MARX, Groucho (1891 – 1977)

MARX, Groucho (1891 – 1977)

Nádhernou, ztřeštěnou komiku bratři Marxů známe u nás z americ­kých filmových komedií třicátých let – „Kobylkáři“, „Kachní polévka“, „V cirkuse“ a „Noc v opeře“. (Kdysi jsme v televizi viděli ještě také krátkometrážní televizní komedii z roku 1960, „Neuvěřitelná loupež klenotů“, kdy se trojice nejslavněj­ších bratrů objevila před kamerou na­posled.)

Na počátku jich bylo pět: Groucho, Harpo, Chico, Gummo a Zeppo. Od mládí vystupovali na různých music-hallových scénách jako hudební klauni (Chico byl vynikajícím klavíris­tou, Harpo neméně vynikajícím harfeníkem, Groucho hrál na klarinet, sa­xofon, hoboj a pikolu). Gummo a Zeppo — bratři nejmladší — trojici výraznějších sourozenců časem opustili a stáhli se do ústraní. Každý ze zbylých tři bratrů byl výraznou osobností; Groucho Marx byl však mezi ni­mi postavou dominantní.

Humor bratři Marxů byl milován i nenáviděn. O Grouchově prioritním postavení v trojici svědčí také to, že jediný ještě hrál ve filmech v padesátých letech. V roce 1954 vydal Grouchův syn Arthur knihu „Život s Grouchem“. Snad tím tatínka inspiroval, neboť o pět let později — v roce 1959 — vydal sám Groucho Marx autobiografickou knihu „Groucho a já“. (Jediný Harpo pak ještě svého bratra následoval a vydal v roce 1961 svou autobiografii s názvem „Harpo promluvil“.)

Grouchovi za jeho života vyšla pak ještě další kniha — „Dopisy Groucho Marxe“ — která obsahovala 290 jeho dopisů, sršících typickým grouchovským humorem. Škoda, že u nás nebyla přeložena. Přijměte proto alespoň pár Grouchových výroků a tři anekdoty, vybrané z mnoha těch, která o něm dodnes po světě kolují…

Groucho Marx

VÝROKY

„…jsem si jist, že průměrný fil­mový fanoušek dokáže dost brzy ro­zeznat Ingrid Bergmanovou od Har­po Marxe. Nevím, zda bych to doká­zal já, rozhodně bych se však o to rád pokusil.

Jó, když jsem byl jednou se svými bratry na Aljašce, tak tam byla taková zima, že jsme se museli ráno mejt o rukavicích!


Burbank byl vtipálek, který všechny druhy ovoce a zeleniny křížil tak dlouho, až se octly v tak zmateném a nervózním stavu, že nebylo možno rozeznat, zda ty ubohé rostlinky mají přijít na stůl syrové nebo va­řené.


Buď je ten člověk dočista mrtvý — anebo mi stojí hodinky…


Já nikdy nezapomenu tvář člově­ka, kterého jsem jednou viděl, ale ve vašem případě jsem ochoten udě­lat výjimku.

ANEKDOTY

Groucho v hlavní roli

V rozvodové při v Santa Monice se pani Edna Eden Marxová snažila dosáhnout co nejdříve alimentů, pro­to informovala soud, že její manžel, komik světové popularity, dostává za jedno vystoupení v televizi dvě stě tisíc dolarů a až půl miliónu dolarů za roli ve filmu.

Předseda soudu nad tím spráskl ruce a poněkud závistivě poznamenal: „Páni zlatí! Půl miliónu dolarů! To prezident Johnson až do konce svého úřadování dostával jen sto tisíc dolarů ročně.“

Zajisté,“ řekl na to skromně Grou­cho Marx, „jenže, pane předsedo, jestli smím upozornit, to byl docela jiný druh komiky!

Jednou se v úzké hollywoodské uličce mezi filmovými ateliéry střetly dva fordy. Seděli v nich dva zná­mí komikové, Charlie Chaplin a Groucho Marx.

Nemysli si, že couvnu!“ křikl ze svého vozu Charlie.

Ode mne to taky nemůžeš čekat,“ ubezpečil svého protijezdce Groucho.

Charlie Chaplin, aby ukázal, že má dost času, vytáhl odkudsi velmi ostentativně noviny a dal se do čte­ní. Po chvíli mu na dvířka vozu za­ťukal Groucho Marx: „Charlie, prosím tě, až ty noviny přečteš, půjč mi je taky…“

Když Groucho Marx dospěl do vě­ku, kdy sám tvrdil, že jeho stáří se dá spočítat jen na kybernetických strojích, potloukal se po Hollywoodu — pokud zrovna nevystupoval v te­levizi — a kdekoho na potkání mile urážel. Také známá filmová hvězda Doris Day poněkud zkameněla, když ji Groucho Marx oslovil s tím nejmilejším úsměvem: „Drahoušku, byl bych velmi potěšen, kdybyste mě tu a tam pozvala na některou ze svých svateb.“

Napsat komentář