Může se dneska ještě psát Rus, Rusko, SSSR, Sovětský svaz?
Je neuvěřitelné, co si může člověk ve svobodné zemi dovolit ještě svobodně nahlas říct a co ne. Vyzkoušel jsem si to párkrát na Facebooku. Za pár hodin jsem všechno smazal – nemělo to cenu a neuklidnil mě ani ten fakt, že opravdu většina lidí s mým názorem souhlasila. Jenom jeden úryvek z jedné „diskuze“ jsem si z té hromady výměny názorů zkopíroval, protože mě v něm podpořil člověk, kterého si vážím nejen jako výjimečného umělce, ale i jako slušného a milého kamaráda. Je jím houslový virtuóz Václav Hudeček. Před několika dny reagoval na tento můj názor:
Ondřej Suchý Někdy si přečtu něco zajímavého na Parlamentních listech, jindy jinde si přečtu nebo poslechnu Xavera Veselého, nic to s mnou neudělá, jen jedno vím – nesmím o tom raději nikde ani špitnout, jinak budu jistým druhem lidí když ne napomenut, pak rovnou vyškrtnout z přátel, snad na důkaz toho, že jsem se od té chvíle stal nepřítelem (?) Jak ubohé a směšné ! Ať si proboha myslí každý co chce a ať si žije pokud možno podle svého čistého a čestného svědomí. Jo a ať si to taky nechá pro sebe.
Václav Hudeček Ondřeji, to už tady bylo. “Je proti nám, kdo není s námi.” Stejné mozky 😆😀😁
Ondřej Suchý Milý Václave, bylo mi párkrát přátelsky řečeno: “Nerozumíš politice, nepleť se do toho.” Já se ale do ničeho plést nechci, ani bych si nedovolil někoho kárat nebo poučovat. Jen jsou momenty, kdy si říkám, že s tímhle bych souhlasil, anebo ten a ten je … je mi sympatický a pokud už ani to neřeknu před přáteli nahlas, tak je to se mnou už hodně blbý. Řeknu ještě něco, v čem mě jistě pochopíš: Poznal jsem za život řadu báječných Rusů a mezi nimi pak pár Rusů geniálních. Žili v SSSR a byli to sovětští umělci, ale dnes si netroufnu napsat víc, než že ten byl Armén, ten Rus, ten Gruzínec. Není to k smíchu? No je, Ale já kvůli tomu s nikým “do boje” nepůjdu. 🙂
Václav Hudeček Jsme na tom úplně stejně ❤️🎻🎵🎶
Tak sem přidám nakonec malý bonus:
S Vaškem a s námi obdivovanými umělci ze SSSR.
Od roku 1970 až do smrti Davida Oistracha v roce 1974 byl Václav Hudeček žákem tohoto velkého Mistra. Já navštěvoval SSSR od roku 1970 do 1984 jen proto, abych se osobně setkával s takovými osobnostmi, jako byli v divadle Arkadij Rajkin, ve filmu i cirkusových manéžích Leonid Jengibarov, Jurij Nikulin, Frunze Mkrtčjan. S nimi to byly pro mě nádherné chvíle.
Pak ještě cítím velký dluh Čechů osobnostem tehdejšího SSSR, které jsme měli rádi, četli jejich knihy, chodili na jejich filmy, na jejich představení. Že bychom tak rychle zapomněli? Jmenoval bych Vasilije Šukšina, Sergeje Paradžanova, Vjačeslava Tichonova, Ludmilu Gurčenkovou, Žanu Bičevskou, Gidona Kremera, Bulata Okudžavu, Vladimíra Vysockého, Editu Pjechovou, Elinu Bystrickou, Vladimíra Vozněsenského, Jevgenije Jevtušenka, Andreje Mironova,… Alexandrovce… muzikál Juno a Avos…
To je velká míchanice, já vím; nechť je ale důkazem, že všechna tato jména jsem vychrlil jedním dechem, a kdybych se nadechl, mohl bych hned pokračovat. A věřte, že jsem dodnes pyšný na to, že jsem leckomu z nich mohl alespoň stisknout ruku, pokud se z nás nestali přátelé.
Rozhodl jsem se, že budu v budoucnu některým z nich psát do rubriky Známí-neznámí medailonky, do kterých vložím své pocity a názory jaké mi přinesla ta všechna naše setkání – ať osobní, anebo zprostředkovaná jejich dílem.
