MARX, Harpo (1893—1964)

MARX, Harpo (1893—1964)

Před časem jsem do rubriky Známí-neznámí zařadil vůdčí osobnost slav­né trojice filmových komiků, bratří Marxů, Groucho Marxem. Některé z jejich ko­medií, které natočili ve třicátých letech a které jsme viděli i u nás, byly: „Kobylkáři“, „Kachní polévka“, „V cirkuse“ a „Noc v opeře“. Na počátku bylo bratrů Marxů pět: Groucho, Harpo, Chico, Gummo a Zeppo. Světovou slávu si však vydobyli jen první tři. Koncem padesátých let vydal Groucho knihu svých pamětí „Groucho a já“, tu pak na konci jeho života do­plnila ještě další jeho kniha — „Dopisy Groucho Marxe“. Jediný ze sourozenců, který bratra v psaní memoárů následo­val, byl Harpo.

Harpo Marx hrál ve všech komediích v neměnné masce: Měl bílou kudrnatou paruku, byl vždy němý a dorozumíval se se svým okolím vý­hradně gestikulací anebo pískáním na prsty. Byl vynikajícím hudebníkem, pří­mo špičkovým hráčem na harfu. Své paměti (které napsal ve spolupráci s Rowlandem Barberem), vydal pod názvem „Harpo speaks!“ — „Harpo pro­mluvil“ — v roce 1961. A právě z těchto pamětí pochází následující historka z Harpova dětství…

HARPO PROMLUVIL

Jako malý chlapec jsem velmi zá­hy pochopil, co je hlavním problé­mem, jestliže chci ušetřit nějaké pe­níze. Nebylo to pokušení nebo ne­dostatek síly. Byl to Chico Marx. Chico dokázal vyčenichat peníze všude. Skrývat své úspory kdekoliv do­ma bylo zbytečné — Chico je dříve nebo později vždycky našel. Jednou jsem si už myslel, že jsem ho pře­lstil. Prodal jsem pár věcí na West Side a obchodem jsem získal deset centů v hotovosti. Přísahal jsem si, že tyto peníze se nikdy nesmí dostat do Chicovy kapsy. Tentokrát jsem si byl opravdu jistý, že se nedostanou, protože se mi konečně podařilo najít dokonalý úkryt. V naší ložnici byla v tapetě přímo u stropu nepatrná trhlina. Ještě před tím, než se toho večera Chico vrátil domů, stál jsem na prádelníku a lepil svoje prachy na zeď, pod cípek odtržené tapety. Byla to fuška, zato jsem však šel do postele s pocitem naprosté jistoty. Druhý den ráno, když jsem otev­řel oči, byla trhlina v tapetě nepa­trně větší než večer. Moje peníze byly fuč, můj bratr Chico rovněž. Chico byl jediná osoba, jakou jsem kdy poznal, která dokázala ucítit pe­níze skrz tapetu! Možná, že neměl moc talentu na muziku, zato však měl pekelný nos na oběživo.

Jednou jsem na něj ovšem přece jen vyzrál. Mezi dárky, které jsem dostal ke svým třináctým narozeninám, byly i levné náramkové hodinky. Dala mi je maminka. Po třech dnech se stalo, co se stát muselo – hodinky byly pryč. Byl jsem zatraceně smutný. Dárek, to nebylo totéž jako něco, co sis ukradl. Vystopoval jsem Chica v herně a zeptal se ho, co o hodinkách ví. Podal mi beze slova lístek ze zastavárny. Dal jsem ten lístek mámě a ona hodinky vyplatila. Pak mě konečně napadla ta oslňující myšlenka. Ještě Chicovi ukážu! Udělám své hodinky tak chicoodolné, že pro něj ztratí zcela vý­znam: Odstraním ručičky! Od té chvíle byly hodinky navždy moje. Věrně jsem je každé ráno natahoval a nosil je stále u sebe. Když jsem chtěl vědět kolik je hodin, šel jsem se podívat na kostelní věž a podržel jsem si při tom hodinky u ucha. Šly báječně a jejich tikání se stalo pro mne stálou připomínkou chvíle, kdy jsem konečně také jednou já přelstil svého bratra Chica…

Napsat komentář