Odehrálo se to na jaře roku 1984. Ozvalo se energické zaklepání na dveře a do pokoje ve dvanáctém patře moskevského hotelu Kosmos rázně vešel usmívající se muž v kožichu. Podíval se mi zvědavě do očí a povídá: „Tak to jste vy, kdo mě ráno vzbudil telefonem, že by si přál knížku mých pamětí?“
Stál jsem tváří v tvář Juriji Nikulinovi, velkému filmovému herci a komikovi, velkému cirkusovému klaunovi.
Než jsem mu stačil odpovědět, pokračoval: „Víte, já už doma žádnou tu knížku neměl a tak jsem pro ni musel zajet k jednomu známému. Omlouvám se, že jsem se tím trochu zdržel.“ To už ale seděl u stolku a kreslil mi do objemné knížky v plátěné vazbě svůj autoportrét s věnováním, aniž by ovšem při tom přestal ke mně hovořit: „Poslyšte, neměl byste kouřit. Před několika měsíci mi zemřel můj dlouholetý partner Michail Šujdin. V cirkuse jsme tvořili nerozlučnou dvojici. Šujdin byl silný kuřák a nakonec to odneslo jeho srdce. Já už nekouřím řadu let a cítím se skvěle. Teď právě jsem dotočil další film… V kolik vám to letí do Prahy ? Já už u vás byl několikrát, vždycky ovšem jen o dovolené a jako turista. Škoda, že už nestihnete přijít k nám do cirkusu, na Květinový bulvár, stal jsem tam před dvěma léty šéfrežisérem, tady máte vizitku, proříště… Vidíte, jak se ta moje knížka jmenuje ? ‚Pačti seriozno‘! To platí i pro vás! Pozdravujte Prahu, Ondřeji, jsem rád, že jsem vám mohl udělat radost! A na ty cigarety – pozor!“
To už ale zase stál ve dveřích, široký úsměv ve tváři, stiskl mi ruku a jako mladík vyběhl ven. Viděl jsem ho ještě z okna, jak nasedá do svého vozu a vyráží, aby stihl všechny denní povinnosti. Bylo mu tehdy třiašedesát let… Cirkus byl jeho druhým domovem. Ta knížka vzpomínek mu vyšla v roce 1979 v nákladu 130 000 výtisků, a byla hned beznadějně vyprodaná. Jurij Nikulin si ji také sám půvabně ilustroval…
Za tři hodiny po našem hotelovém setkání jsem už seděl v hale letiště Šeremetěvo a čekal na odlet do Prahy. Měl jsem ovšem báječnou náladu. Do zavazadla, ve kterém už byla Nikulinova gramofonová deska a pár osmičkových filmů s jeho klaunskými čísly (to vše zakoupeno v obchodním domě Gum), přibyla i jedna pěkná knížka s krásnou dedikací.
Jurije Nikulina jsem poznal jako člověka se srdcem na dlani. Nejsem si jist, zda by mi podobné přání, jaké jsem vyslovil tehdy po ránu do telefonu tomuto vpravdě národnímu umělci, splnil v jiné zemi jiný stejně tak významný herec. Myslím, že ne. Zbývá mi už jen dodat, že u nás se s ním setkali filmoví diváci poprvé v roce 1959, kdy do našich kin přišly jeho první filmy Děvče s kytarou a Vyhráli to všichni. Ze 60.let si pak vybavuji např. název filmu K noze, Muchtare!, z let sedmdesátých Andreje Rubleva, nebo Bojovali za vlast. Já však byl naprosto nadšený jeho výkonem ve skvělé detektivní komedii Briliantová ruka!
Je trapné, že žádný z úspěšných ruských filmů nemá už u nás na televizní obrazovce šanci. Jde při tom jen o zlomyslné bojkotování filmové tvorby, pocházející ze země, kterou dnes považujeme za nepřátelskou. Ach jo.
Myslím, že jsem vám svou vzpomínkou představil Nikulina lépe, než bych to udělal dalším výčtem jeho osobních dat, úspěchů a zásluh.
