Jestliže nějaká knížka začíná tak, jako tahle od Jirky Vondráka, stávám se jejím zajatcem – vybaví se mi okamžitě jiné místo (nikoliv v Brně, ale v Praze) s interiérem téměř totožným, jako je jím popsaný interiér jednoho brněnského kina:
„Když jsem vyhlédl z balkónu třetího patra našeho domu v Cihlářské ulici a podíval se doprava dolů, viděl jsem šedivou, trochu oprýskanou patrovou budovu kina Studio. Byl to biograf s předsálím plným barevných plakátů na stěnách a bufetem, kde tlustá dobrácká tetka v modré zástěře prodávala šumákové kostičky, lízací mejdlíčka, pendreky a šumivou limonádu. Pak se vešlo do sálku s řadami spojených dřevěných sklápěcích sedaček a plátnem umístěným v čele místnosti trochu moc vysoko. Takže my v první řadě jsme se na naše hrdiny dívali z podhledu, což nám ovšem nevadilo, protože jsme prožívali ty nejbláznivější a nejodvážnější dobrodružství.“
Jiří Vondrák je asi o deset let mladší než já, ale tehdy byla kina ještě po řadu let stále stejná. Knížka Můj laskavý objektiv ovšem není o kinech z počátku let šedesátých let, ale o objektivu kamery, kterou od let devadesátých začal vést už zkušený režisér-dokumentarista.
Společným jmenovatelem devatenácti povídek známého brněnského režiséra a spisovatele, televizního dokumentaristy a ale i známého písničkáře Jiřího Vondráka, je laskavý humor. Jeho knížka Můj laskavý objektiv je souborem krátkých humorných vzpomínek na setkání a natáčení filmů s herci, zpěváky, hudebníky, spisovateli a dalšími velikány českého a světového významu – namátkou uveďme alespoň Huga Haase, Jana Skácela, Jiřího Suchého nebo Erica Burdona z Animals, Iana Andersona z Jethro Tull, Donovana či Johna Mayalla. Knížku vydalo nakladatelství Fénix a pokud vím přímo od autora, měla by mít časem ještě pokračování. Pokud bude stejně tak čtivé, máme se na co těšit!