Milí přátelé – podivínštím. Kdyby na konci tohoto slova nebylo písmeno „m“, nýbrž písmeno „n“, byl by to docela hezký název pro malé nádraží. A kdyby tím nádražím neprojížděl žádný vlak, bylo by to ještě hezčí. Momentálně se nacházím v náladě, kdy bych ze všeho nejradši byl na takovém nádraží výpravčím s červenou čepicí, plácačkou a píšťalkou, s rekvizitami, které bych nikdy k ničemu nepotřeboval a právě proto bych je měl.
Dočítám se, že se dnes kdekdo běžně dostává do stavu deprese, úzkosti, vyhoření, skleslosti a já nevím, jak se všem těm stavům říká. Už několik let na něco podobného mám prášky. A jsou tomu asi dva roky, kdy jsme si se skladatelem Jaroslavem Uhlířem při setkání v Praze, na Vinohradské třídě porovnávali léky a s pobavením zjišťovali, které prášky máme na své neduhy společné. Zajímalo nás to i proto, protože nás od letošního zářijového životního polojubilea dělí pouhé dva dny. Píšu zde o tom také proto, protože jsem Jardovi tak trochu rozuměl, když se 1.června ztratil a přiznám se, že bych rozuměl i tomu, že u něj mohlo jít o skutečné „náhlé hnutí mysli“, neb občas i já, rovněž zrozenec ve znamení Panny, podobné „záchvěvy“ prožívám. Shodou okolností právě toho dne, kdy po něm coby osobě pohřešované bylo vyhlášeno celostátní pátrání, slavil jeho kolega Karel Šíp tytéž 75. narozeniny, jaké čekají letos nejen Uhlíře a mne, ale další pětasedmdesátníky – Ondřeje Neffa, Štěpána Raka, Viktora Sodomu, Jiřího Žáčka… Zatímco policie hledala Uhlíře, psal jsem Karlu Šípovi gratulaci s přáním hodně humoru do let příštích. Tou zmínkou o humoru jsem chtěl vnést do gratulace trochu světlého optimismu, ale Karel mi odpověděl tím, co se ve skutečnosti v duchu domnívám též: „Máš pravdu, jen si myslím, že postavit na nohy tuzemskej humor už je asi práce pro jiné, než nás, pětasedmdesátníky.“
Abych se ale vrátil k tomuto náhlému rozhodnutí sepsat své veřejné doznání: Svět je divný – beru to na vědomí a podepisuji petici na záchranu včel a čmeláků; nechápu smysl likvidace nevhodných soch; každé ráno mi připraví Internet nějaký údiv. S manželkou Johanou se po ránu radujeme, že jsme ještě živí, pejsek Lupino nás láskyplně olíže, a pak se zase uzavírám do své pracovny a věnuji se archivu, mnoha dosud nezpracovaným poznámkám, mnoha podivuhodným leckdy i obdivuhodným příběhům zapomínaných umělců, mnoha písemnostem nashromážděným z pozůstalostí lidí slavných i těch méně slavných, přesto však stojících za připomenutí. O tom všem píšu články do časopisů Retro a Rytmus života pro ty z vás, které to zajímá, o mnohém budu i v budoucnu vyprávět v Minutách Ondřeje Suchého na you tube a též zájemce oslovovat na svých webových stránkách. Mám toho na srdci ještě mnoho. Proto ovšem zůstávám na druhé straně k většině pozváním a výzvám odmítavý a proto také někteří ti, kteří se na mě obracejí s nejrůznějšími dotazy, se často odpovědí nedočkají. Prostě – jak psáno v úvodu – podivínštím. No, nemějte mi to za zlé.