Jeho babička ze strany maminky prý byla Češka z Prahy, nějakou dobu žila dokonce také v Brně a patřila k početné německé menšině na českém území. To se píše, někdo to tvrdí, někdo zpochybňuje, mně se líbí představa, že první názor je správný, stejně tak jako se mi líbí představa, že jednou donutím kamaráda Karla s autem, abychom si s knížkou Listy z Provance od Miroslava Horníčka na klíně vyjeli k místu posledního odpočinku geniálního francouzského herce na hřbitůvku v Ramatuelle, romantickém skalním městečku nedaleko Saint-Provence.
Nezapomenutelný Fanfán Tulipán a Cid zemřel, když mu bylo necelých 37 let. Jeho žena, tehdy dvaačtyřicetiletá Anne, zůstala až do konce svého života sama. Napsala o něm a jejich společném soužití dvě knížky – Kratší než vzdech a Setkání na kopci. Zemřela ve třiasedmdesáti letech v roce 1990. Gérard Philipe je legenda, ale to, co vedle jeho nejslavnějších filmů na DVD je možné koupit, jsou nejrůznější nosiče s jeho hlasem, kterým načetl nádhernou knihu Malý princ od Antoine de Saint-Exupéryho.
Ale abych tu jen nereprodukoval informace z encyklopedických hesel, usedám k tlustým deskám svých vzpomínek z dětských let, kdy jsem Fanfána poznal na filmovém plátně, přestože nechybělo moc, abych se před ním jednou objevil.
Ještě v roce 1958 posílal Gérard Philipe návštěvníkům XI. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech pozdrav – zdviženou karlovarskou obří číší, už ale nepřijel. Na jeho tehdejší nesmírné popularitě v Československu to však nic neubralo. V roce 1956 z něj šílely fanynky vzdor tomu, že film Nejlepší část na festivalu neuspěl a v tehdejším festivalovém zpravodaji se objevil epigram:
Pročpak byla včera v kině
mnohá paní zklamána?
Viděla tam inženýra
chtěla vidět Fanfána.
Samozřejmě, že největší “nájezdy” fanynek prožíval Gérard Philipe o rok dřív, to když od 21. do 30. března 1955 hostoval se souborem Théatre National Populaire v Praze, Brně a Bratislavě. Slyšel jsem o jeho návštěvě Československa řadu historek, o utrhaných všech knoflících jeho svrchníku, o pištění stovek děvčat vartujících před Karlínským divadlem. Jednou se Gérard Philip “zachránil” před fanynkami tím, že v posledním okamžiku vystrčil místo sebe před divadlo Karla Effu. Lepší něco, než nic, řekly si zklamané fanynky a tak se pak namísto Philipa podepisoval Effa. Ten pak byl, panečku, pyšnej!
Já měl jednou Gérarda Philipa na dosah, ale jeho autogram mi nakonec stejně unikl. Bylo to pouze tím, že jsem prostě jako desetiletý fanoušek neměl dostatek sil se k němu přes ten dav ctitelek propasírovat.
Gérard Philipe – to bylo na onom festivalu roku 1956 velmi frekventované jméno. Čekal se jeho příjezd. Film Nejlepší část, ve kterém hrál hlavní roli, byl ale pro všechny zklamáním. Namísto romantiky šlo o příběh ze současnosti (nemýlím-li se, tak o stavbě přehrady), v němž někdejší Fanfán Tulipan hrál inženýra. Ve Festivalovém reportéru se ještě před uvedením tohoto filmu objevovaly veršíky anonymních veršotepců:
Nemějte to za klípek.
Ženy rozsoudily,
Werich že je Filípek,
Gérard je však Philip.
Na karlovarském mezinárodním filmovém festivalu (jezdíval jsem do Karlových Varů k tetičce na prázdniny) mě občas někteří dospělí vzali sebou na nějaký soutěžní film, který stál za to a na nějž už nebylo možné sehnat lístky, za plot Letního kina, kde diváci bez vstupenek obsazovaly větve poblíž rostoucích stromů. Když se schylovalo k uvedení nového filmu s Gérardem Philipem, vyšla tato veršovánka:
Proč lezou po olších?
Proč sedí na lípě?
Aby vás spatřily,
Gérarde Philipe.
Proč lezou po olších?
Film Nejlepší část byl jaký byl, žádnou cenu nedostal. Hlavní představitel asi věděl, proč nakonec cestu do Karlových Varů raději vzdal.
Vracím se ke knížce Miroslava Horníčka a k jeho dojemné kapitole nazvané „Dopis Gérardu Philipovi“. Miroslav Horníček píše:
„Bylo to v Praze. Přišli jste tehdy po svém představení do jednoho z těch krásných starých paláců, abyste tu – jako členové Théatre National – poseděli a pohovořili se členy divadla Národního. Byl jsem v té době jedním z nich. Ptali se Vás na práci herce ve Vašem divadle, na Vaše plány, a hovor, jak už to mezi herci bývá, byl chvíli vážný, chvíli nevážný. Pronesl jsem tehdy, pokud mi to znalost Vaší krásné mateřštiny dovolila, několik poznámek, které – jsem už tak založen – patřily spíše k těm nevážným. Podíval jste se na mne, a když pak byly ve vedlejším sále – po občerstvení těl – nabídnuty i pochutiny duchovní a když se všichni na vyzvání zvedli, aby tam odešli, zadržel jste mne a řekl: ‚Zůstaňte tady.‘ Mluvili jsme jen chvíli. O čem? Snažil jsem se Vám, patrně marně, sdělit to, co sotva umím říct i ve své rodné řeči, to jest svou zvláštní, léta už trvající a léty rostoucí lásku k Provenci, netuše ještě, že Vy z tohoto kraje pocházíte a že v tomto kraji budu jednou stát, s kyticí vřesu v ruce, nad Vaším hrobem…“
