. Jitčiny oči! Požádal hostinského o čistou účtenku a…- no, podívejte se, co se z toho vyklubalo.

Celou tu událost jsem pak popsal v místním xeroxovaném Šemanovickém kulturníčku. To se psal rok 1993:

Závěrem musím konstatovat, že nad žádným z těchto obrázků se Jitka nikdy nepohoršila, naopak, mnohokrát se stala zpívající ozdobou vernisáží na výstavách mých vtipů a karikatur! Za což jsem jí věčně vděčen.

R o z h o v o r y

Můj článek v seriálu časopisu Sedmička (č.7/1970), Když mi bylo třináct, začínal takto: „Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den….“

Vzhledem k tomu, že jsem dlouhá léta psal pro děti (byl jsem redaktorem týdeníku Sedmička, pracoval v televizní Vlaštovce, moderoval rozhlasové Domino atd.), většina rozhovorů, které jsem s Jitkou publikoval, se týkala jejího dětství. V časopisech jsem pak později přispíval do jejich dětských stránek: ve Vlastě do Vlastičky, v Květech do Kvítku, ve Svobodném slově do Slovíčka atd. Takhle jsme si povídali například o jednom Jitčině zážitku, který jsem zaznamenal v roce 1973 na stránce pro děti v časopise Vlasta:

„Ona to vlastně ani není vzpomínka z dětství, ale s dětstvím jako takovým má přece jen něco společného. Točí se okolo dudlíka, přesněji řečeno okolo ‚zlatého dudlíka‘ na růžové stuze, kterého jsem vyhrála před třemi lety v soutěži Talent 70. Když jsem tehdy, 29.dubna večer, dostala ve velkém sále v Parku kultury tuto nejvyšší trofej, byla jsem šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Šla jsem s rodiči ještě na malou oslavu; když jsem si svlékla kabát, zjistila jsem, že se mi na krku houpá pouze pentle. Dudlík upadl, ztratila jsem ho cestou. Byla jsem zoufalá, ale nikomu jsem nic neřekla. Druhý den jsem vstala už ve čtyři hodiny ráno a hned první tramvají jela do Parku kultury a oddechu. Prošla jsem všemi místy, kterými jsem si odtud večer slavnostně odnášela svou cenu. Došla jsem až k velké kaluži. Zpola zabořený v blátě se z ní na mne smutně koukal můj ztracený a znovunalezený dudlík. A tak jej mám dodnes. Visí na stěně, nad mou postelí, pevně přivázaný k růžové stuze…“

K a m a r á d s t v í

Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou.

Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí na setkání a spolupráci se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou, která uvedla do života mou žížalu Jůlii a později kosa Oskara.

Na úplný konec těch několika předchozích vzpomínek jsem si nechal dvě perličky, které budiž zároveň malým dárkem pro Jitku k jejím narozeninám. Tyhle historky totiž fakt nezná, nikdy jsem jí je neříkal:

Čekal jsem (bylo to už kdysi dávno) na nádraží v Mělníku na autobus, když tu mě minuly dvě půvabné dívky. Narovnal jsem se, zpomalil krok, zastrčil břicho a nasadil světácky znavený výraz. Kradmo jsem totiž zaregistroval, že jedné z těch dvou krasavic jsem padl do oka a že začala do své kamarádky šťouchat. Kdybych nenastražil sluch, mohl jsem polichocen odejít. Jenomže já sluch nastražil a uslyšel něco, co mi rázem na pýše ubralo: „Viděla jsi?“ – „Co?“ – „No jeho!“ – „Koho?“ – „Koukni, támhle!“ – „A kdo to je?“ – „No to je přece brácha toho…toho, co si ho vzala Molavcová!“ Jak ponižující pro dva sourozence! A jak potěšující to mohlo být tenkrát pro stále ještě svobodnou Jitku Molavcovou!

A druhá perlička?

V jedné takové internetové diskusi, věnované osobě mého sourozence, jsem před časem četl i tento rezolutní odsudek: „Kdyby nebylo Molavcové, tak by byl Suchý úplná nula!“

Jistě chápete, že tuhle srandu jsem si nemohl nechat pro sebe! Při nejbližší příležitosti jsem ji hned Jiřímu tlumočil. Potěšil mě, ostatně jako vždycky. Rozzářil se a povídá: „To je krásný! Příští kus, kterej pro Jitku a pro sebe napíšu, by mohl bejt recitál, kterej by se jmenoval Paní Někdo a Pan Nula!“ A hned začal rozvíjet děj onoho recitálu a já se mohl umlátit smíchy.

S humorem u nás v Čechách to opravdu ještě není pořád nejhorší. Stačí jen být pozorný a rozhlížet se víc kolem sebe… A pak chodit do Divadla Semafor (Praha 6. Dejvická 27) na komedie a programy s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým v hlavních rolích!

Jo a pokud přinesete do divadla Jitce kytičku, aniž by měla narozeniny jako má dnes, určitě ji tím potěšíte.

A tady už mi zbývá jen dodat závěrečnou gratulaci: „Milá Jituško, přeju Ti hodně zdraví, štěstí a trpělivosti s mým bratrem, který Ti za to pak bude i nadále psát srandální role i songy, které umíš tak nádherně předávat milujícímu publiku!“

---