„Je velmi málo spisovatelek-humoristek, které si navíc dovedou své texty i interpretovat. Je jich tak málo, že řekneme-1i, že není vůbec žádná, neuděláme velkou chybu. Jen malou. Protože jedna taková přece jen je. Skvělá. A žije v Polsku,“ tak jsem začínal jeden svůj článek na začátku osmdesátých let, a měl jsem pravdu.
Když jsem se díval do Wikipedie, abych o jejím životě doplnil některé další, novější údaje, čekalo mě velké překvapení: Stefania Grodzieńska, herečka satirického divadla Syrena ve Varšavě, konferenciérka, původně tanečnice, prozaička, autorka satirických povídek, scének a fejetonů, zemřela ve věku úctyhodných 96 let! Poláci ji nazývali „nejmladší babičkou ve Varšavě“. V polské poválečné literatuře si získala pověst „nejlepšího satirika v sukních“. S její tvorbou jsme se setkávali od padesátých let minulého století i u nás – na stránkách časopisů, v rozhlase, v televizi, na jevišti. Napsala náměty či scénáře k několika filmům – Sprawa do zalatwienia (1953), Deszczowy lipiec (1958), podle jejího námětu vznikl i český film Poučení (1957) s Josefem Kemrem, Růženou Lysenkovou a Radovanem Lukavským.
V Polsku vyšla S. Grodzieńské už celá dlouhá řada knížek; u nás vyšel výbor jejích povídek, scének a fejetonů pod názvem „Střely i střelky” (nakladatelství Práce, 1956) a konferenciérské vzpomínky „Před oponou — za oponou” (nakladatelství Orbis, 1966).
„Je zábavné dát se vést autorkou, která jako sběratel brouků napichuje vypreparované exempláře lidských směšností na špendlíky své satirické zkratky a předkládá je pěkně srovnaně čtenářům, i když v ní nejsou samí smrtonosní sklípani a štíři. Vždyť i nepatrný komár dokáže člověku otrávit život, nemluvě ani o tom, že roznáší malárii“, píše se na záložce knížky „Střely i střelky“.
A tak jsem, pro doklad pravdivosti těchto slov, v knížce zalistoval a vybral z ní následující vyprávění.
KAKAO
Vyšla jsem právě odpoledne z domova, když mě přepadla smečka lišek, zahalující korpulentní blondýnu.
– Stefčo! Ne, hora
s horou… Vidím, že mě nepoznáváš. Jsem Luša Pamčaková,
taková hubená, černá, s copánkem. Hrávaly jsme si spolu vždycky
v parku, když jsme byly
malé. Pamatuješ se, byla jsi u mne na
jmeninách a zvracela jsi kakao. No ovšem, tehdy nám bylo oběma
pět let. Ale změnila ses od té doby! Kdo by si to pomyslel.
Ale o tom už nemluvme. Musíš k nám na skok zajít, musíš! Já
tady bydlím, v tomhle domě. Máma bude mít ohromnou radost.
Než jsem se vzpamatovala, zástup lišek mě vstrčil do nějakého bytu, strhl se mne plášť a umístil mě v náručí udivené starší paní.
– Ty ji, mami, nepoznáváš? To je Stefča, ty se nepamatuješ na Stefču? Co jsme si vždycky hrály v parku? Byla u mne jednou na jmeninách a zvracela kakao.
– Aaa, už se pamatuji. Moc mě těší.
V tom okamžiku vešel do pokoje pán, kterého mi Pamčaková představila jako svého manžela.
– A to je paní Grodzieńská, kterou tak dobře znáš z jeviště a z fejetonů. Představ si, že zvracela kakao u mne na jmeninách.
Z tváře manžela bývalé Pamčakové bylo lze vyčíst tak smíšené pocity, že jsem si pospíšila s ujištěním, že se to stalo před více než dvaceti lety.
Po výměně rozmanitých zdvořilých vět jsem se už začala chystat k odchodu, když bývalá Pamčaková ohlásila nějaké hosty.
– Musíš chviličku zůstat, to jsou naši sousedé. Dověděli se, že jsi u nás, a zvlášť přišli. Moc by tě chtěli poznat. Uvidíš, jací jsou to fešní mládenci.
Mládenci byli skutečně fešní, ale co naplat, když po dvou minutách rozmluvy přišla na přetřes zase otázka kakaa. Nečekala jsem na výsledek té informace a rychle jsem se rozloučila.
Za několik dní jsem spatřila bývalou Pamčakovou u nás na představení. Seděla ve třetí řadě s větší společností. V okamžiku, kdy jsem vyšla na jeviště, začala něco oživeně vypravovat. Dolehlo ke mně slovo „kakao“ a postřehla jsem, že obecenstvo v prvních třech řadách se na mne začalo dívat s dvojnásobným zájmem.
Zakrátko potom se konal můj autorský večer. Když jsem po přečtení série fejetonů opouštěla s úklonou jeviště, zpozorovala jsem na tvářích diváků známý kombinovaný výraz zájmu a znechucení. Hledala jsem pohledem. Bývalá Pamčaková kralovala v páté řadě.
Za nějaký čas jsem jela tramvají, naproti mně seděly nějaké dvě dámy a četly „Przekrój“.
– Četlas´ fejeton Grodzieńské? – zeptala se jedna.
– Co tě vede – odpověděla druhá – dřív jsem čítávala, ale od té doby, co jsem se dověděla, jak se chová u cizích lidí, nemohu to její jméno ani vidět. Prý byla nedávno u někoho na jmeninách…
– Á, slyšela jsem, slyšela. Podívej se, člověk si myslí, že zve kulturního člověka, a tu máš.
Když jsem vystupovala z tramvaje, srazila jsem se s bývalou Pamčakovou.
– To je psina! – vykřikla. – Představ si, máma si vzpomněla, že to kakao jsi tenkrát nezvracela ty, ale ta malá zrzavá Pytlačinská. Říkala jsem mámě, že se strašně nasměješ.
Strašně jsem se nasmála.
