GRODZIEŃSKA, Stefania (1914 – 2010)

GRODZIEŃSKA, Stefania (1914 – 2010)

„Je velmi málo spisovatelek-humoristek, které si navíc dovedou své tex­ty i interpretovat. Je jich tak málo, že řekneme-1i, že není vůbec žádná, neuděláme velkou chybu. Jen malou. Protože jedna taková přece jen je. Skvělá. A žije v Polsku,“ tak jsem začínal jeden svůj článek na začátku osmdesátých let, a měl jsem pravdu.

Když jsem se díval do Wikipedie, abych o jejím životě doplnil některé další, novější údaje, čekalo mě velké překvapení: Stefania Grodzieńska, herečka satirického divadla Syrena ve Varšavě, konferenciérka, původně tanečnice, prozaička, autorka satirických povídek, scének a fejetonů, zemřela ve věku úctyhodných 96 let! Poláci ji nazývali „nejmladší babičkou ve Varšavě“. V polské poválečné literatuře si získala pověst „nejlepšího satirika v sukních“. S její tvorbou jsme se setkávali od padesátých let minulého století i u nás – na stránkách časopisů, v rozhlase, v televizi, na jevišti. Napsala náměty či scénáře k několika filmům – Sprawa do zalatwienia (1953), Deszczowy lipiec (1958), podle jejího námětu vznikl i český film Poučení (1957) s Josefem Kemrem, Růženou Lysenkovou a Radovanem Lukavským.

V Polsku vyšla S. Grodzieńské už celá dlouhá řada knížek; u nás vyšel výbor jejích povídek, scének a fejetonů pod názvem „Střely i střel­ky“ (nakladatelství Práce, 1956) a konferenciérské vzpomínky „Před oponou — za oponou“ (nakladatelství Orbis, 1966).

„Je zábavné dát se vést autorkou, která jako sběratel brouků napichuje vypreparované exempláře lidských směšností na špendlíky své satirické zkratky a předkládá je pěkně srovnaně čtenářům, i když v ní nejsou samí smrtonosní sklípani a štíři. Vždyť i nepatrný komár dokáže člověku otrávit život, nemluvě ani o tom, že roznáší malárii“, píše se na záložce knížky „Střely i střelky“.

A tak jsem, pro do­klad pravdivosti těchto slov, v knížce zalistoval a vybral z ní následující vyprávění.

KAKAO

Vyšla jsem právě odpoledne z domova, když mě přepadla smečka lišek, zahalující korpulentní blondý­nu.

– Stefčo! Ne, hora s horou… Vidím, že mě nepoznáváš. Jsem Luša Pamčaková, taková hubená, černá, s copánkem. Hrávaly jsme si spolu vždycky v parku, když jsme byly
malé. Pamatuješ se, byla jsi u mne na jmeninách a zvracela jsi kakao. No ovšem, tehdy nám bylo oběma pět let. Ale změnila ses od té do­by! Kdo by si to pomyslel. Ale o tom už nemluvme. Musíš k nám na skok zajít, musíš! Já tady bydlím, v tomhle domě. Máma bude mít ohromnou radost.

Než jsem se vzpamatovala, zástup lišek mě vstrčil do nějakého bytu, strhl se mne plášť a umístil mě v náručí udivené starší paní.

– Ty ji, mami, nepoznáváš? To je Stefča, ty se nepamatuješ na Stefču? Co jsme si vždycky hrály v parku? Byla u mne jednou na jmeninách a zvracela kakao.

– Aaa, už se pamatuji. Moc mě těší.

V tom okamžiku vešel do pokoje pán, kterého mi Pamčaková před­stavila jako svého manžela.

– A to je paní Grodzieńská, kterou tak dobře znáš z jeviště a z fe­jetonů. Představ si, že zvracela ka­kao u mne na jmeninách.

Z tváře manžela bývalé Pamčakové bylo lze vyčíst tak smíšené po­city, že jsem si pospíšila s ujiště­ním, že se to stalo před více než dvaceti lety.

Po výměně rozmanitých zdvořilých vět jsem se už začala chystat k od­chodu, když bývalá Pamčaková ohlá­sila nějaké hosty.

– Musíš chviličku zůstat, to jsou naši sousedé. Dověděli se, že jsi u nás, a zvlášť přišli. Moc by tě chtě­li poznat. Uvidíš, jací jsou to fešní mládenci.

Mládenci byli skutečně fešní, ale co naplat, když po dvou minutách rozmluvy přišla na přetřes zase otáz­ka kakaa. Nečekala jsem na výsle­dek té informace a rychle jsem se rozloučila.

Za několik dní jsem spatřila bývalou Pamčakovou u nás na představení. Seděla ve třetí řadě s větší společností. V okamžiku, kdy jsem vyšla na jeviště, začala něco oživeně vypravovat. Dolehlo ke mně slo­vo „kakao“ a postřehla jsem, že obe­censtvo v prvních třech řadách se na mne začalo dívat s dvojnásob­ným zájmem.

Zakrátko potom se konal můj au­torský večer. Když jsem po přečtení série fejetonů opouštěla s úklonou jeviště, zpozorovala jsem na tvářích diváků známý kombinovaný výraz zájmu a znechucení. Hledala jsem pohledem. Bývalá Pamčaková kralo­vala v páté řadě.

Za nějaký čas jsem jela tramvají, naproti mně seděly nějaké dvě dá­my a četly „Przekrój“.

– Četlas´ fejeton Grodzieńské? – zeptala se jedna.

– Co tě vede – odpověděla dru­há – dřív jsem čítávala, ale od té doby, co jsem se dověděla, jak se chová u cizích lidí, nemohu to její jméno ani vidět. Prý byla nedávno u někoho na jmeninách…

– Á, slyšela jsem, slyšela. Podí­vej se, člověk si myslí, že zve kul­turního člověka, a tu máš.

Když jsem vystupovala z tramvaje, srazila jsem se s bývalou Pamčakovou.

– To je psina! – vykřikla. – Představ si, máma si vzpomněla, že to kakao jsi tenkrát nezvracela ty, ale ta malá zrzavá Pytlačinská. Říkala jsem mámě, že se strašně na­směješ.

Strašně jsem se nasmála.

Napsat komentář