Polské Semafory
TERESA DROZDA
je autorkou článku z roku 2019, v němž hledá a nachází podobnosti v českém a polském zábavním umění, v kabaretech, jazzu, písních. (Na článku se překladatelsky podílela Anna Plasová.)
Ačkoli Semafor od šedesátých do devadesátých let jednou za čas hostoval na pódiích ve Varšavě, Vratislavi i dalších městech, Jiří Suchý ani jeho divadlo v Polsku známí nejsou. Poláci znají stěží několik jeho písniček. Je přitom zajímavé, že ve stejné době, kdy v Československu zazářil Semafor, vzniklo v Polsku několik podobných kulturních uskupení, která jsou jako tetování – postupem času sice trochu vybledla, ale zapomenout se na ně nedá a pořád se k nim nějak vracíme.
Když v Polsku vyprávím o české kultuře, snažím se najít vhodné srovnání. Jedna reference většinou nestačí. Když Polákům vyprávím o Semaforu, přirovnávám ho ke Kabaretu postarších pánů, Studentskému satirickému divadlu nebo Sklepu U Beranů, zatímco samotného Jiřího Suchého připodobňuji k Jeremimu Przyborovi a Wojciechu Młynarskému. A tak mě napadlo, že bych o těchto umělcích a souborech mohla naopak povyprávět českým čtenářům; jsou to totiž skutečné „polské Semafory“.
Kabaret starších pánů (Kabaret Starszych Panów) debutoval téměř přesně rok před Semaforem, 16. října 1958. Uváděli ho textař Jeremi Przybora a skladatel a klavírista Jerzy Wasowski. Písničky, které společně napsali, jsou dodnes vztažným bodem, zábleskem geniality a nedostižným vzorem – přesně jako v případě Suchého a Šlitra. Vznikaly v padesátých a šedesátých letech (oba muži začali spolupracovat v rozhlase již v roce 1948), jsou lehké, ironické, absurdní i lyrické; zaobaleně a inteligentně reflektují tehdejší společenskou i politickou realitu – přesně jako v případě Suchého a Šlitra. Jejich velká síla spočívá v jazyce a hudební složce, která dokonale chápe záměry autora textu a zdůrazňuje to podstatné. Přesně jako v případě Suchého a Šlitra. A tím podobnosti nekončí – Jerzy Wasowski byl stejně jako Šlitr velký milovník jazzu a swingu. Současní polští jazzmani přistupují k jeho skladbám jako ke standardům. Stejně jako Šlitr byl nesmělý a nerad vystupoval na veřejnosti. Na vrcholu popularity pořadu v něm odmítl dále účinkovat. V Kabaretu postarších pánů také získala ostruhy i popularitu nejedna dnešní herecká legenda – za všechny uvedu Wiesława Michnikowského, známého mimo jiné rolí Její Excelence v nesmrtelné Sexmisi.
Podrobnosti by se daly vršit ještě nějakou dobu, ale podívejme se i na rozdíly. Kabaret postarších pánů byl výhradně rozhlasový a televizní pořad. Neměl vlastní scénu, Przybora s Wasowským v podstatě nikdy nevystupovali před publikem. Kabaret existoval osm let, uváděl průměrně dvě premiéry ročně. Každý pořad byl samostatný, jen některé postavy se čas od času vracely. Stálými hrdiny byli pouze Pan A a Pan B, tedy Jerzy Wasowski a Jeremi Przybora. Když Wasowski odmítl v kabaretu dále účinkovat, vytvořil Przybora nový pořad; rozvíjel v něm tutéž poetiku, ale vystupoval sám. Jerzy Wasowski už jen skládal. Druhý zásadní rozdíl je věk obou mužů – byli o generaci starší než Suchý a Šlitr. Wasowski byl ročník 1913, Przybora 1915; oba jsou již po smrti. Jejich autorské písně se stále zpívají v divadlech, interpretují je nové generace jazzmanů i herců. Nemine rok, aby se nějaký polský umělec nepokusil o novou interpretaci děl Przybory a Wasowského.
První premiéra Studentského satirického divadla (Studencki Teatr Satyryków), označovaného nejčastěji zkratkou STS, proběhla 2. května 1954. Byl to podnik mladých, vzpurných intelektuálů – texty psali především studenti polonistiky a žurnalistiky z Varšavské univerzity. Podobnost se Semaforem je v tomto případě třeba spatřovat především ve věku jeho tvůrců, jejich přístupu k soudobým uměleckým, společenským a politickým normám, absenci formálního uměleckého vzdělání a příběhu samotného divadla. To se toulalo po Varšavě a hledalo si sídlo, po prvních úspěších ho začaly pozorně sledovat úřady a postupně bylo marginalizováno, až v roce 1970 ztratilo nezávislost spojením s jiným, profesionálním varšavským divadlem. Stejný osud potkal v roce 1980 i Semafor. Než k tomu však došlo, budila každá premiéra STS značný rozruch. Na představení se nedalo dostat bez známostí, autorské písně si rychle získávaly uznání posluchačů a vyhrávaly hudební festivaly. V roce 1975 STS definitivně zanikl. Během své existence umožnil debutovat mnoha textařům, skladatelům i hercům. Někteří jsou dodnes osobnostmi polské kultury a na své zdejší studentské začátky vzpomínají s nostalgií i hrdostí. Za nejdůležitější textařku této éry dnes pokládáme Agnieszku Osieckou. Nikdy nevystupovala na jevišti, v STS debutovala coby studentka a hned její první písničky, které se ostatně zpívají dodnes, byly hity. Rychle se dočkala uznání a vyplula na širé vody šoubyznysu. Dlouhé roky byla zárukou kvalitního písňového textu. Asi patnáct jejích písní bylo přeloženo do češtiny, zpívají je mimo jiné Hana Zagorová (Sláva je bál, Beránek) nebo Marie Rottrová (Markétka, Kůň bílý), v polštině pak mají desítky interpretů (jen v roce 2019 vyšla tři nová alba jen s jejími písněmi).
Sklep U Beranů (Piwnica pod Baranami) vznikl v květnu 1956. Jako jediný z tehdy vzniklých divadelních kabaretů existuje a hraje dodnes, stále na stejném místě jako před třiašedesáti lety – v paláci U Beranů na krakovském Rynku. Za ty roky se samozřejmě měnil. Jeho hybatelem, režisérem, hostitelem, tváří i symbolem byl Piotr Skrzynecki; se Suchým bych ho ovšem nesrovnávala. Skrzynecki (stejně jako Agnieszka Osiecka zemřel v roce 1997) téměř nepsal pro jeviště. Raději utvářel svět Sklepa, vymýšlel všelijaké happeningy, pochody po krakovském Rynku nebo plesy (například u příležitosti 93. výročí zavedení elektrického osvětlení v Krakově). Byl to erudovaný člověk, který se skvěle vyznal v houštinách literárních artefaktů – mezi legendární čísla Sklepa patří například scénky, při nichž herci předčítaly protialkoholní brožury, rádce pro ženy nebo korespondenci z osmnáctého století. Ve Sklepě se podobně jako v STS na počátku sešla dvacítka studentů s různou specializací a každý dělal všechno – vystupoval, skládal, psal, obsluhoval bar, šatnu, osvětlení, stavěl kulisy. Všechno spojovala Skrzyneckého osobnost. Do Sklepa se hrnuly davy. Sice se nejednalo o politický kabaret, ale tehdejší absurdní realita způsobovala, že publikum chápalo absurdity uváděné na jevišti politicky – jako v Semaforu. Ani Sklepu se proto nevyhnuly zásahy cenzury a pokusy o jeho uzavření. V šedesátých letech byla zdejší hvězdou Ewa Demarczyk, polská interpretka skvělé písně Madony na kolotoči, kterou do češtiny převedl Jiří Suchý. Sklep U Beranů dal polské kultuře vynikající zpěváky, básníky, skladatele i herce. Jeho legenda je stále živá a dodnes je těžké se sem na sobotní kabaret dostat. Jako do Semaforu.
Souborů, které se v tom či onom ohledu Semaforu podobají, bych mohla vyjmenovat ještě několik. Stejně důležití jako soubory jsou však také autoři, a pokud srovnávám s Jiřím Suchým, mám na mysli především autory textů. Stvořitelem světa Kabaretu starších pánů byl Jeremi Przybora, a když se dívám na Jiřího Suchého, mám trochu pocit, jako bych se dívala právě na Przyboru, ačkoli ten, jak jsem již zmínila, před publikem nevystupoval. Měl však v sobě tutéž radostnou touhu vtáhnout do své hry divákovu inteligenci i schopnost vydolovat z jazyka zdánlivě neskutečné věci. Možná proto se mi nepodařilo dohledat žádný překlad jeho písňového textu do češtiny. Možná je jednoduše nepřeložitelný. Podobné to je i v případě Wojciecha Młynarského, jednoho z nejdůležitějších polských textařů (zemřel v roce 2017). Psal pro stovky umělců i sám pro sebe. Tvořit začal ještě jako student ve studentském kabaretu. Miloval swing, jazz a bossa novu. Byl geniální překladatel – právě díky němu znají Poláci Brassense, Brela, Vysockého nebo Okudžavu. Psal lyricky i politicky. Jednou lapidárně, jindy poeticky. Jako Jiří Suchý. Několik jeho textů zpracoval Jaromír Nohavica, jiné překlady do češtiny jsem neobjevila. Možná je i on nepřeložitelný. A tady znovu narážíme na to, že tvorba Jiřího Suchého je v Polsku neznámá. Proč? Pravděpodobně podléhá stejným mechanismům nepřeložitelnosti jako Młynarski a Przybora. Oni jsou příliš polští, příliš ponoření do polštiny, zatímco Suchý je zase příliš český. Musím nicméně zmínit, že několik písniček ze Semaforu představila ve svých televizních pořadech Olga Lipińska. Na přelomu padesátých a šedesátých let byla režisérkou v STS, od roku 1970 psala scénáře a režírovala cykly velice oblíbených televizních autorských kabaretů. Několikrát v nich využila i písničky ze Semaforu, jak v originále, tak v překladu. V případě originálních verzí si především pohrávala s tím, že čeština zní Polákům legračně a přitom povědomě – k tomu jí posloužila písnička Ach, ta láska nebeská. Spojení „láska nebeská“ totiž zní dočista jako dvě polská slova, která ovšem znamenají něco úplně jiného. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zahajovala každý její pořad písnička Vyvěste fangle z představení Jonáš a tingltangl nazvaná v polštině Widzicie ludzie flagi na budzie, přičemž v Polsku málokdo tuší, že to je původně česká písnička. Díky Olze Lipińské tedy do kánonu polského humoru pronikly střípky vysoce kvalitního humoru českého, zůstaly však anonymní.
Josef Škvorecký v roce 1965 napsal: „Jak říká Arthur Miller, novost, objevnost uměleckého činu nespočívá v tom, že by si umělec vymyslel nějakou novou filosofii, ale v tom, že realizuje to, co visí ve vzduchu, čeho jsou lidé plni, ale co sami vyslovit nedovedou. Umělec to řekne za ně. A tak to bylo na počátku Semaforu.“ Zdá se mi mimořádně krásné, že v Polsku i v Československu viselo ve vzduchu totéž. Že se na jednom místě a v jednom čase narodili a setkali umělci tak neobyčejní jako Suchý a Šlitr, Przybora a Wasowski, Młynarski či Osiecka. Že jejich slovy a hudbou žijeme dodnes. Že nás jejich světy vtahují, těší a okouzlují. Tak to má být, to je podstata umění, v tom spočívá genialita. To jsem se tady neobratně pokusila odvyprávět.
ONDŘEJ SUCHÝ DODÁVA: „Když mi v polovině šedesátých let opatřil můj polský kamarád Lešek Želazkievič z Olštýnka dvě LP desky, které tenkrát vyšly s písničkami z televizního Kabaretu starších pánů, měl jsem velikou radost. Když pak Lešek viděl, jaký zájem mám o polské kabarety, zavedl mě do varšavského kabaretu DUDEK, kde mě představil zpěvákovi Vojtěchu Mlynarskému. Připravil mi tenkrát nezapomenutelný zážitek, k němuž se podrobněji vrátím v obsáhlejším svém článku…
Slíbili jsme si s Teresou, že budeme v budoucnu klást jeden druhému otázky a odpovědi přinášet zde, v rubrice POLSKO A MY. Chtěl bych se tedy zeptat:
Do jaké míry jsou v Polsku známí naši zpěváci, kteří zpívají polsky – Ewa Farna a Jarek Nohavica? Nohavica je dodnes napadán částí veřejnosti za své „prohřešky“ v minulém režimu a za to, že převzal od Putina Puškinovu medaili. V některých novinách se psalo, že jsou Nohavicovým chováním pohoršení i Poláci, kteří prý začaly rušit zpěvákova dojednaná vystoupení. Bylo tomu tak?
Druhá otázka: Kdysi zaznamenaly úspěch na písňových soutěžích v Sopotech Hana Hegerová, později Helena Vondráčková. Vzbudily zájem pouze u poroty, anebo si jejich vítězné písničky našly tenkrát cestu i k širší polské veřejnosti?
Budu se těšit na odpovědi!“