Říkali jsme jí Bardotka. Proslula milostnými románky, pokusem o sebevraždu, ochranou zvířat a téměř 50 filmy
Od doby, kdy byla tato kráska francouzského filmu světově proslulým sexy symbolem, uplynula již řada let. Zatímco v šedesátých letech si za iniciálami BB představil okamžitě každý onu jedinečnou filmovou krásku Brigitte Bardotovou, dnes se ve světě s písmeny BB vysloví jedním dechem leda tak Big Brother.
V roce 1971 zazněl ze scény divadla Semafor ve hře Ten pes je váš tento „otevřený dopis“ adresovaný Brigitte Bardotové: „Milá Brigitto, nejprve přijměte srdečný pozdrav a milou vzpomínku. Co stále děláte? Často na Vás s manželkou vzpomínáme a já se Vás vždycky zastávám…“ Publikum vybuchovalo smíchem. Poslední salvou nakonec ocenilo větu, jíž se pisatel s adresátkou loučil: „Líbám vás na oba zuby!“ Dnešní publikum by už sotva reagovalo podobně.
Mám před sebou texty ještě dalších dvou dopisů, tentokrát však vážně míněných. Napsala je kdysi sama Brigitte a z Francie mířily do Čech. První psala v době, kdy stála ještě pouze na prahu své filmové kariéry, druhý pak pochází z doby, kdy už si pisatelka nepřála, aby ji okolní svět vnímal jinak než v souvislosti s činností její nadace Fondation Brigitte Bardot a s jejími osobními aktivitami ochránkyně zvířat.
Adresátem prvního dopisu byl chlapec jménem Ivan Jandl, první český držitel zlaté sošky Oscara, prestižní ceny Americké filmové akademie. Začínající herečka mu v první polovině padesátých let napsala:
„Milý Ivane, abych se Ti představila: Jak možná víš, mám za sebou již první úspěšnou filmovou roli. Velmi se mi líbil film, za který jsi nedávno dostal Oscara. Napsali mi z EuropeFilmu, že mám s Tebou hrát ve filmu z Afriky o dvou sourozencích, trosečnících. Velmi se těším na spolupráci s tak výborným hercem, jako jsi Ty. Doufám, že se co nejdříve setkáme v Paříži. Viděls už někdy moře? Zdraví Tě Tvá Brigitte Bardot.“
(Neodpustím si citovat půvabnou odpověď, kterou jí napsal v té době dospívající Ivan: „Milá Brigitto, zatím jsem o Tobě nic neslyšel. Doufám, že se k nám nějaký Tvůj film dostane a že třeba spolu film, o kterém píší, natočíme. Moře jsem už viděl v Norsku. Zdraví Tě Tvůj Ivan Jandl.“ Zmíněný film spolu samozřejmě nikdy nenatočili.)
Druhý dopis adresovala Bardotová, už jako legendární ochránkyně zvířat, v prosinci roku 1994 Nadaci přátel zvířat v Šemanovicích u Kokořína. Mezi oběma jejími listy putujícími do Čech je rozdíl čtyř desítek let, a tak dokazují nejlépe onu velkou proměnu, kterou krásná herečka v životě prošla:
„Milí přátelé, ráda bych Vám vyjádřila svou nejvřelejší podporu v práci, kterou děláte v České republice pro ochranu zvířat. Zejména Vám blahopřeji k významnému rozhodnutí předávat mladým poselství lásky a respektu. Jsem si jistá, že díky Vám a vlastnímu zdravému rozumu budou příští generace zachovávat a chránit naše společné dědictví, jehož jsou zvířata součástí, lépe než my. Věřím z celého srdce, že Vaše nadace pomůže sjednotit všechny lidi dobré vůle a že si nakonec lidé na celém světě uvědomí svou odpovědnost ke zvířatům. Přeji všem členům Nadace přátel zvířat mnoho odvahy a úspěchů. S upřímným pozdravem a vší podporou. Brigitte Bardot.“
Nadace přátel zvířat v Šemanovicích u Kokořína pořádala sbírky na útulky pro psy a kočky, organizovala benefiční koncerty, z nichž výtěžek putoval vždy na konto Ligy na ochranu zvířat, a sbírala podpisy pod petice vydávané Fondem Brigitte Bardotové. Novela zákona o nadacích nakonec ještě v devadesátých letech existenci malé (díky BB však „slavné“) kokořínské nadace ukončila – půl milionu korun zmrazených na bankovním kontě si tehdy nemohla dovolit žádná z malých nadací.
„Když mi byl necelý rok a půl, vypadala jsem ještě docela hezky. Později už to se mnou bylo horší, ve dvanácti jsem pak byla přímo strašná, sama jsem se nemohla na sebe ani podívat! Nosila jsem brejličky, děti mi neřekly jinak než „pyskatá“, šišlala jsem a k tomu všemu jsem ještě musela nosit rovnátko na zuby!“ popisovala na konci šedesátých let své dětství krásná Brigitte.
Narodila v Paříži 28. září 1934. Jako dítě prý neměla ani jednu panenku – nejraději si totiž hrála s cínovými vojáčky. Vyrůstala v krásné, tiché pařížské čtvrti a už tenkrát se jí líbila víc klukovská móda než ta holčičí. Musela totiž chodit stále v bílých šatečkách. Učila se hrát na klavír a začínal ji bavit balet. Ve škole nerada recitovala, zato ráda zpívala.
„Ve čtrnácti jsem už vypadala líp. Jedna maminčina přítelkyně, ředitelka žurnálu Jardin des modes, mě tehdy požádala, abych se nechala pro její magazín vyfotografovat. Fotka měla nečekaný úspěch. Přišel za mnou režisér Marc Allégret, že by mě rád vyzkoušel pro svůj film. Zkoušky však nedopadly dobře, a tak se film nedělal. Všiml si mě a do světa filmu mě uvedl až Roger Vadim, kterého jsem poznala ještě jako asistenta režie.“
V šestnácti začala studovat klasický balet. Udělala přijímací zkoušky na konzervatoř, brala balet velmi vážně, přitom však stále zkoušela štěstí u filmu. „Bývala bych točila třeba zadarmo. Nepotřebovala jsem peníze, protože jsem bydlela u rodičů. Ani tak mě však filmaři nechtěli. Byla jsem špatná herečka.“
Měla za sebou už dvanáct leckdy sotva postřehnutelných epizodek, když v osmnácti dostala konečně větší příležitost ve filmu Velké manévry režiséra Reného Claira. K prvnímu skutečnému úspěchu ji nakonec přivedl začínající režisér Roger Vadim, tehdy už její manžel, který ji obsadil do hlavní role ve filmu …a Bůh stvořil ženu.
„Vadim byl první, kdo mě dokázal ve filmu využít tak, jak se mě využít mělo. Bral mě takovou, jakou mě znal, a obsadil mě do filmu, který točil pro mě. Pomohl mi. Kdyby ho nebylo, asi bych se nestala tím, čím jsem.“
Zmítaná vlnami
Bylo jí třicet let, když se s ní začalo všechno řítit. Sláva vypadá jako něco úžasného, ale nese se těžko. „Vždycky se mnou zmítaly vlny. A zmítají pořád. Přesto mě bilance vlastní minulosti, kterou denně provádím, uspokojuje. Uspokojuje mě, jestliže mohu každý ten den v klidu uzavřít,“ konstatovala přece jen nakonec několik málo let předtím, než – aniž by to tenkrát tak cítila – v klidu uzavřela i svou kariéru filmové herečky.
Tehdy už měla za sebou desítky filmů, z nichž nejznámější prolétly celým světem: Babeta jde do války, Pravda, Soukromý život, Pohrdání, Viva Maria…
Film, v němž jsme mohli Bardotovou zaregistrovat poprvé, se jmenoval Velké manévry, v československých kinech byl uveden v červenci roku 1957 – a diváci ji nebrali na vědomí. Všichni totiž byli zvědaví pouze na představitele hlavní role Gérarda Philipa. Teprve v roce 1963 jsme si mohli poprvé vychutnat všechny přirozené půvaby v té době již proslulé hvězdy v komedii Babeta jde do války.
V roce 1971 Bardotová prohlásila: „Bude mi letos už sedmatřicet, ale cítím se na o moc míň. A to je dobře. Myslím si, že každý věk má své přednosti. Ani dneska ještě nedokážu všechno docenit jak se patří, protože jsem na to stále moc mladá. Film – to je můj život! Ráda bych po sobě zanechala aspoň padesát filmů…“
Budeme-li počítat i filmy, v nichž se objevila na plátně třeba jen pár desítek vteřin, spletla se Brigitte nakonec o dva filmy – její filmografie čítá 48 titulů.
Dva roky poté, co prohlašovala, že film je její život, tedy v roce 1973, stála před filmovou kamerou naposled…
Brigitte Bardotová, podle údajů francouzského statistického úřadu přinášející v době své největší slávy do státní pokladny více než celá firma Renault, hvězda známá svými milostnými avantýrami, pokusem o sebevraždu, rivalstvím s některými kolegyněmi, žije dnes – už po čtvrté vdaná – jen vlastním zájmem o zvířata. Vystupuje všude na jejich ochranu, zúčastňuje se protestních akcí na různých místech světa, píše burcující články do časopisu vydávaného jejím fondem: „Prožíváme období velmi nepřátelské vůči přírodě, obtížné a destabilizující, kdy zvířata platí vysokou daň lidstvu, které se jeví ještě šílenější než ubohé krávy vděčící za svou chorobu lidské chamtivosti a hlouposti. Zvířata nejen doplácejí na naši neodpovědnost, ale jsou i terčem pomsty. Jsou podřezávána, čtvrcena, masakrována, bereme jim život, kůži, tuk, kožešinu, maso, kosti i sperma. Je to podlé! Zamysleme se nad tím a jednejme. Nejsme přece ovce. Chudáci ovce!“
O dnešním pohledu Brigitty Bardotové na svět říká leccos také výstřižek z novin z 24. ledna roku 1997, který mám před očima: „Brigitte Bardotová byla včera soudem v Paříži zproštěna obvinění z rasové nenávisti. Kritizovala muslimy jako zabijáky ovcí a odsuzovala jejich přistěhovalectví do Francie.“
