KREMER, Gidon (1947)

KREMER, Gidon (1947)

Tak jsem se dočetl na internetu, že k největším hvězdám 32. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj 2007 bude patřit houslista Gidon Kremer, který s orchestrem Kremerata Baltika uvede díla P. I. Čajkovského a D. Šostakoviče. Hned se mi vybavila jedna neuvěřitelná historka, která se mi přihodila při setkání s tímto velkým houslovým mágem.

V šedesátých až osmdesátých letech jsem kreslil pro mnoho českých novin a časopisů nejen karikatury významných lidí, ale také vtipy. Nejpopulárnější z nich se tenkrát staly ty, v nichž vystupovaly myši. (Začátkem 90.let mi vyšla nakonec i „myší knížka“.) A teď už ke Gidonu Kremerovi: Bylo to někdy v roce 1978, kdy mě jedna dívka jménem Magdalena pozvala v Praze do Rudolfina na koncert mladého Gidona Kremera. Byla tehdy Kremerovou blízkou přítelkyní. Oblékl jsem se do večerního a šel jsem. Asi čtvrt hodiny před zahájením koncertu mě Magdalena přemluvila, že mě musí panu Kremerovi představit. Protestoval jsem, že to není zrovna nejvhodnější chvíle vyrušovat takového umělce před vystoupením, ale ona si nedala říct a tak jsem ji musel následovat. Vešli jsme do postranního sálku, kde se Gidon Kremer rozcvičoval. Hned v první chvíli jsem viděl, že moje námitky byly opodstatněné. Magdalena se s ním pozdravila a pak pravila, že mu hned teď musí někoho představit. „Toto je Ondřej Suchý,“ pravila rusky s nevinným úsměvem, „on je také velký umělec, on kreslí myši.“ Přál bych vám v tu chvíli, kdy mi Gidon Kremer podával ruku, vidět výraz jeho očí. Nechápavě pohlédl na svou spokojenou přítelkyni a vyděšeně pak na mě. Minuty ubíhaly a já věděl, že není čas na nějaké vysvětlování. Omluvně jsem se na Mistra usmál a podal mu program s prosbou o autogram. Bylo to ostatně jediné, co jsem v té hrozivé chvíli trapného ticha mohl udělat. Magdalena byla jediná z nás tří spokojená. Koncert byl úžasný, ovace nebraly konce! „Vrátíme se za Gidonem!“ prohlásila nadšená dívka. Já však byl neoblomný. Při představě, že bych měl být znovu vystaven tomu vyděšenému pohledu Gidona Kremera při opakovném setkání s „velkým umělcem co kreslí myši“, mě poléval studený pot. Rozloučil jsem se, poděkoval za velký zážitek z koncertu a ubíral se sám k domovu. Asi po půl roce jsem potkal Magdaleninu matku. „Já tomu nerozumím,“ vyprávěla s údivem, „Magdalena odletěla za Gidonem do Leningradu a strávila s ním skoro týden, ale prý ji v hotelovém pokoji při stažených roletách četl Dostojevského.“ Nevím co je na tom pravdy, říkám jen, co jsem slyšel. Zanedlouho se mi doneslo, že se Gidon Kremer nevrátil z jednoho zahraničního zájezdu. Napadlo mě, že třeba chtěl mimo jiné utéct i ze světa Magdalen a „velkých umělců co kreslí myši“.

Napsat komentář