Zůstal jsem v údivu stát na chodníku před prodejnou Supraphonu, odkud se z amplionu ozvalo dvakrát za sebou: Day O! Ženský hlas, k němuž se po chvíli přidal orchestr. Psal se rok 1957, bylo mně dvanáct, na sobě tříčtvrteční kabátek na nějž mi hodná maminka našila žluté knoflíky-olivy a po stranách pořídila rozparky. Někdo téhle módě tenkrát říkal, že je páskovská a já toužil po tom, alespoň trošku vypadat jako páseček. Nu a teď najednou do toho: Day O! A nefalšovaná angličtina! Úžasné!
A tak jsem poprvé uslyšel zpěvačku jménem Gery Scott a calypso, jehož jedním z autorů byl původně sice zpěvák Harry Bellafonte, ale na supraphonských deskách bylo prezentováno jako traditional s názvem Banana Boat Song, v závorce: Píseň banánového člunu. To vše ovšem šlo tehdy mimo mne – my jsme tomu stejně říkali vždycky jen “Banánové kalypso”.
Na přelomu padesátých a šedesátých let se pak s písněmi Gerry Scottové roztrhl pytel. Patrně nejvíce toho nazpívala s orchestrem Gustava Broma, pak ale vyšly na deskách její nahrávky s orchestry Karla Vlacha a Dalibora Brázdy, s klukama jsme si pořvávali “Volárééé, ó-ho…” a Gerry Scottová byla “naše”.
Jak a kdy se z Československa vytratila, to jsme nepostřehli; už jsme byli v zajetí trochu jiné muziky – rock and rollu, twistu, Beatles atakdále.
O jejích pozdějších osudech jsem se dozvěděl až před několika lety od svého kamaráda žijícího v Austrálii, muzikologa Johna Peara (jinak ovšem česky Václava Hrušky).
Gery Scott, pravým jménem Diana Whitburn, se narodila v Bombayi jako dcera britského místodržícího a v Indii také, jako devatenáctiletá, natočila svoji první gramofonovou desku.
V roce 1945 se přestěhovala do Anglie, kde začala její skutečná profesionální pěvecká kariéra – zpívala s předními britskými bigbandy a pravidelně nahrávala pro BBC. Zanedlouho začala podnikat rozsáhlá turné po Evropě. Až pak po jejím náhodném setkání s Gustavem Bromem se stala jednou z prvních západních umělců, kteří začali vystupovat i za „železnou oponou“. Jako úplně první jazzová zpěvačka ze Západu koncertovala v Sovětskem svazu (např. v kyjevské opeře, na počest startu prvního Sputniku.) V Sovětském svazu se s jejími nahrávkami prodalo prý na šest milionů gramofonových desek! Tehdy také podepsala na sedm let smlouvu s československou firmou Supraphon, pro kterou pak nazpívala několik desítek písní.
V šedesátých letech se nejprve vrátila zpět do Anglie, kde s ní v roce 1962 producent a manažer Beatles George Martin uzavřel smlouvu pro firmu Parlophone, později se stěhovala do Asie, kde pracovala v Hongkongu, Bangkoku a Singapuru, a to nejen jako zpěvačka, ale také jako majitelka nahrávací firmy a režisérka zábavních programů.
V Austrálii se usadila natrvalo v roce 1981 a začala zde přednášet hlasové umění v canberrské Hudební škole při tamějším Institutu umění (obdobě pražské AMU nebo brněnské JAMU), kde byla v roce 1985 jmenovaná vedoucí katedry jazzového zpěvu. Tou zůstala až do svého odchodu do důchodu v roce 2002. Jako pedagožka prý byla velice oblíbená a jejíma rukama prošly stovky studentů z nichž si každý ve svém osobním stylu a pěveckém projevu odnesl nějakou její stopu. Kromě působení na Hudební škole ovšem i nadále vystupovala – v Canberra na jazzových festivalech a přehlídkách kabaretních zpěváků po celé zemi…
Jistě už tušíte důvod, který mě vedl k sepsání těchto posbíraných informací. Bohužel, je to tak: Gery Scottová, báječná jazzová a kabaretní zpěvačka, která bavila publikum ve 26 zemích přes šest desítek let, zemřela 14. prosince roku 2005 v Canberra ve věku 82 let.
“Geryn zdravotní stav se v posledních několika měsících zhoršoval, a se zármutkem hlásím, že zesnula v Clare Holland House na komplikace způsobené rakovinou plic, v míru a důstojně,” oznámil její agent Tony Magee.
V Austrálii po sobě zanechala syna Christophera Loftinga a vnučku Kate Loftingovou. Kromě nich ještě také žijí její příbuzní v Anglii, Rusku a USA.
Dodnes pečlivě uchovávám staré šelakové desky s jejími písněmi, i pár novějších EP, které vydal kdysi Supraphon (především na vývoz). Jsou součástí mého pokročilejšího dětství a nikdy se jich nezbavím, přestože si je dnes už nehraji. Mám je totiž všechny už vypálené na jednom cédečku, po kterém sahám vždy, když se chci vrátit ve vzpomínce do dob, kdy jsem byl – doba-nedoba – bezstarostný a tudíž i nejšťastnější.
Gery Scottovou je dodnes radost poslouchat!
