Od dětství jsem se těšil, že od Ježíška dostanu nějakou knížku. Nevím, jak to chodí u lidí dnes, ale věřím, že se knížky pod stromečkem stále ještě nacházejí.
Touto úvahou začínám dnes své doporučení dvou knih, s upozorněním, že v žádném případě ode mne pohled „literárního kritika“ nečekejte. Vždycky jsem se pokorně před touto profesí skláněl, pokud byla fundovaná a mohl jsem jí věřit. V Českém rozhlase jsem věřil především Janě Klusákové a na Country rádiu vlídnému Miloni Čepelkovi. Takže mě, prosím, berte jen jako čtenáře upřímně doporučujícího.
U první knížky nejsem jejím propagátorem sám – jak vidíte, můj pohled sdílí i můj bratr.
Osvobozené divadlo a pánové Voskovec a Werich jsou celoživotní láskou mého bratra Jiřího.
Martin Konečný: OSVOBOZENÉ DIVADLO A SLOVENSKO
U zrodu téhle pozoruhodné knihy, jsem stál opodál a tak vím, jakou mravenčí práci na ní Mgr. Martin Konečný, PhD., vynaložil.
Rok jsme si vyměňovali maily a tak jsem si nyní všechny pročetl a udělal z nich výběr, který vám nejlépe vypoví o tom, jak těžce tato vskutku exklusivní kniha vznikala.
Zde jsou slova pana Konečného:
„K téme V+W som sa dostal postupne a to vyslovene z vlastnému záujmu. Začal som zbierať literatúru z pera V+W alebo o V+W. Zameriaval som sa na prvé vydania, staršie kúsky, z pražských antikvariátov. K tomu potom prišli rozhlasové nahrávky, dokumentárne filmy, zberateľstvo fotografií, novinových článkov o V+W a podobne. Toto trvalo niekoľko rokov.
Minulého roku som si zaumienil, že by bolo pekné, keby som k storočnici Osvobozeného divadla a 120ke V+W k tejto téme niečím prispel aj ja. Rozmýšľal som, ako tému uchopiť, aby som vyplnil nejaké biele miesto v poznaní témy V+W. A postupne som zistil, že sa veľmi málo vie o zájazdoch Osvobozeného divadla na Slovensko. Že o tom veľa nemáte ani v Čechách a už vôbec nie na Slovensku. Tak som sa minulý rok ponoril do dobovej slovenskej (ale i českej) tlače a rok som skúmal noviny a hľadal v nich akékoľvek zmienky o Osvobozeném divadle a V+W a ich vzťahu k Slovensku. Toto trvalo asi 6 mesiacov. No a potom ďalší výskum v múzeách, archívoch, knižniciach, pomohli aj súkromné zbierky. Potom som to mesiace dával dokopy, ďalšie mesiace písal a tohto roku na jar som s písaním finišoval.
Takže k téme som sa dostal postupne, vlastným záujmom o život a dielo V+W, rozširovaním knižnej zbierky, pamätihodností. Veľmi mi pomohla predchádzajúca práca v múzeu a kontakty na kolegov múzejníkov. Jaromír Farník pomohol svojou súkromnou zbierkou.
K Vašej otázke, čomu by som sa chcel venovať ďalej. V prvom rade musím konštatovať, že téma V+W nie je na Slovensku príliš populárna. V Čechách sú V+W Vaše „rodinné striebro“, ale na Slovensku to tak nie je. A je to cítiť, o túto tému a ich osudy nie je u nás až taký záujem. V Čechách je záujem väčší, ale zase zákazníkov odrádza cena knihy. 600 korún je pre českého čitateľa proste veľký peniaz a ešte o téme súvisiacej so Slovenskom. To až tak nepriťahuje. Pozrite sa, o čo viac „sexi“ je téma V+W v Amerike 1939 – 1945 a je to v poriadku, ja to aj uznám. Veď kniha Michala Bystrova je fantastická vec, odteraz máme na jednom mieste celú ich anabázu v USA. Kde vidím priestor, čomu by som sa chcel ďalej venovať, je vzťah Jaroslava Ježka k Slovensku. Mám spätnú väzbu od čitateľov mojej knihy na Slovensku. O Ježkovi vedeli málo, alebo vôbec nič. Jeho životný príbeh ich veľmi zaujal, bez výnimky všetci sa chceli dozvedieť o Ježkovi viac. A práve Ježek chodil najčastejšie na Slovensko, do Bratislavy, do Tatier, do Košíc, do tých kúpeľov Štós. Na knihu to ale nebude. Chcel by som však napísať o jeho vzťahu k Slovensku väčšiu štúdiu, plus k nej pridať fotky z Českého múzea hudby. Budúci rok si pripomenieme Ježkovu 120ku a to je ideálna príležitosť. Knihu však vydať nemôžem a to hlavne z finančných dôvodov. Kúpyschopnosť je malá, aj na tejto knihe Osvobozené divadlo a Slovensko ja prerobím. Vydanie knihy bolo drahé, stálo to 4000 eur (grafik, tlačiareň, nákup materiálu z múzeí a galérií do knihy). Takže pokračovať by som ešte chcel s Ježkom na Slovensku, ale už len vo forme štúdie do časopisu venovaného filmu a divadlu.“
Titul knihy, která se může uvnitř chlubit skvělým obrazovým doprovodem na křídovém papíře.
A tady už si slovo beru zpět:
Přátelé, milovníci Osvobozeného divadla, Voskovce+Wericha (anebo každého zvlášť): sdružení WERICHOVCI, klub JONÁŠ, vzácní sběratelé posedlí mít vše, co o těchto pánech (anebo přímo od každého z nich) vyšlo u nás i v zahraničí, „plácněte se přes kapsu“ a nadělte si letos tento dárek! Na Slovensku vyšly ve slovenštině dosud pouze dvě knížky! V roce 1988 byla první, „Talianske prázdniny“ Jana Wericha, a až nyní, v roce 2025, je druhá, jejímž autorem je Martin Konečný. Jestliže apeluji na opravdové fanoušky, neodpustím si podívat se na jednu z polic své knihovny a jmenovat namátkově knihy, které vyšly v zahraničí: V Polsku, Rusku, Francii, Izraeli, Švýcarsku, Německu, Americe. Většinu z nich jsem kupoval na Aukru, v antikvariátech, na cestách. A dnes mám radost, že v této mé sbírce jsou dvě i ze Slovenska!
Tak ve slovenštině už vyšly knížky dvě: „Talianske prázdniny“ a „Osvobozené divadlo na Slovensku“.
Závěrem musím sám upozornit, že kniha není levná. Autor-nadšenec ji vydal vlastním nákladem, bez jakéhokoliv sponzorství. Ještě jednu pasáž z mailu ocituji: „Super, že ste v príspevku na Fb uverejnili aj môj e-mail, je to najľahšia cesta, ako sa čitateľ ku knihe dostane. Hneď sa mi aj ozval jeden záujemca z Prahy, ale cena bola preňho príliš vysoká. Kniha stojí 25 eur (v Čechách 600 korún) a doporučené poštovné knihy tejto hmotnosti je neuveriteľne drahé, až 10 eur. A 35 eur sa mu za knihu zdalo veľa, ale ja to chápem.“
Chce se mi věřit, že mé doporučení přece jen najde někoho, koho toto mimořádně zpracované dílo zaujme a napíše jeho autorovi na adresu: konecnybdke@gmail.com
Druhá knížka, kterou si dovoluji doporučit.
Pozor! Nebuďte vyděšení z názvu knížky druhé, kterou vám rovněž nabízím! Jejího autora znám už řadu let. Prvně mě šokoval, když se jednoho dne (tuším začátkem devadesátých let) nedůvěřivě díval v Šemanovicích přes plot naší zahrady, kde kdysi nejedno léto pobíhal coby děcko. Seznámili jsme se, aniž by věděl jaké mám zaměstnání a aniž bych já zase věděl jakou profesi má on.
Jeho jméno je Jiří Weinberger a nyní se přiznám, že jsem se o něm musel dovědět víc až nyní díky Wikipedii a internetovým databázím. Původně jsem totiž chtěl napsat jen, že je básník a kabaretiér, ale teď musím doplnit: „Textař, esejista, překladatel, analytik, konzultant, absolvent oboru Matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy (od roku 1974 RNDr.a od roku 1991 CSc.). Pracoval ve Státním výzkumném ústavu materiálu, věnoval se biokybernetice a od roku 1991 působí jako ředitel konzultační a softwarové firmy, kde se specializuje na problematiku řízení projektů a jejich rizik. Výsledky své práce představil ve více než stovce odborných publikací uveřejněných v České republice i v zahraničí.“)
Možná, že jsem neměl číst (a tady citovat) čím vším ještě Jiří Weibergr je!
Prosím vás vážně, věnujte pozornost téhle jeho knížce!
Jiří Weinberger: ANALFABETI! POZOR!
Líbí se vám Jan Vodňanský? Líbí se vám Emanuel Frynta? Líbí se vám Jiří Dědeček? Pak by se vám mělo zalíbit i tohle dílko Jiřího Weinbergra. Je jiné, ale – dle mého laického soudu (či vkusu) patří do kategorie mnou namátkově jmenovaných autorů. Listuji v knížce a šokuje mě na předsádce další informace o autorovi: „Vystudoval herectví na LŠU, kde ho ovlivnil zejména Ivan Vyskočil.“
Budiž mi omluvou, že už se sedm let vyhýbám svému rodnému městu jménem Praha. Proto také neznám Jiřího Weinbergera ani z Kabaretu, který uvádí v našem hlavním městě, jen z jeho knížek, které mi občas pošle do mých, i kdysi „jeho“, Šemanovic.
Z pozvánky Weinbergerova kabaretu.
Takže nejlepší na konec bude, když vám autora představím alespoň několika ukázkami z knížky „Analfabeti! Pozor!“
Hodně štěstí do dalších let:
Neztloustnout a nezešílet!
* * *
Potkalo se moje Ego
na kladině s jeho Ego.
A že to byl kolega,
nakop jsem ho do Ega.
* * *
Sedávej, panenko, v koutě,
budeš-li hodná, najmou tě.
* * *
Uondaná listonoška
příplatku se nedočká,
narodit se napodruhé,
chtěla by být stonožka.
* * *
Šel jeden Tchoř, šel na Okoř
Pozdravit z Okoře Tchoře i Netchoře.
Kdo dneska sklidí vděk? Dali se na útěk.
Od hradu Okoře, od Tchoře nahoře.
Že vám knížku velmi doporučuji, to už jsem napsal, a tak zbývá dodat, že ji krásnými ilustracemi vyzdobila Pavla Hovorková, že ji krásně vydal nákladem vlastním autor a že budete-li mít zájem,
ťukněte si na web J-W Studio (https://www.j-w.cz) . Tam se dovíte víc.
A krásného Ježíška vám přeje váš