Račte vstoupit dále

Neříkejte Ále!

Promítač promítá

Zhasíná se v sále

K promítání filmů

Zveme slečnu Vilmu

Zveme pána v buřince Mojmíra a Irmu

Vemte s sebou syna

Pojďte k nám do kina

Promítač promítá

Charlieho Chaplina

Zítra si sem dojdem

Za Haroldem Lloydcm…

…zpívaly v sedmdesátých letech sestry Martha a Tena Elefteriadu a nám se to veršované pozvání do kina dneska docela hodí, neboť co se biogra­fu týče, ve své podstatě se nic moc nezměnilo, ani od dob sedmde­sátých, ba ani od let dvacátých, kdy si tehdejší „nestor československých filmových herců“ Josef Šváb-Malostranský prozpěvoval jeden ze svých kuplctů Z VEČERNÍCH PÍS­NÍ STARÉHO FILMAŘE.

Když sluníčko schová se za ty hory bílé,

vždycky spěchám v biograf, sedí se tam mile.

Každý si tam pohoví jako v koutku ráje,

všichni hledí na plátno, hudba k tomu hraje.

Každý se tam pobaví, když se někdo nudí,

hodí si tam »šlofíčka«, však oni ho vzbudí!

V pátek čapnu noviny, vždyť jsou za pár »ňafů«,

a čtu repertoir všech pražských biografů.

Skoro třicet programů na jediné stránce,

šel bych do všech, kde však vzít

na všechny – »finance«???

Tak Božíčku na nebi, co máš k nám moc lásky,

nech místo krup padati do bia »volňásky«!

Do biografu se chodilo, chodí a bude chodit. Žádné DVD nemůže zprostředkovat zážitek z filmového díla lépe než opravdové kino, žádné DVD nedokáže vyvolal atmosféru „starého, dobrého biografu“.

Od nepaměti se chodí do biografu v každém ročním obdo­bí z jiného důvodu: v zimě se nezřídka stávají kina (přede­vším kina premiérová) záležitostí společenskou. Na jaře se kina velmi často dodnes proměňují v útočiště zamilova­ných párů. V létě přichází čas pro nekrytá letní kina, která zaplňují převážně diváci jsoucí v tom či onom městě na prázdninách, na dovolené, na rekreaci či v lázních; návštěvy kin nemají v létě jiný charakter než rekreační. Ani na pod­zim nezejí kina prázdnotou – vpadávají do nich vyprahlí chalupáři, chataři a zahrádkáři, kteří prožili léto v přírodní izolaci. Jiným důvodem podzimních návštěv kin je umocně­ní nostalgie, která se u většiny lidí v tomto ročním období projevuje a má velmi často vazbu k některým starým fil­mům…

Jsme na začátku kalendáře, jsme na začátku roku, podí­vejme se proto s úsměvem i na začátek filmové historie.

Psal se 28. prosinec 1895. Nedůvěřivých pětatřicet diváků sestupo­valo tehdy do podzemního sálku Grand Café na pařížském Boulevard des Capucines, kde se dopoledne, odpoledne i večer promítalo osm až deset filmů bratří Augusta a Louise Lumiérů. O tom, co všechno se kolem této události odehrá­valo, se dočtete v mnoha knihách. V tom podstatném se všechny shodují – v tom nepodstatném už je to horší. A pro­to zde budiž uveden příklad, jak nelehké to někdy mají fil­moví historici, ale i v jakých rozpacích se mohou ocitnout je­jich poučeníchtiví čtenáři: V souvislosti s legendární filmo­vou produkcí v Grand Café se občas vzpomíná i na majitele této kavárny, pana Volponiho. Ne každému filmovému historikovi se však jeví tento podnikatel stejně. Krzysztof Teodor Toeplitz jej v knize Chaplinovo království vidí jako hlupáč­ka, neboť prý místo dvacetiprocentního zisku z představení, který mu bratři Lumiěrové nabízeli, dal přednost třiceti frankům denně v hotovosti bez ohledu na návštěvnost kinematografu. První den (35 diváků) mohl být na svou prozíra­vost hrdý, ale o tři týdny později si prý určitě rval vlasy, když viděl, jak jeho smluvní partneři shrábnou denně po 2000 francích.

Rval si opravdu pan kavárník Volponi vlasy, nebo nerval?

Podle Karla Smrže, který touž situaci popsal nejprve ve svých Dějinách filmu a později v knížce Film včera a dnes, si pan Volponi ruce mnul, a nikoliv proto, aby si jimi posléze mohl rvát vlasy. Podle Smrže si totiž pan kavárník místo pevného nájemného ujednal těch 20% z výtěžku. Této do­hody sice trochu litoval, ale jen v prvních dnech. O tři týdny později, kdy prý se denně vybralo až 2500 franků (ejhle – o 500 víc, než píše Toeplitz!), byl nadmíru spokojen. Kdo z vás teď namítne, že na otázku, zda byl majitel Grand Café chytrý, nebo hloupý, může odpovědět lépe francouzský filmový historik než český či polský, ten bude zklamán. Georges Sadoul ve svých Dějinách světového filmu se panu Vol­ponimu prozíravě vyhnul, konstatuje, že v Indickém salón­ku Grand Café se kinematograf bratří Lumiérů dostal po­prvé před – platící obecenstvo. A je to.

Všechno tedy – viděno zjednodušeně – začalo v Paříži 28. prosince 1895.

Po půlroce dorazil kinematograf také k nám. Poprvé byl předveden v polovině července 1896 v Karlových Varech. Prahu navštívily dva kinematografické podniky v říjnu téhož roku. V roce 1898 byl pak předveden na Výstavě architektury a inženýrství „Český kinemato­graf“ Jana Kříženeckého.

Od prvních Kříženeckého pokusů na této výstavě k prvním filmovým společnostem v roce 1912 – to je začátek historie české­ho filmu. První stálý biograf v Praze si otevřel v domě U modré štiky v Karlově ulici v roce 1907 eskamotér, iluzionista a další průkopník české kinematografie Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor.