Kapitola 5: Šli jsme s maminkou na plastický film

Psal se rok 1955 a v novinách se objevilo, že kino na Václavské náměstí bude promítat plastické filmy. „Chtěl bys jít Ondroušku na plastický film?“ zeptala se mě maminka. „Chtěl bych!“ A tak jsme šli.

Do kin jsem chodil v dětství nejčastěji s maminkou, anebo se starším bratrem Jiřím. Jiří si filmy vybíral, zatímco mamince připadlo to, co zbylo a bylo mládeži přístupné. Bylo to často sovětské, což mně nevadilo a maminka mlčela.

A víte, že to mělo na můj pozdější vývoj docela dobrý dopad? Zvolna jsem se sám učil rozlišovat co je asi dobré a co asi ne. Plastický film jsem už v těch deseti letech po shlédnuté produkci zařadil k těm filmům, které už bych podruhé v životě vidět nemusel. Ale viděl jsem ho, a bylo to dobře. A děkuji maminčině obětavosti. Tím, že jsem si od útlého dětství žádné filmy nevybíral a s chutí jsem se šel dívat na cokoliv, myslím, že ke stáru jako bych něco dobrého našel: Vybavují se mi vzpomínky; dnes už jsem kritický k tomu, co jsem viděl blbého, ale na druhou stranu přece jen trošku shovívavý při vzpomínce na rozstřikovanou vůni fialek o přestávce, i na docela jinou vůni filmového lepidla či rozehřátého filmového projektoru. Našel jsem v sobě větší dávku tolerance, která se do vzpomínek mimochodem docela hodí.)

Tak jsem si tu trochu zavzpomínal a nyní si přečtěte, jak se o plastickém filmu v Praze tenkrát v tisku psalo a o co jste to vlastně přišli.

Pro první stálé kino stereoskopických filmů nebyl vybudován nový prostor, ale adaptováno kino Praha na Václavském náměstí. Původně němý biograf, který zahájil provoz v listopadu 1928, byl vybrán kvůli vhodné pozici v centru města, poměrně malé rozloze sálu (428 sedadel) a také proto, že neměl balkony, z nichž by bylo nemožné stereoskopickou projekci sledovat. Během úprav, jejichž podstatná část probíhala v dubnu a v květnu 1955, byl provoz přerušen a nad vchodem se objevil transparent s upozorněním, že kino Praha bude změněno v plastické kino.

Po dokončení nezbytných úprav obnovilo Kino Praha provoz 13. května 1955.

Pro sledování stereoskopických filmů bylo kino vybaveno plastovými polarizačními brýlemi, které ve třech různých velikostech vyráběla bratislavská Meopta. Brýle, které si diváci před začátkem programu vypůjčili v místnosti vedle šatny, byly po každém představení desinfikovány.

„Naše nové stereoskopické kino není zatím na tak vysoké úrovni jako podobná kina v SSSR“, konstatoval text článku Díváme se trojrozměrně. „Tam už mají speciální, velmi složitá plátna, která sama o sobě poskytují divákovi dojem trojrozměrnosti. U nás musí divák ještě trochu spolupracovat, aby toho dojmu nabyl. Není to nic obtížného: stačí si nasadit zvláštní polarisační brýle. V kinu Praha jich mají pořádnou zásobu: celých devět tisíc. Nemusíte se tedy bát, že by se právě na vás nedostalo a že byste proto viděli dvojrozměrně. A nemusíte se ani strachovat , že vám brýle budou padat s nosu nebo že chytíte rýmu od diváka, který se před vámi trojrozměrně bavil a vzdělával: řečené brýle jsou ve třech velikostech a po použití se každé z nich velmi pečlivě desinfikují.“

 Polarizačními brýlemi mohli diváci v květnu 1955 sledovat program sestávající ze sovětského filmu Ve světlech manéže a z dvojice českých krátkometrážních snímků Červený mak (Rudý mák) a 1. máj 1955 v Praze.

Příčinou malého zájmu veřejnosti o první československé stereoskopické kino byl zřejmě jednotvárný program. Dobrodružné filmy, především detektivky a kovbojky¹⁶, na které se do kina Praha chodilo před válkou, vystřídaly v polovině padesátých let záznamy cirkusových představení, koncertů, průvodů a spartakiádních vystoupení. Kino Praha nabízelo pouze pokusné domácí snímky a omezený výběr sovětských filmů. Vesměs šlo o pořady, demonstrující techniku stereoskopického filmu, které velmi brzy nasytily zájem diváků. Jejich pozornost se ostatně začala koncentrovat na tehdy čerstvě zahájené televizní vysílání. Československý film neudělal žádný další krok směrem k formálním experimentům nebo pokusům o narativní stereoskopický film. Po roce intenzivní práce, kdy ve Studiu uměleckého filmu vznikly stereoskopické záběry z baletu Červený mak a krátké filmy Návštěva v ZOO, Plastické ukázky ze spartakiády, První máj v Praze a Rošického memoriál (všechny uvedené snímky natočil kameraman Vladimír Novotný v roce 1955), se kinofikace začala intenzivně zabývat zařizováním sálů k promítání širokoúhlých filmů s plastickým zvukem: „Již v r. 1956 byla jako prvé kino tohoto druhu otevřena pražská Alfa a po ní následovala další kina v Praze i na venkově. Na jaře 1958 bylo otevřeno již sté takové kino.“

Červený mak. „Čína 1925. Čína hladujúca, vyciciavaná zbedačená tisícročným útlakom. Nie je to však už krajina mlčiaca a trpezlivá, ale odhodlaná akoncovať s týmto stavom. Túto Čínu zobrazuje slávny balet R. Gliera, prvý balet s revolučným námetom.“ V choreografii A. R. Tomského, zasloužilého umělce Uzbecké SSR účinkuje Baletní soubor Národního divadla v Bratislavě.