Miroslav Graclík (dále už jen Mirek, protože jsme dlouholetí přátelé) je novinář, spisovatel a producent, který se narodil na sklonku roku 1967. Je celkem logické, že léta sedmdesátá a osmdesátá prožil ve věku, kdy mu spousta věcí bylo utajeno, anebo o ně prostě nejevil takový zájem, jako nyní ve své dospělosti. Jsem rád, že jsme se poznali a že mu mohu leccos z dávných dob osobností taneční hudby, divadel malých forem, filmů a televizních programů občas objasnit (pokud potřebuje a obrátí se na mě). Jeho zájmy jsou podobné mým, akorát, že jsem začal v novinách a v televizi pravidelně pracovat už od poloviny let šedesátých.
Když mi Mirek věnoval během minulého roku dvě své nové knížky (Hana Hegerová, královna šansonu a Trochu jiné rozhovory) zjistil jsem, že už je musím v knihovně zařadit do jiného regálu – ten, který jsem pro ně kdysi vyhradil, byly už plné. Do loňska už jsem totiž vlastnil „jen“ dalších dvacet jeho obsáhlých knih (dosud jich napsal 36), o nichž tu chci podat následující svědectví.
Knihy Mirka Graclíka obsahují v průměru každá přibližně 400 až 500 stran. Mohl bych napsat po pravdě, že jejich původní autorův text přináší často neznámé informace, rozhovory s pamětníky, osobní závěry. Ovšem já chci především napsat, čím jsou pro mě osobně ty knížky objevné a cenné:
Mirek je neuvěřitelný archivář, který své knihy zdokonaluje až neuvěřitelným množstvím obrazového materiálu a podrobných citací většiny dobových článků. A tak si může čtenář přečíst i spoustu novinových zpráv, rozhovorů a kritik, a zároveň si prohlédnout zmenšené titulní strany všech časopisů, knih, gramofonových obalů, zkrátka všeho, co se týká osobnosti, které je kniha věnovaná. Vše je datováno s uvedením pramenů a to nejen u obrazových dokumentů českých, ale také u těch zahraničních (jestliže jde o zpěváky a herce, kteří se nějak prosadili i v jiných zemích (jako například Karel Gott nebo Hana Hegerová). Před touto důkladností vysekávám autorovi hlubokou poklonu!
K předchozím řádkům mi zbývá uvést ještě několik dalších jmen těch, jejichž portrétům jsou knížky Miroslava Graclíka věnované. Jsou to namátkou vybraní: Hana Zagorová, Marie Rottrová, Marika Gombitová, Iveta Bartošová, Petr Novák anebo (s mým ovšem nevelkým autorským přispěním) Lída Baarová, která „stále fascinuje“.
Musím tady rovněž zmínit jméno Václava Nekvapila, který bývá často vedle Graclíkova jména uváděn coby spoluautor. Nekvapil je, jak se říká, člověk k nezaplacení a Mirek mi o něm napsal: „Vašek u našich společných knížek dělá především rešerše, fotí, skenuje všechny obrazové věci, které i retušuje, případně mi přepíše rozhovor a podobně“.
Na konec jsem si nechal zvláštní pochvalu pro samotného Mirka Graclíka – jde o dvě knihy věnované kontraverzní herečce Jiřině Švorcová (Jiřina Švorcová osobně a Jiřina Švorcová – poslední role života). Vím, že na nich autor pracoval velmi dlouho a měl možnost po té, co získal hereččinu důvěru, vyptávat se jí nejen na chvíle příjemné, ale i na chvíle nepříjemné, se kterými se Švorcová nikdy nikomu nesvěřila. Mirek, coby příslušník jiné, mladé generace, projevil svou upřímnou zvědavost a tak se herečka na konci svého života dočkala přece jen šťastné chvíle. „Moje nejprodávanější kniha má název Jiřina Švorcová osobně,“ napsal mi tehdy Graclík, který učinil, po dlouhá léta od veřejnosti izolovanou Švorcovou, šťastnou. Šňůra autogramiád po republice, které tenkrát pro ni přichystal, ukázala na frontách čtenářů, že zájem o životopisnou knihu herečky (ale i funkcionářky) Jiřiny Švorcové, zůstává stále velký.
Považuji tento počin Mirka Graclíka nejen z hlediska profesního, ale především i lidského, za úctyhodný!
Tak tohle jsem vám chtěl v rámci svých opožděných ohlédnutí za rokem 2021 napsat.
DĚKUJEME!