(Následující řádky pocházejí z kdysi chystaného, leč nevydaného Veselého filmového kalendáře. Takže jde o vybrané texty, které nemají žádnou vazbu na letošní rok, měsíc či den.)
Třetí díl Veselého filmového kalendáře budou tentokrát doprovázet inzeráty z časopisu DIVADLO BUDOUCNOSTI, který vycházel před sto léty.
ANEKDOTY ZE STARÉHO BIOGRAFU
Potkají se dva kamarádi: »’Tak jaký bylo včera kino?«
»Do poloviny slušný a potom si ta dívka přesedla…«
»Slečno, mohl bych vás pozvat do biografu?«
»A nebude vám vadit, že jsem tenhle film dosud neviděla?«
Před biografem se rozhodují dvě dívky, zda jít nebo nejít. Reklama před vchodem dává tušit, že film bude plný choulostivých scén. První dívka si povzdychne:
»Jo, holka, to bude těžký – na tohle se může až od osmnácti …«
Druhá pokýve hlavou a nakonec mávne rukou:
»Ale já stejně nemám čas; matka mi nechce hlídat dítě!«
»Pane, měl byste jít do kina Blaník!«
»Co tam dávají?«
»To nevím, jenom cítím, že tady máte málo místa!«
Ve škole.
»Kočandrle,« táže se učitel, »pověz nám, co je to bioplyn?«
»Prosím, ovzduší v biografu!«
Vyzvídá pozdě večer maminka na dcerušce, která se právě vrátila z biografu:
»Tak jakpak jste se, Irenko, s Jiřím bavili?«
»Nejdřív velmi dobře, mami, ale potom nás začali lidi okolo okřikovat.«
Spisovatel KAREL POLÁČEK nejednou psal o filmu. V knížkách i v novinách. Zde je úryvek z jednoho jeho sloupku, nazvaného BIOGRAF JINDY A NYNÍ.
»…Hrávaly se filmy se střelbou nebo německé salónní veselohry, v nichž poskakovala jistá slečna, jménem Ossi Osvalda nebo cituplná Henny Portenová. Před tím byly krátké veselohry, v nichž obyčejně si herci pleskali smetanovým krémem do obličeje; také padali do vody nebo rozbíjeli domácí nářadí. Velmi byly oblíbeny filmy rozdělené na epochy například Zigomar nebo Červené eso. Stávalo se, že ke konci epochy sympatický a šlechetný milovník zahynul,
podlehnuv nástrahám necitelných banditů. Někde v podzemí vybuchla puma, dům se zřítil a ve svých troskách pohřbil rusovlasého pána, jemuž veškeré obecenstvo přálo, aby nezahynul, ale oženil se s tou hezkou a řádnou slečnou. Ukázalo se v druhé epoše, že ten rusovlasý pán nezahynul, ale o vlásek unikl nebezpečí. Tenkrát říkávaly služebné svým zaměstnavatelkám: ‚Milostpaní, já bych prosila, kdybyste mi líbili dát večír aus. Já mám rozdělanou epochu.‘
Za oněch časů byl biograf čili ‚biják‘ zábavou lidových vrstev s primitivním vkusem. Vzdělanci se s opovržením dívali na toto vyražení. Kdo měl maturitu, ten jistě dal přednost Prstenu Nibelungů před Zigomarem. Do biografů se plížili někteří intelektuálové s ohrnutým límcem a pod pláštěm tmy a mlhy vyhledávali biograf někde na předměstí. Nepřáli si, aby je nějaký známý potkal, neboť vzdělanost jim nedovolila vyhledávat pochybné zábavy. Když měli smůlu a někdo je v biografu uviděl, tehdy se tvářili rozpačitě jako profesor, jehož gymnazisté přistihli v nočním lokále. Tehdy se intelektuál velmi omlouval a snažil se svoje počínání vysvětlit tím, že ‚studuje prostředí‘. V těch starých časech totiž kráčeli intelektuálové po vrcholcích vzdělanosti; a četli-li detektivku, tak jistě jenom podloudně a tajně, aby nikdo nevěděl. To nebylo jako dnes, aby intelektuálové ostentativně sháněli detektivní četbu. Dnes totiž právě naopak taková zábava platí za atribut vzdělanosti, jako se každý intelektuál chlubí, že na střední škole propadl nebo měl zákonné mravy. Domnívá se totiž, že čím horší vysvědčení v mládí míval, tím má dnes větší talent.
Dnes ovšem je film zařazen mezi Umění s největším ‚U‘, které mají tiskárny k dispozici. Filmy se dělí mezi kýčařské, to jest takové, ve kterých nalézají zábavu široké vrstvy, které platí vstupné, a avantgardní, na něž se dostavují levě orientovaní architekti s rádiovkou na hlavě, intelektuálové s pletenou vestou a lulkou v ústech, redaktoři, spisovatelé a jejich slečny, které se fyzicky podobají pánům a mají prsty zažloutlé od kouření. Ti zpravidla dostávají vstupenky zdarma. Avantgardní filmy jsou ty, které mají problémy a ty problémy se jeví v takzvaných zajímavých záběrech a detailech. Lidé a předměty se zabírají pokud možno šikmo seshora, v detailu se točí kola vlaku a pohybují se páky. Obličeje herců se lesknou, protože jsou natřeny vazelínou. A hlavně musejí být v avantgardních filmech mraky, které vrhají pohybující se stíny; také jsou nevyhnutelný vlnící se lány klasů…«
Z FILMOVÉHO SVĚTA ROKU RAZ-DVA
»Dřív jsem platil za našeho nejlepšího kinoherce!«
»Vážně? A který to byl?«
Filmová hvězda, která bývá často provdána:
»Mohla bych vám představiti svého manžela, pana – pana – (k manželovi) – nestůj tak pitomě a řekni, jak se jmenuješ!«
Holedbá se jeden scenárista druhému:
»Tak ti teď nosím v hlavě takovou skvělou myšlenku…«
»Chudinka – já vím, že je jí tam dlouhá chvíle.«
Gratuluje jedna herečka druhé:
»Blahopřcji ti k tvému zasnoubení. Volila jsi dobře. Tvůj ženich je fešák, bohatý, vzdělaný, ale to ti musím říct, jednu chybu přece jen má: příšerně chrápe!«
Bavily se dvě filmové hvězdy:
»A nepomyslila jsi ještě na to, nechat si vlasy přebarvit na jejich původní barvu?«
»Ale ano, pomyslila. Jenže už nevím, která to byla.«
Byla jedna filmová hvězda, která nepoužívala ani líčidla, ani pudru, ani krémů, ani tyčinek na rty. Nekouřila cigarety a nepila cocteilů. Neměla nikdy krach s ředitelem a nebyla ani jednou rozvedena… Jmenovala se Rin-Tin-Tin. A o té slavné filmové hvězdě, vlčáku Rin-Tin-Tinovi, zpívala kdysi dávno (začátkem sedmdesátých let minulého století) Jitka Molavcová tuto písničku:
POTKAL PLUTO RIN-TIN-TINA
Vyslechněte píseň tuto
Potkal známý dobrák Pluto
Poblíž secesního kina
Slavného psa Rin-Tin-Tina
Chvíli se bavili
A pak tam
Na rohu činžovního domu
Zanechali autogram
Otisky pacek navíc k tomu
Ač se nikdy nenapijí
Sejdou se občas na pivu
Na důkaz, že stále žijí
V jednom filmovém archivu
Slavného psa Rin-Tin-Tina
Poblíž secesního kina
Potkal známý dobrák Pluto
A tím končím píseň tuto